Onu neděli 8. října roku 1893 vyšel z kaple na vinohradské radnici slavnostní průvod s korouhvemi, nesoucí ostatky svaté Ludmily na zcela zaplněné náměstí, v jehož čele se skvěl nový mohutný novogotický chrám. V průvodu kráčel český místodržitel hrabě František Thun, zemský maršálek kníže Jiří Lobkovic, starosta Královských Vinohrad, starostové Prahy, Karlína a Smíchova a spousta jiných hodnostářů. Doprovázelo je mimo jiné více než 300 bíle oděných družiček a zástupci mnoha spolků z Královských Vinohrad i ze všech koutů někdejšího českého království.

Na prostranství před kostelem čekaly na procesí slavnostně vyzdobené tribuny, z nichž promluvil nový farář Ferdinand Lehner. Celý průvod pak vstoupil do kostela, kde pražský arcibiskup kardinál František Schönborn vysvětil podle příslušné katolické liturgie hlavní oltář a dva biskupové, světící biskup pražský Ferdinand Kalous a biskup brněnský František Bauer, zase boční oltáře. Ještě téhož dne byla v kostele sloužena první mše svatá, kterou zahájilo vyzvánění všech zvonů nového chrámu.

Bombardování Prahy za druhé světové války. Archivní foto.
Den, kdy se nebe nad Prahou změnilo v peklo. Kvůli omylu byla z kostela márnice

Zhruba tak vypadal první den jednoho z nejslavnějších „novodobých“ pražských kostelů, kostela sv. Ludmily na vinohradském náměstí Míru. Kostel měl za sebou mnohaleté a složité peripetie svého vzniku a před sebou ještě složitější budoucnost, v níž mu nejednou hrozila zkáza. Přesto obstál, dožil se dnešních dnů a právě před rokem zapsal do své historie další významnou událost: papež František mu udělil čestný titul bazilica minor neboli menší baziliky. Slavnostní promulgace neboli mše s představením papežského dekretu se uskutečnila na svátek svaté Ludmily 16. září 2022.

Propůjčení titulu má posílit vazby jednotlivých kostelů s římským papežem a vyzdvihnout jejich význam pro okolí. Ve světě je těchto menších bazilik přes 1 860, v Česku i s Ludmilou šestnáct a v Praze pět. „Povýšení chrámu na basiliku minor proto vnímám jako ocenění jeho mimořádnosti. Stal se jedinou svatoludmilskou svatyní na světě a pátou bazilikou v Praze,“ sdělil loni Pražskému deníku otec Berka z farnosti sv. Ludmily.

Zdroj: Youtube

Jaké byly osudy chrámu, řadícího se k nejdůležitějším českým církevním památkám? Proč vznikl tam, kde vznikl, a v jakých údobích nad ním musela jeho patronka držet nejsilněji svou ochrannou ruku?

Chce to kostel

Jakkoli jsou dnes Vinohrady jednou z nejznámějších pražských čtvrtí, souvislejšího osídlení se dočkaly až v 19. století. Ve vrcholném středověku sloužila tato oblast, jak napovídá i název čtvrti, zejména pěstování vína, které za pozdějších válečných časů (v době husitských válek a zvláště pak o 200 let později za třicetileté války) muselo ustoupit obilí.

Název Královské Vinohrady získala tato oblast po roce 1849, kdy se stala samostatnou obcí, a zásadním pro její rozvoj se stalo rozhodnutí o zbourání pražských hradeb v roce 1866 a zrušení zákazu staveb v jejich předpolí, což umožnilo vybudovat tu nové pražské předměstí.

Výjev z Dalimilovy kroniky, zachycující Ludmilino zardoušení
Svatá Ludmila: Je zavražděnou světicí, Češi se ale o její odkaz dodnes přou

„Královské Vinohrady tak zaznamenaly bouřlivý rozvoj: zatímco v roce 1849 na jejich území žilo jen 169 lidí, v roce 1869 měla obec 5 318 obyvatel, roku 1890 již 34 531 obyvatel a roku 1922 před připojením k Praze pak 83 367 obyvatel,“ napsal Matěj Čadil v publikaci Kostel sv. Ludmily.

Právě rychle rostoucí počet obyvatel vyžadoval vlastní duchovní centrum. V roce 1884 tak vznikla nová vinohradská farnost a začala plánovat založení nového kostela. V regulačním plánu zástavby pro něj vymezila místo na tehdejším Purkyňově náměstí (dnešním náměstí Míru).

