Jak se entomologové těší na jaro?
Moc, protože v zimě příroda spí. To znamená, že zpracováváme data, píšeme vědecké publikace a těšíme se, až vyjedeme do terénu, což je zpestření naší práce – ať už se studenty na exkurze, nebo s kolegy mapovat ty naše kobylky a cvrčky.
Jaká je u nás aktuálně hmyzí situace?
Není to dobré ani u nás, ani jinde ve světě. Tlak lidské civilizace je obrovský a mnohostranný. Nespočívá jen ve znečišťování životního prostředí, ale my krajinu zcela měníme. Když k tomu připočteme, kolik ploch jsme zastavěli, že špatně hospodaříme v lesích a na loukách, že používáme spousty chemie… Negativní vlivy se kumulují a projevují až po mnoha letech. Že je na tom nějaký druh hmyzu špatně, si všimneme, až když je to opravdu hodně špatně a vede to k jeho vyhynutí.
Co říkají čísla?
Jedna pětina až třetina hmyzu naší fauny je na červených seznamech. To jsou odborné dokumenty, kterými vědci – u nás jednou za asi deset let – posuzují, jak jsou na tom všechny druhy u nás žijící (aktuálně je jich asi 40 tisíc, pozn. aut.). Musím ale říci, že hmyz ubývá dramaticky jako celek.
Podle německých vědců ubylo během uplynulých třiceti let až pětasedmdesát procent létajícího hmyzu.
Což je šokující. Podobné výsledky přinesla i řada dalších studií. Alarmující je, že německý výzkum probíhal v chráněných územích. V běžné krajině a ve městech je to daleko horší. Když jel člověk před dvaceti třiceti lety na letní dovolenou, měl celé okno zapleskané od hmyzu. Dokonce jsem jednou sčítal, kolik jsem ho zabil cestou na Pálavu. Bylo to asi šest set flíčků na předním skle, dnes jsou to dva tři kusy. I běžných motýlů – baboček, bělásků, modrásků – bylo přinejmenším desetkrát více než dnes.
Benefit pro nové předplatitele:
E-kniha Zázračné Česko v PDF podobě
(v případě koupi předplatného na 3 a 12 měsíců)
Když můžu dětem ukázat na zahradě motýla, je to pro ně svátek. Jaký druh hmyzu u nás už neuvidíme?
Vyhynulé druhy většinou nebyly příliš nápadné a rozhodně ne hojné. Jedná se o takzvané biotopové specialisty žijící na unikátním stanovišti, které zaniklo třeba vlivem změny hospodaření. Za posledních padesát let u nás vyhynulo sto čtyřicet šest druhů samotářských včel. Pryč jsou také někteří motýli, třeba babočka bílé L nebo bělopásek hrachorový, ale také zástupci dalších skupin hmyzu, například brouků.
A co nadměrné užívání chemie?
Biochemici a lidé, kteří se zabývají ochranou rostlin, vyvíjejí stále modernější prostředky. Je lákavé postříkat rostlinu, na kterou pak mšice nepůjdou. Jenže problém těchto systémových pesticidů je, že účinná látka do ní pronikne a zůstane tam. V listech, stoncích a kořenech, dostává se i do květů. Působí tedy nejen na housenky, které rostlinu okusují, ale i na opylovače a rozkladače žijící v půdě. Stává se, že kvůli těmto pesticidům uhynou včelařům celá včelstva. Pestrost hmyzu se tím nesmírně ochuzuje.
Jako zahrádkářka ale můžu používat alternativní přípravky.
To určitě! Jsou to přírodní a také velice účinné přípravky. Mnohé jsou založeny na speciálních bakteriích – třeba Bacillus thuringiensis, která zabíjí jen housenky motýlů. Ty uhynou přirozeným způsobem a okolní přírodu to nijak neohrozí. Je potřeba nad tím trochu přemýšlet a chodit do těch správných obchodů.
Také radíte zahradničit méně pečlivě. Co přesně tím myslíte?
Před dvaceti třiceti lety se u nás hospodařilo velkoryseji. Lidé měli na zahradách různá zákoutí, která neudržovali, nekosili… Teď jsme pečlivější. Jen si vzpomeňte na šok, když se po roce 1989 otevřely hranice a vyjeli jsme do Rakouska – ty jejich trávníčky sestříhané na pět centimetrů a kytičky v řadách, vše pečlivě upravené. Jenže taková krajina je pro hmyz naprosto nevhodná.
Proč?
Máme sice dokonale upravený trávník, ale naše zahrada tím trpí. Už na ni nelétají užitečné druhy hmyzu – opylovači, dravé či parazitické vosičky, které přirozeně hubí škůdce. Pak se nám tam množí housenky, na které použijeme pesticidy a vše se cyklí v začarovaném kruhu. Výsledkem je lokální úbytek hmyzu.
