Nejvíce biti jsou v ČR ti nejchudší. Byznys žene ceny příliš nahoru, říká expert

Robin Maialeh, ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí.Zdroj: se svolením Výzkumného ústavu práce a sociálních věcíDnes řešíme ekonomické problémy nízkopříjmových domácností kvůli inflaci a zdražování. Ale nakolik zvýšily příjmové a majetkové nerovnosti již druhá vlna koronaviru a lockdown?
Pokud jde o samotné Česko, tak příjmová nerovnost se nemusí zdát tak dramatická jako v jiných zemích. Ovšem svou roli v tom sehrávají i česká specifika, kdy například k vyrovnávání příjmových nerovností nezvykle přispívá důchodový systém nebo se nezohledňují u nás tak chorobně rozšířené exekuce. Zcela paradoxní je ovšem situace v případě majetkové nerovnosti, kterou máme jednu z nejvyšších a prostřednictvím daňového systému ji nijak nezmírňujeme, naopak v českém prostředí má majetková nerovnost tendenci se dále prohlubovat. Nesmyslnost současného stavu je dále umocněna tím, že zdanění majetku může mít celou řadu výhod – určitou jeho část lze přesouvat jen omezeně nebo vůbec, vyšší daňové zatížení majetku nebrzdí ekonomickou aktivitu a podobně. To se ovšem dělá špatně v českém prostředí, kde ucelené informace o majetku ani nemáme.

Jak se na příjmové a majetkové nerovnosti podepsala nynější inflace a skokové zdražování energií?
Už teď je jisté, že lidé s nejnižšími příjmy budou kolísat kolem existenční hranice a střední třídě se znehodnotí úspory. Těm nejbohatším se vyšší náklady vynahradí vyšším výnosem z jimi držených aktiv. V důsledku inflace cen aktiv a následnému praskání bublin může dojít k přesunu bohatství v rámci silnějších aktérů na trhu, zpravidla ke koncentraci ve prospěch těch úplně nejsilnějších. Pokud kompletně nepředěláme náš daňový systém, tendence k prohlubování ekonomické nerovnosti tu je poměrně zřejmá. Výraznější přerozdělování sice jádro problému s nerovností nevyřeší, nicméně může efektivně zmírnit jeho následky.

Jak ušetřit na topení i elektřině? Některé změny lze udělat bez dalších nákladů

Těžké to dnes mají zejména rodiny, které neměly žádné úspory a žijí od výplaty k výplatě. Přibývá ale i spousta doposud ekonomicky stabilních rodin, které úspory měly, ale rozpustily je v zaplacení energií, které se zdražily až o sto procent. K čemu to povede?
Nyní dramaticky narůstá cena takzvané autonomní spotřeby, do níž patří všechny základní výdaje, které domácnosti musí bezpodmínečně vynaložit. V těch nejkritičtějších případech lze očekávat, že bez státní pomoci na ni četné skupiny obyvatel ani nebudou mít. Rovněž pokud vám nezbývají prostředky po zaplacení bydlení, potravin, energií a dopravy, budou dále negativně zasaženy všechny ostatní doplňkové služby v ekonomice, což vyústí v nižší příjmy těch, kteří takové služby poskytují. Tím dojde k poklesu celkové poptávky.

Co by to znamenalo pro českou ekonomiku?
Takový ekonomický pokles je asi nejbolestnější a společensky nejméně přijatelný, vlastně bych se nebál to označit za nelegitimní cestu, jak dojít k nižší inflaci, neboť by se tak dělo za cenu dlouhodobě negativních dopadů na celou ekonomiku v jiných oblastech. I z těchto důvodů potřebujeme silný sociální systém, abychom takovými ekonomickými propady a globálními výzvami prošli bez závažných následků v sociální oblasti.

Mezi sociální skupiny nejohroženější chudobou patří kromě nezaměstnaných samoživitelky s dětmi a osamocené seniorky. Ti už dnes musí počítat každou korunu. Jak jim stát může co nejefektivněji pomoci?
Vedle okamžité přímé finanční pomoci, kterou musíme jednoznačně navyšovat ve prospěch těchto nejohroženějších skupin, bych zdůraznil zejména tu nepřímou, která je prostřednictvím širokého spektra služeb veřejného sektoru vlastně investicí do toho nejcennějšího, tedy do lidí. Ono totiž mít zdravé a vzdělané občany, kteří si třeba mohou i dovolit bydlet v důstojných podmínkách, je pořád výnosnější než stavět dálnice. Prvním krokem, který jsme ještě neučinili, je tedy dospět k uvědomění, že správně cílená sociální podpora není prostým výdajem, ale určitou formou investice.

