Míní, že oba rodiče jsou způsobilí syna řádně vychovávat a soudům tedy nic nebránilo, aby jim dítě svěřily do střídavé výchovy. Když se matka před časem odstěhovala se synem asi 150 km daleko, soud návrhu nevyhověl, neboť podle něj nebyly naplněny základní předpoklady pro takové rozhodnutí docházka dítěte do stejné školy, nepřerušení jeho kulturních či sportovních aktivit a spolupráce rodičů, jejich ochota a schopnost domluvit se na podstatných záležitostech. On prý podmínky splnil, ale soudy jeho návrhu stejně nevyhověly.

Připomněl jiný nález ÚS, že je-li nesouhlas matky s takovým způsobem výchovy obstrukční, neodůvodněný, je povinností soudů zjistit, proč není ochotna s otcem na společné výchově spolupracovat. Její důvody mohou negativně zasahovat do zájmu dítěte. Své další námitky směřoval stěžovatel vůči znalcům a znaleckým posudkům.

ÚS zdůraznil, že na každý případ je třeba nahlížet jako na jedinečný, a tedy i judikaturu ÚS, jež stěžovatel zmínil, nelze vnímat jako doktrínu, od níž se obecné soudy nemohou odchýlit. Posuzování tak křehkého přediva vztahů, jako jsou rodinné, optikou judikatury je možné, ale vždy s přihlédnutím ke konkrétním mezilidským vztahům, řekl ÚS.

Vyhrocené vztahy

Obecné soudy se uvedeným případem podrobně zabývaly, přičemž dle ÚS nelze v jejich činnosti dohledat taková pochybení, jež by představovala zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

Podle ÚS nelze přehlédnout, že stěžovatel pro svěření syna do střídavé výchovy hodně vykonal a není pochyb o tom, že jeho zájem o výchovu syna je opravdový, nicméně společná výchova není jen prostým součtem formálních podmínek, pokračuje ÚS. Podstatou je především snaha o zajištění vyváženého výchovného prostředí dítěte a zájmů rodičů této výchovy se účastnit.

Obecné soudy se zabývaly vztahem dítěte ke svým rodičům a dospěly k závěru, že je v obou případech kladný. Z hlediska společné výchovy označily za problematickou spíše úroveň vzájemných vztahů mezi rodiči než mezi rodiči a dítětem. V tomto spatřoval jak nalézací, tak i odvolací soud potenciál pro další vyhrocení vztahů a z toho důvodu ke společné výchově nepřistoupily.

Institut společné výchovy vyžaduje vzájemnou spolupráci obou rodičů, což považovaly soudy v daném případě za značně problematické. Závěry, k nimž dospěly, nelze podle Ústavního soudu považovat za excesivní či libovolné, neboť soudy je řádně zdůvodnily a v takovém případě Ústavnímu soudu nepřísluší do pravomoci obecných soudů jakkoli zasahovat.

Proto ústavní stížnost pana B. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

(IV.ÚS 3741/12)