Ochrana hmyzu je stále populárnější téma, především ve městech. Žijete v Ostravě, kde se některé části parků už nekosí. Vidíte nějaké výsledky?
Jsou to takzvané luční trávníky. Asi na dvaceti místech se část trávníků kosí jednou dvakrát ročně, mezitím se nechává vykvést. Převést sterilní trávník na rozkvetlou louku není úplně jednoduché. Pomáhá se tomu vysazováním poloparazitického kokrhelu, který potlačuje trávy a nechá vykvést krásné kytky. A výsledky jsou úžasné! Už po prvním roce se tam objevily ohrožené druhy z červených seznamů – čmeláci, motýli, různé druhy sarančí… A tohle nemusí dělat jen město, ale i jednotlivec s trochu větší zahrádkou.
Jak ještě můžu sama hmyzu pomoci?
Můžete mu na zahradě zajistit mrtvé dřevo, které všude chybí, což je velký ekologický problém. Vezmu to zeširoka – v našich lesích se od druhé poloviny 19. století intenzivně hospodaří se snahou vytěžit co nejvíc. Sadí se monokultury – stejnověké lesy, ze kterých se napadené usychající stromy odstraňují jako zdroj infekce. Mrtvé dřevo chybí v lesích i mimo les a ohrožených druhů je nejvíc právě z kategorie, která ho potřebuje – třeba různí tesaříci. Pomůže jim, když se i v parcích sem tam nechá mrtvý strom, kterému se říká torzo. Usychající strom se přece nemusí pokácet, pokud se zajistí, aby byl bezpečný svému okolí! Nebo je možné vytvořit broukoviště – hromadu svezených špalků, opět zajištěnou, která má i vzdělávací význam.
Pak jsou tu oblíbené hmyzí hotely, že?
Hmyzí domeček máme na zahradě už nějakou dobu. Vyrobit ho není složité a hodně tím podpoříte užitečný hmyz. Jsou to včelky opylovači a dravé vosičky, které požírají škůdce – housenky, mšice, červce… Domeček si můžete pověsit i na panelákový balkon, jen kolem musí něco kvést – stačí muškáty na sousedních balkonech.
Říkáte, že bez hmyzu nemůžeme žít. Co by se bez něj stalo podle katastrofického scénáře? Všechny ekosystémy by se zhroutily?
To se nedá dohlédnout. Hmyz spoluvytvářel všechny suchozemské ekosystémy, které na planetě existují. Je tam tak obrovské množství složitých vazeb, že nejsme schopni říci, co se stane, když jeden druh vyhyne.
Časopis Receptář je nejstarší a nejprodávanější český hobby magazín na našem trhu. Pravidelně svým čtenářům nabízí spoustu tipů a nápadů z nejrůznějších oblastí zájmu, které mohou pomoci vyřešit každodenní činnosti. Časopis můžeme považovat za oblíbené fórum kutilů a zahrádkářů, kde si všichni mohou vyměňovat rady, inspiraci, nápady z oblasti zahrádkářství, kutilství v dílně a v domácnosti, vaření, zdraví nebo chovatelství. Těšit se můžete na poradenské rubriky renomovaných odborníků ze všech uvedených oblastí, ale i vysoce odborné články. Nezapomíná se ani na novinky v pracovních postupech, materiálech a výrobcích.
Proč jsme na hmyzu tak závislí?
Z mnoha důvodů. Když v přírodě nějaké zvíře nebo rostlina uhyne, bez hmyzu neproběhne kompletní rozklad. Zrovna tímto jsem se zabýval na doktorátu, pracoval jsem s potkany. Když se nechá mrtvý potkan bez přístupu hmyzu, za měsíc a půl má úbytek váhy jen asi o pětinu. Vypadá skoro stejně, jen seschne. Když k němu pustíme hmyz, za týden už je tam jen pár kostiček, de facto je pryč. Bez hmyzu by se v přírodě válelo velké množství mrtvolek.
Děsivá představa!
Cokoli opadne ze stromů, hmyz přemění na živiny. Listy jsou surová hmota, kterou musí někdo schroustat, rozžvýkat a vykadit. Pak se na to vrhnou bakterie a živiny se dostanou zpět do rostlin. I to by se bez hmyzu zhroutilo. Skoro všechny kvetoucí rostliny potřebují hmyz na opylování a posledních sto milionů let jsou s ním provázané. Každá rostlina má své opylovače a bez nich se nerozmnoží. Neměli bychom jablíčka, pokud tedy nepočítám samoopylovací hybridy, které naši šlechtitelé umějí vyrobit. A skoro všichni ptáci a obojživelníci jsou hmyzožraví. Na hmyzu stojí další úrovně ekosystému. Kdybychom odhmyzili planetu, dlouho nepřežijeme.