Ať staví Mocker

O projekt se jako první ucházel český architekt Antonín Barvitius, který předložil komisi složené ze zástupců města, arcibiskupské konzistoře a duchovní správy dva různé návrhy ve formě italské renesanční baziliky. Komise však nakonec dala 29. října 1887 přednost Josefu Mockerovi (1835-1899).

Významný český architekt z německy mluvící rodiny Mocker získal první cenné zkušenosti se sakrální architekturou při rekonstrukci vídeňského dómu svatého Štěpána, kdy pracoval pod vedením svého profesora z vídeňské Akademie výtvarných umění Friedricha von Schmidta, který jej zásadně ovlivnil.

Kardinál Josef Beran ve vynuceném exilu
Kněží na kandidátce Národní fronty? Ne, řekl jasně Čepičkovi arcibiskup Beran

Do Prahy přišel Mocker v roce 1872 na pozvání hraběte Františka Antonína Thuna, majitele stavitelské kanceláře, a v roce 1873 se stal stavitelem svatovítské hutě, jejímž úkolem byla dostavba svatovítské katedrály na Pražském hradě. Katedrála se stala Mockerovým celoživotním úkolem.

Nabídky na vystavění nového kostela se 52letý architekt chopil neobyčejně energicky a do měsíce předložil plány s rozpočtem 369 922 rakouských zlatých. Už 25. listopadu 1888 byl za účasti starosty Jana Friedländera a duchovního správce Vácslava Hampeize položen základní kámen, posvěcený biskupem Karlem Schwarzem.

Novogotika v Praze

Jako vhodný sloh stavitel skutečně zvolil historizující novogotiku, na niž se specializoval. Tento sloh se objevil poprvé v Británii 18. století, odkud se později rozšířil do Evropy, zejména do Německa, kde se inspiroval Mocker.

Kostel navrhl jako cihlovou trojlodní baziliku s příčnou lodí ve tvaru kříže a se dvěma hranolovými 60 metrů vysokými věžemi v západním průčelí.

Slavnému poutnímu místu v Čechách, Svaté Hoře u Příbrami, hrozila v roce 1978 zkáza, nakonec se však obrátila v jeho velké znovuvzkříšení.
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Zázrak na Svaté Hoře

Na výzdobě kostela se podílely dvě desítky významných umělců své doby (mimo jiné sochaři Josef Václav Myslbek, Antonín Procházka, František Hergesel nebo malíři František Ženíšek, Adolf Liebscher a František Urban, Mocker sám se podílel na návrzích vitráží a kněžských křesel pro presbytář). Vstupní schodiště osvětlila elektrickými lampami firma Františka Křižíka.

Kostel vystavěl spolu s Mockerem František Mikš, jenž jej na stavbě zastupoval v letech 1888 až 1893. Zodpovědným stavbyvedoucím byl městský inženýr stavitel Antonín Turek. Stavba začala 1. dubna 1889 a postupovala velmi rychle.

Putující zvony

Nově vysvěcený chrám doplnilo také pět nových zvonů, které ulil pražský zvonař Arnošt Diepold, čtyři velké zvony nazvané Václav, Prokop, Vojtěch a Ludmila a kromě nich malý umíráček.

Právě tyto zvony ale jakoby se staly symbolem dobrých a zlých časů, jež existenci chrámu provázely. Poprvé jej opustily za první světové války, kdy byly zrekvírovány pro válečné účely, takže zůstal jen umíráček. „Ten ale častým užíváním pukl a po přelití měl prý protivný, nepříjemný zvuk,“ upozornil Čadil.

V roce 1925, po překonání prvotních poválečných obtíží nového československého státu, proto nechal farář Antonín Hoffman zhotovit u zvonařské firmy Richarda Herolda v Chomutově pět nových zvonů, na něž mu přispěla Záložna Vinohradská a občanská sbírka.

Kostel sv. Ludmily Kostel sv. Ludmily Zdroj: DENÍK/ Vít Šimánek

Nové zvony byly posvěceny a vytaženy na chrámové věže 25. září 1925. Zvon sv. Ludmila vážil 2 960 kg, sv. Václav 1 300 kg, sv. Vojtěch 800 kg, sv. Prokop 530 kg a nový umíráček sv. Josef 109 kg.

Za druhé světové války, v době tzv. Protektorátu Čechy a Morava, šly velké zvony opět dolů, a to ze stejného důvodu jako před čtvrtstoletím: opět je zrekvírovala armáda – armáda fašistického Německa.

