Z materiálů publikovaných Ústavem pro studium totalitních režimů a z dalších zdrojů (Struktury moci od Milana Bárty, dále Patrika Bendy, Pavla Žáčka, Václava Drchala z EURO.cz, Místa Paměti národa a jiných) se k pozoruhodnému procesu vraťme šířeji.

František Kincl (roč. 1941) v nejvyšších funkcích resortu nepůsobil dlouho, v červnu 1988 se stal náměstkem a 12. října ministrem. Vypověděl, že ho jednoho dne doprovodili ke generálnímu tajemníku ÚV KSČ M. Jakešovi a ten mu sdělil, že je určen na post ministra. Měl zdravotní obtíže, ve funkci se necítil zcela kompetentní. P. Benda k tomu poznamenává: Zdá se, že na post ministra vnitra byl zřejmě dosazen člověk, který neměl přes dlouholeté působení v bezpečnostním aparátu pro výkon dané funkce odborné ani osobní předpoklady, který ale svému patronovi vyhovoval tím, že na důležité pozici zaručoval politickou i personální loajalitu.

Kincl jel 29. listopadu 1989 za tehdejším generálním tajemníkem Karlem Urbánkem, aby mu sdělil, že si myslí, že po celou dobu výkonu funkce ministra byl odposloucháván. Podle svého tvrzení objevil v sošce Klementa Gottwalda na stolku ve své pracovně nahrávací zařízení. Po příchodu k Urbánkovi dostal nenadále infarkt a musel být hospitalizován (Benda: Denní situační zprávy StB z listopadu a prosince 1989). Formálně byl odvolán 3. prosince.

Podle něho ke konci osmdesátých let předsednictvo ÚV KSČ tlačilo na to, aby Bezpečnost byla aktivnější a iniciativnější. Dá se říci, že panovalo přesvědčení, že situace se dá zvládnout pomocí policejních prostředků. Kincl informoval Jakeše téměř každý týden o bezpečnostní situaci a přijatých opatřeních.

Snad na okraj – zpráva BIS „Civilní kontrarozvědka v letech 1990–1993“ vyviňuje Kincla z projektu ministerstva vnitra na „vytřídění, evakuaci a ukrytí důležitých operativních dokumentů“ do 28. února 1990. Podle formulace úkolu se vedení ministerstva vnitra zřejmě obávalo rizika útoku davu na budovy StB a drancování uložených písemností. Špičky ministerstva chtěly dokumenty „uklidit“, což nebylo možné při jejich rozsahu. Přikročilo tedy k redukci. Ministr vnitra František Kincl byl v tu dobu již nemocen a do chodu ministerstva nezasahoval, píše BIS. Zpracováním postupu byl večer 27. listopadu 1989 pověřen náměstek Alojz Lorenc.

Jiří Bernát v akci

Po převratu dostal úkol posoudit trestněprávní odpovědnost tehdejších prominentů bezpečnostních složek vojenský soudce Jiří Bernát v Táboře. O jeho práci napsal Václav Drchal v EURO.cz.

Pro Bernáta to byla docela ošemetná záležitost, uvádí. Citoval z jeho vzpomínek po osmi letech, že proces běžel jako po drátkách - koho k hlavnímu líčení předvolal, ten se dostavil. Proces se kvůli svědkům konal střídavě v Praze, Brně a v Táboře. Trval 57 jednacích dnů. Před senát defilovaly desítky svědků včetně prezidenta Václava Havla, bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše a expremiérů Petra Pitharta, Ladislava Adamce, Mariána Čalfy. Soudní spis, který dnes leží v archivu armády ČR v Olomouci, má odhadem 30 000 stran.

Dostat k soudu Václava Havla nebylo jen tak. Jeho kancelář si dala striktní podmínku, že ho soudce nesmí přiipravit o více než jednu hodinu.

Kincl byl odsouzen na tři roky do vězení za zneužití pravomoci veřejného činitele, konkrétně za nezákonnou „preventivní izolaci“, tedy omezení osobní svobody, nejméně 294 tehdejších opozičních aktivistů. Nejvyšší trest, čtyři roky, dostal jako nejaktivnější Alojz Lorenz. Trestu se ale vyhnul, když po rozpadu Československa odešel na Slovensko. Strávil ve vazbě přibližně deset měsíců. Na Slovensku pak začalo jeho stíhání od počátku. Bratislavský vojenský obvodní soud konstatoval, že se musí zastavit, protože je nepřípustné. Na Slovensku je totiž vykonavatelné rozhodnutí Vyššího vojenského soudu v Táboře. Trest však už může být v Česku promlčený od května 1998, protože promlčecí lhůta trestů do pěti let je pět let.