Vy byste taky bez hmyzu nepřežil?
Ale jo, přežil. Ale bylo by mi smutno!
Protože hmyz je vaše práce, koníček i velká vášeň?
Ano. Z koníčku se stalo zaměstnání ve vysokoškolském prostředí, kde práce začala převažovat nad zábavou. Úřadování převládá nad samotným obsahem, jako bohužel v mnoha dalších oborech. Občas si proto musím připomínat, proč to vlastně dělám.
Proč tedy?
Jsem z generace, kdy se lidé biology rodili. U mě se to projevilo na druhém stupni základky. Začal jsem být fascinovaný pestrostí a neprobádaností přírody a začal jsem hledat. Každé poznání vede k dalším a dalším otázkám. Je to takový pavouk, který vás donutí na něco se specializovat, protože vše se zvládnout nedá. I náhodami se pak dostanete k nějaké živočišné skupině, které se začnete věnovat vědecky.
Jako kluk jste tedy většinu času trávil venku a objevoval mikrokosmos?
Ale to objevování bylo jiné než dnes. Tehdy jsem se dostával k informacím strašně složitě. Než jsem zjistil, co jsem to na zahradě našel za broučka! Nemohl jsem ho vyfotit, kliknout a počkat, až mi ho tatíček Google vyhledá. Bádání a hledání byla obrovská práce a právě objevování neznáma mě bavilo nejvíc. Bez odborné literatury dostupné online trvalo i desítky let, než se člověk dostal na určitou úroveň, na kterou se dnes dostane téměř hned. O to vše je dnešní generace studentů ochuzena.
Jací jsou vaši studenti?
Touha po poznávání a dlouhá těžká cesta k němu – to dělá biologa biologem. Naši studenti se stávají biology až na univerzitě, kde jim předáváme vědecké principy a učíme je moderní analytické metody. Dnes už to ale bohužel nejsou ti koníčkáři duší i tělem, kteří běhají se síťkou po loukách. Jsou to rovnou vědci a díky tomu, co jim předáme, jsou často lepšími vědci než my. Tak, a už končím s tím povzdechem učitele.
Vzpomenete si na své běhání po loukách?
No, neměli to se mnou doma snadné. Asi v patnácti jsem přinesl v pytli vosí hnízdo s živými vosami. Toužil jsem ulovit vzácného brouka vějířníka, který v těch hnízdech parazituje. Vosy jsem narkotizoval éterem, hnízdo vykopal a donesl domů. Rodiče i humanitně založená sestra byli zděšení… Moje maminka se hmyzu štítí. Ale jednou mi přinesla domů v kapesníku asi pět centimetrů velkého střevlíka kožitého. Našla ho brzy ráno cestou do práce a utíkala s ním zpět, aby mi ho donesla. Nebyl to nijak vzácný brouk, ale ve sbírce ho mám dodnes. Je důležité, aby rodiče své děti podporovali, i když mají jiné představy o tom, co by měli dělat a jací být. Jsem rád, že jsem tuhle podporu měl.
Může se láska ke hmyzu dědit? Sdílí ji s vámi vaše děti?
Zrovna dnes jsem se o tom bavil s vedoucím katedry, též entomologem. Jsme na tom stejně, naše děti nejdou naší cestou. Takže se to asi nedědí a ani nepomůže, že s námi – „postiženými“ entomology – vyrůstají.
Tím postižením myslíte i profesní deformaci? Jezdíte třeba na rodinné dovolené podle výskytu hmyzu?
No jasně, když to tedy jde, protože s dětmi asi do pralesa nepojedu. Ale podvědomě vnímám každou vybíranou destinaci podle toho, co se tam dá vidět, chytit a studovat. Ale deformovaní jsme i jinak. Když jsme v přírodě, nevidíme jen to krásné, ale i to, co nefunguje a co bychom rádi změnili. Procházka do přírody za město nemusí být pro biologa jen radost.
Vaše žena má pro to pochopení?
Z oboru byla moje první žena a z oboru je i má současná partnerka, která je mojí kolegyní na katedře. Je mořskou bioložkou, potápěčkou a zaměřuje se na krevety.
Takže jí nevadí mít doma brouky?
Ale já je doma chovám jen příležitostně, protože na velké chovy teď nemám čas. Ale rád bych! Choval jsem už ledacos, včetně tropických brouků, a také skupin hmyzu, které mě zajímají – škvoři, maličké drobnělky… Hmyz domů občas nosím, ale chovám ho opravdu jen dočasně, abych ho určil, vyfotil a zdokumentoval. Pak ho pouštím nebo ukládám do sbírek. Abych něco množil a pak prodával na burzách, to samozřejmě nedělám.