K tomuto poznání český stát ještě nedospěl, přesto dávky v nějaké podobě poskytuje. Co ho k tomu motivuje?
V pomoci státu skupinám obyvatel, kteří se nemohou sami zabezpečit ze svých příjmů, nenajdeme jen smysl pro spravedlnost a civilizační vyspělost, ale také chladný ekonomický kalkul: ekonomicky nejslabší skupiny obyvatel mají vysoký sklon ke spotřebě. Fakticky všechny své příjmy okamžitě utratí. Vyplacenou finanční podporu tak obratem získává soukromý sektor, od kterého si podpořená domácnost či jednotlivec kupuje statky a služby, část toho se pak vrací státu v podobě nepřímých daní.

Nemáte nárok, slýchává důchodkyně. Z penze zbývá minimum, o příspěvky žádá marně

Sociální dávky nicméně pobírá jen malé procento těch, co na ně mají nárok, často o nich ani neví. Čím to je a co s tím?
Jedním z důvodů může být nedostatečná informovanost ze strany státu. Vedle toho se ale každá domácnost rozhoduje na základě toho, kolik úsilí musí vydat na to, aby s určitou pravděpodobností získala určitý objem finančních prostředků. Stát pak může buďto snižovat toto úsilí, nebo zvýšit pravděpodobnost získání finanční pomoci či její objem. Tyto pobídky lze kombinovat tak, aby zasáhly co nejširší spektrum domácností postižených ekonomickou nouzí.

Co byste vzkázal těm, co nechtějí čerpat sociální dávky z hrdosti, nebo u obavy, aby nebyli považovaní za „socky“?
Připomněl bych jim, kolik prostředků z veřejných rozpočtů, byť i nepřímo, čerpají ti ekonomicky nejsilnější. On totiž stát, od kterého občané nic nechtějí, nebude nikdy fungovat v jejich prospěch sám od sebe. Lidé si ho akorát nechají ukrást velkými hráči.

Současná ekonomická situace se citelně dotýká už i nižší střední třídy a vyšší střední třída si už také dvakrát rozmyslí, za co utrácet. Co to udělá se společenskou soudržností a solidaritou v Česku?
Vyšší nerovnost samozřejmě má své náklady, které se projevují právě nižší soudržností a solidaritou. Tu navíc intuitivně uplatňujeme spíše na ty, se kterými se dokážeme nějak ztotožnit. Je to neustále se opakující jev moderních společností, kdy se střední třída ve svém falešném vědomí obrací vůči těm pod nimi, kteří jsou jen snadným cílem. Chybí nám i jakási společenská smlouva a ucelenější vize, kam chceme jako společnost směřovat. Pak bychom mohli nastavit automatické principy jejího fungování, aniž bychom byli odkázáni na akty individuálního milosrdenství. Protože pokud stále máme při současné úrovni bohatství děti, které nemají bez finanční pomoci na zaplacení obědů ve škole a bydlí na ubytovnách, tak se nemůžeme divit té přetrvávající nostalgii po společenské smlouvě z minulého režimu.

Co současná složitá situace udělá se solidaritou Čechů s Ukrajinci?
Jednoznačně jí neprospěje, to už vidíme i na datech z průzkumů. Určité pozitivum shledávám v tom, že při pokračující podpoře příchozích budou vládní představitelé motivováni k vyšší obezřetnosti při úvahách o sociálně necitlivých opatřeních. Na druhou stranu i taková podpora válečných uprchlíků má své limity a měla by vedle bezprostředního zabezpečení základních potřeb sloužit k vytvoření podmínek pro jejich integraci, aby byli schopni ve společnosti plnohodnotně a za rovných podmínek fungovat.

Češi se bojí rostoucích cen plynu. Vykupují uhlí, to zdražilo o desítky procent

Je česká společnost, rozkolísaná covidem, lockdowny, skokovým růstem energií, inflací a konečně pak i válkou na Ukrajině náchylnější ke štěpení, rozdrobení a rozhádání? Nebo ji tyto krize naopak posilují a lidé se semknou a budou si pomáhat?
Bohužel pozorujeme to, že nejprve dochází k onomu semknutí, po kterém ovšem následuje poměrně radikální polarizace. Třeba koronavirová pandemie je toho dobrým příkladem. V případě vysoké inflace, jež může být další rozbuškou, občané slýchají, že jejich v západoevropském kontextu mrzké mzdy roztáčí inflační spirálu, zatímco rostoucí marže velkého byznysu vyhánějící ceny konečné produkce nahoru takový problém nepředstavují. Že když velkému byznysu teče do bot, je zachraňován z peněz daňových poplatníků, zatímco jeho rekordní zisky zůstávají v těžkých dobách nedotknutelné.

Náš daňový systém pomíjí přerozdělování nejen mezi lidmi, ale především mezi lidmi a velkým kapitálem. Chybí i regulace tržní koncentrace klíčových odvětví. To všechno má přímé dopady na štěpení a rozdrobenost společnosti, byť se třeba projevují na zástupných tématech. Rozhádané společnosti sice cenovku jednoduše nepřiřadíme, nevíme přesně, kolik nás stojí v nákladech, ale nakonec to vede k tomu, že z řešitelných ekonomických či pandemických témat se stávají těžko řešitelné celospolečenské problémy.