Po válce se nový český vikář, jímž byl odvážný český odbojář a vězeň několika koncentračních táborů František Štverák, energicky chopil úkolu vrátit ukradené zvony (nejen ze svaté Ludmily, ale ze všech kostelů) zpět do republiky.

Pohled do nitra. Nejen za těmito dveřmi cel panovaly nelidské podmínky.
Dachau byl první německý koncentrační tábor. I po letech jde o děsivé místo

Podařilo se mu získat 670 zvonů z Hamburku a dalších 27 z Děčína, o dalších jednal s belgickým knězem a bývalým vězněm z Dachau Julesem Delcourtem, jenž v roce 1946 předsedal haagské konferenci, zabývající se touto otázkou. Delcourt mu sdělil, že Československo získá zpět 1 980 zvonů a 1 200 tun už rozlité zvonoviny, a pozval ho, aby si zvony osobně přijel vybrat.

Než ale český vikář stačil vyřídit všechny formality, přišel únor 1948 a Štverák už nikdy nikam nevyjel. Namísto cesty za zvony přišly výslechy na Státní bezpečnosti a kriminály 50. let. Kostel sv. Ludmily tak zůstal na několik desítek let bez zvonů. Teprve v roce 1993 byl pořízen nový zvon a další dva do něj byly přeneseny z kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Nálet na Prahu

Ještě v časech protektorátu měl kostel také nejvíc namále, když 14. února 1945 došlo kvůli navigačnímu omylu ke spojeneckému náletu na Prahu. Na metropoli se sesypalo 152 tun bomb, jež velkou měrou zasáhly právě Vinohrady.

„Podle toho, co jsem slyšela od lidí, kteří tu v tu dobu byli, to byla skutečná hrůza. Když nálet skončil, stala se z kostela márnice. Nosili tam ty, co to dostali a které se podařilo vyhrabat z trosek. Jsou to ošklivé vzpomínky,“ vzpomínala před časem pro Deník dlouholetá obyvatelka Vinohrad Vlasta Maxová, jejíž rodina se sem přistěhovala těsně po válce.

Z digitální projekce pravděpodobného portrétu sv. Ludmily v Arcibiskupském paláci v Praze.
OBRAZEM: Takhle mohla vypadat svatá Ludmila. Vědci zrekonstruovali její tvář

Nálet zničil mnoho vinohradských domů a těžce poškodil slavnou vinohradskou židovskou synagogu, chrám svaté Ludmily však zasažen nebyl. Exploze ale poničily část chrámových oken.

„Velké okno směrem k divadlu vyrazila tlaková vlna, po válce ho provizorně zasklili jen mléčným neprůhledným sklem. Barevná mozaika, která je na něm dnes, byla osazená až později,“ vylíčila Maxová. Novou mozaiku vytvořil Jan Veselý z Karlína podle původních návrhů, vitráže byly postupně osazeny do roku 1950.

Zmíněná synagoga dopadla hůř. V roce 1951 byla přes protesty židovské obce odstřelena, přestože se dala zachránit.

Do nové doby

V roce 1974 byl kostel na dlouhá léta uzavřen. Nejdříve kvůli výstavbě stanice metra Náměstí Míru, jejíž vestibul se nachází v blízkosti základů budovy, později kvůli rekonstrukci interiéru.

V roce 1984 otevřely úřady provizorně aspoň opravenou část jedné lodi, na celkové zprovoznění však musela svatá Ludmila čekat až do roku 1992.

Lidé tak opět vstoupili dovnitř symbolicky přímo uprostřed desetiletí duchovní obnovy, vyhlášeného kardinálem Františkem Tomáškem v roce 1987, jež nemálo přispělo k pádu komunistického režimu.

Kostel sv. Ludmily se rozsvítil modře při příležitosti mezinárodního dne Angelmanova syndromu.Kostel sv. Ludmily se rozsvítil modře při příležitosti mezinárodního dne Angelmanova syndromu.Zdroj: Deník/Radek Cihla

Svatá Ludmila se v nové době stala také častým objektem zahraničních filmařů. Kuriózní „roli“ dostala v roce 2006 v remaku slavného amerického hororu Omen (Přichází Satan) o diplomatovi, jenž ve své rodině vychovává jako adoptivní dítě nevědomky Satanova syna.

Jednou z důležitých scén originálu i remaku byla cesta do kostela, kterou dítě, jež je ďáblovým zplozencem, psychicky nevydrží a nedokáže do kostela vstoupit. V americkém remaku, jenž se točil převážně v Praze, sehrála roli tohoto svatostánku právě svatá Ludmila na náměstí Míru.