Zmínil jste drobnělky – velmi vzácný hmyz, který jste objevil v roce 2014 na výpravě v Bruneji.
Je to skupina, o které neslyšeli laici ani většina biologů. Světlé nenápadné zvířátko, které měří dva milimetry a žije v pralesích po celém světě. Neznámo mě vždy fascinovalo, proto mě drobnělky lákaly. Hledal jsem je roky na mnoha tropických místech, až jsem na ně narazil v Bruneji při expedici se studenty. Našel jsem tam několik nových nepopsaných druhů, a to mě doslova nakoplo. Udělali jsme kompletní revizi všech druhů drobnělek na světě – laicky řečeno, po sto letech od jejich objevu a popsání jsme v nich jako první udělali pořádek. A to díky molekulárním metodám, jež umožňují studovat neviditelné a zkoumat geny. Tahle revize je docela slušný vědecký úspěch a drobnělky jsou prostě moje radost!
V roce 2018 jste je hledal i na ostrově Svatý Tomáš v Giunejském zálivu, ale nenašel. Byl jste zklamaný?
Našel jsem tam jiné zajímavé skupiny hmyzu, které jsou pro mě skoro stejně cenné. Zklamání jsem nepociťoval, protože ostrov je to naprosto úžasný. Afrika jak má být, ještě s lidmi nezkaženými turismem. Rád jezdím do jihovýchodní Asie – to je moje top, kde je nejen úžasná příroda, ale i lidé, kteří jsou přátelští a obětaví, nesetkáte se tam s žádnými projevy agrese. Něco podobného jsem zažil i na Svatém Tomáši, kam turisti téměř nejezdí. Jako běloši jsme tam byli snad sami… A hlavně jsou tam nedotčené a nikdy netěžené pralesy.
To musí být pro přírodovědce ráj na zemi! Vy jste zkušený terénní biolog, v různých pralesech jste pobýval už několikrát aspoň měsíc. Může vás tam ještě něco překvapit, zaskočit?
Jsem typ cestovatele, který jezdí za zážitky. Proto se naopak těším, že mě něco vyvede z míry, že se stane něco, co ještě neznám. A nemusí to být nutně z biologie – může to být třeba zajímavé jídlo, protože jsem taky gurmán. Když si můžu dát na Sulawesi (ostrov Velkých Sund, politicky patří k Indonésii, pozn. aut.) netopýra připraveného místními kulináři, je to také úžasný zážitek.
Jíte i hmyz?
Určitě! Ale jím ho ze studijních důvodů, ne že by mi vyloženě chutnal. Ochutnal jsem ho spoustu – od sarančí přes šváby až po kukly bource morušového, které se jí v Koreji. Rád zkouším cokoli neznámého a zároveň typického pro oblast, kterou zrovna poznávám.
Jaký bývá návrat na akademickou půdu po měsíci v pralese?
Jako každý návrat z dovolené do zaměstnání. Čeká mě práce odsunutá na měsíc, takže to bývá náročné. Ale domů se vždycky těším, máme krásnou přírodu. Jedna věc je exotika, druhá věc je, kde je člověk doma. A já se těším vždycky na obojí.
Kde to máte v Česku rád?
Žiju v Ostravě a z přírody kolem mám nejraději Jeseníky pro jejich drsnou horskou přírodu se spoustou vzácných druhů. Ale rád to mám vlastně kdekoli. Posledních asi osm let máme s kolegy z různých univerzit projekt, v rámci kterého mapujeme rovnokřídlý hmyz v České republice (napsal o něm dvě knihy, pozn. aut.). To jsou kobylky, sarančata, cvrčci… Bývá nás sedm až deset v sedmi až deseti autech. Tahle parta podivných lidí se pokaždé sejde v nějakém kraji, který si rozdělíme na lokality různých typů, a ty pořád objíždíme. Jsou to tisíce prozkoumaných míst, takovým způsobem poznáváme celé Česko. A to mě hrozně baví!
Doc. RNDr. Petr Kočárek, Ph.D.
- Entomolog, vědecky se zabývá hmyzem přes dvacet let. Objevil několik desítek nových - druhů včetně světově unikátních drobnělek.
- Za hmyzem jezdí na výpravy do deštných pralesů.
- Jako docent ekologie působí na Ostravské univerzitě.
- Vydal dvě knihy o rovnokřídlém hmyzu a také učebnici zoologie pro ZŠ.
- Vystudoval systematickou biologii a ekologii na Ostravské univerzitě a Univerzitě Palackého v Olomouci, kde získal také doktorát.
- Pochází z Opavy, s partnerkou žije v Ostravě.
- Je mu 47 let, má tři děti (16, 13, 2).
- Miluje hmyz, přírodu, cestovatelská dobrodružství a dobré jídlo.
