Žalobu pana M. na toto rozhodnutí zamítl 14. srpna 2013 Krajský soud v Českých Budějovicích. V odůvodnění uvedl, že při posuzování účelu shromáždění bylo vycházeno z osobních charakteristik stěžovatele, informací o něm vztahujících se k jeho názorům a jeho účasti na shromáždění v Českých Budějovicích a Duchcově, a ze současné situace na sídlišti Máj. V úvahu byly vzaty i skutečnosti kolem předchozího shromáždění před kinem.
Při posuzování opodstatněnosti zákazu shromáždění je nezbytné zabývat se jeho skutečným účelem. K tomu si magistrát opatřil podklady a jejich hodnocením zjistil, že výkonem práva shromažďovat se mohou být v tomto případě dotčena konkrétní práva sociální skupiny (romské menšiny), veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku a dodržování zákonů. Svolavateli bylo navrženo, aby se shromáždění uskutečnilo jinde, ale to neakceptoval.
Krajský soud po přezkoumání věci uzavřel, že magistrát nijak nevykročil ze zákonného rámce.

Mířil k ohrožení práv Romů

Je zřejmé, že došlo k poměřování práva pokojně se shromažďovat s právem na ochranu menšin.
Pro danou věc je podstatné, že jsou tu dostatečné podklady odůvodňující skutečný účel shromáždění. Bylo prokázáno, že směřuje k výzvě k ohrožení práv romské menšiny, přichází v úvahu výzva k použití násilí a jinému porušování právního pořádku České republiky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že místo shromáždění v bezprostřední blízkosti sídliště Máj, kde žije početnější romská komunita, bylo jedním z důvodů, pro které bylo shromáždění zakázáno. Možnost narušení veřejného pořádku je doložena záznamy o průběhu minulých shromáždění v dané lokalitě a místo se nachází v těsném sousedství dějiště střetů mezi účastníky a policií.
Krajský soud proto uzavřel, že pro důvody tvrzené v žalobě nebylo napadené rozhodnutí vydáno v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a žalobu zamítl.
Proti tomu podal pan M. stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle něho se soud nemůže vyhnout posouzení otázky, zda zákaz shromáždění je nezbytným opatřením ve smyslu Listiny základních práv a svobod, resp. musí posoudit i to, zda omezení jednoho základního práva může skutečně zajistit efektivní ochranu práva konkurujícího. Podle stěžovatelova přesvědčení zákaz shromáždění není dostatečně odůvodněn ani úvahami o jeho skutečném účelu, ani odkazy na „nevhodnost osoby svolavatele".

Magistrát ve vyjádření ke stížnosti připomněl, že právo na svobodu shromažďování neznamená, že svolavatel může konat shromáždění kdykoliv a kdekoliv. Právo na tuto svobodu je zaručeno pouze pokojným shromážděním. Ochrany nepožívají shromáždění, která se projevují násilnickým způsobem. Povinností státu je zajistit právo menšin pokojně žít v dané lokalitě, resp. bránit rasismu. Magistrát je názoru, že učinil maximum pro to, co mu zákon umožňuje, aby se shromáždění mohlo konat. Pokusil se o změnu trasy tak, aby odvrátil riziko plynoucí ze shromáždění, na což stěžovatel nereflektoval. Magistrát poukázal i na to, že na sociální síti byl zveřejněn text výzvy svolavatelů zaměřený vůči romskému etniku.

Stěžovatel v replice uvedl, že zákaz shromáždění může nastoupit až jako poslední možnost, jestliže je dán důvodný předpoklad, že žádné mírnější prostředky daného cíle nedosáhnou. Stěžovatel nepodněcuje k rasové nenávisti či k páchání násilí. Vyslovil nesouhlas i s tvrzením ohledně výzvy svolavatelů na sociální síti. Je zcela běžné, že akce připravované radikálnějšími iniciativami jsou prezentovány různými skupinami osob, přičemž vyloučit nelze ani prezentaci záměrně kompromitující, míní. Informace publikované na sociálních sítích jinými osobami nemohou být přičitatelné stěžovateli.

Co lze zakázat

NSS připomněl, že konkrétní omezení shromažďovacího práva jsou obsažena ve shromažďovacím zákoně. Úřad, jemuž bylo shromáždění oznámeno, je oprávněn shromáždění zakázat, jestliže by oznámený účel shromáždění směřoval k výzvě: a) popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů; b) dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti; c) jinak porušovat ústavu a zákony.
Poukázal na judikaturu ESLP, že radikální opatření preventivního rázu, kterými je potlačena svoboda shromažďování a projevu, ať se státním orgánům některé názory a slova mohou zdát jakkoli šokující a nepřijatelná, prokazují demokracii špatnou službu a často ji dokonce ohrožují; to však neplatí v případech podněcování k násilí nebo odmítání demokratických principů, včetně rovnosti všech lidí v důstojnosti.
Také proto bylo primární povinností krajského soudu přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí o zákazu shromáždění. Podle názoru NSS se v daném případě správně zaměřil primárně na posouzení individuálních okolností dané věci. Zabýval se i otázkou střetu práva na shromažďování a práva na ochranu menšin. Podle něj bylo v řízení prokázáno, že shromáždění směřuje k výzvě k ohrožení práv romské menšiny, resp. že přichází v úvahu výzva k použití násilí a jinému porušování právního pořádku ČR. Jak z napadeného rozsudku, tak i z rozhodnutí magistrátu je patrné, z jakých důvodů v daném případě převážila ochrana jiných lidských práv nad svobodou shromažďování. Po posouzení věci nedospívá NSS k závěru, že by závěry správního orgánu a krajského soudu byly nedostatečné.
Proto neshledal kasační stížnost důvodnou a zamítl ji. (As 125/2013)
Pan M. nato podal ústavní stížnost.
Mimo jiné namítá, že zejména krajský soud se nevypořádal úplně se všemi námitkami, které mu v žalobě adresoval. Nezohlednil jeho výtky a provedl přezkum nezávisle na "procesním diskursu" účastníků, "takříkajíc od zeleného stolu"; NSS prý jeho námitku nedostatku odůvodnění posoudil způsobem, který se "příkře rozchází s ústavněprávními požadavky kladenými na spravedlivý proces".
ÚS ale po přezkoumání věci konstatoval, že oba soudy v posuzované věci aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo a v ústavní stížností napadených rozhodnutích se vypořádaly s námitkami, jež jim stěžovatel adresoval, dostatečně; není spolehlivého důvodu naopak přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se tak nestalo, řekl ÚS. Stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Proto ÚS stížnost pana M. odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. (III.ÚS 3823/14)