"Poprvé si Bára stoupla na lyže asi ve třech letech. A hned na nich byla jako doma. Brzy jí Šumava nestačila, a tak jsme začali jezdit i do Krkonoš. Vyhrávala závody, jako by to byla jen procházka. Do kategorie žáků jezdila hlavně závody v Německu."

Těmito slovy uvedl Petr Zíka, majitel statku Jedraž a hospody v Hošticích, svoji dceru Barboru. Tedy její sportovní život. Nyní už je Báře 22 let, je vdaná a provozuje svatební agenturu.

Jak to bylo, Báro, s tím lyžováním?
Začínala jsem na Samotách na Železné Rudě. Bydleli jsme jenom pár kroků od sjezdovky. Postupně jsme začali jezdit na Špičák nebo Velký Javor. Prakticky jsme všechny tyhle úžasné kopce měli za barákem (smích). Závodit jsem začala asi ve čtyřech letech.

Energie, vytápění a elektřina, ilustrační foto
E.ON sníží milionu stálých zákazníků ceny energií pod cenový strop

V počátku jsi své lyžování jistě brala jako hru a dobrou zábavu. Ale pak přišla i nominace do reprezentace na MS do Itálie. Kdy tedy nastal ten osudný zlom?
Asi v předžácích, kde se to stane většině dětí. To se začínají jezdit cupové závody, které se započítávají do tabulky a na konci sezony se vyhlásí pořadí nejlepších. To ale také znamená nominaci na zahraniční závody. Včetně neoficiálního žákovského mistrovství světa v Itálii.

Mezi současnou světovou špičku neomylně patří Ester Ledecká. Málokdo ale ví, že jsi byla v jisté době druhá hned za ní. Jak se to přihodilo?
Hodně jsem si tenkrát polepšila v jedné SG a vyjela jsem si nějaké body. Povedly se mi tři skvělé závody, takže jsem v žebříčku skočila hned za ní.

Potkala jsi se Ester někdy osobně?
Jednou na svazu při nějakém zasedání, předávání oblečení a tak podobně. Ester se skupinových tréningů nezúčastňovala. Mohla si to dovolit, a proto je také tak úspěšná. Když ji vidím jet, moc jí fandím.

Nádherně vyříznutá stopa na Frymburských loukách ve čtvrtek ráno.
Na šumavském Hochfichtu napadlo půl metru prašanu, radují se i běžkaři

Proč je tak skvělá lyžařka? Jak to dokáže?
Svojí hlavou. Ester je pohybově talent skoro na všechno. Ale co se týká lyží, tak tam to dohání hlavou, svým myšlením. Když jede, tak máš pocit, že si v hlavě vypnula všechny obavy a strach. Prostě to odpálí a jede.

Když člověk vidí, jak se ta ručička tachometru na obrazovce sune – 70, 80, 90, 100 km v hodině, má z toho husí kůži. Jí to nevadí?
V tom to právě vězí. My ostatní tyhle rychlosti jezdíme také. Ale pak dojde i na skoky, a když i zkušené závodnice desetkrát spadnou, začnou mít strach a respekt. Ester ne, i když i ona má za sebou ošklivé nehody.

Jaký je to pocit svištět to na lyžích stovkou? Asi toho moc nevidíš.
Fakt je to fofr. Člověk vidí jen tu trať a výseč, po které jede. Já to mám trochu jinak, vnímám i lidi, kteří stojí kolem trati. Jako malá jsem mávala lidem kolem. (Jako malá jsi jela obří slalom a mávala jsi mně, mámě a tetě – poznámka otce Petra Zíky).

Úspěchy
- 2 x vicemistryně světa na neoficiálním MS žáků v obřím slalomu
- 2 x mistryně světa na neoficiální MS žáků ve Val D'ISERE v Super G
- 3 x mistryně Německa
- 9 x mistryně ČR + několik medailových umístění

Narodila ses ve Strakonicích, ale v podstatě jsi dosud žila v západních Čechách. Je to tak?
Taťka bydlel s námi na Železné Rudě. Jedraž byla jakoby naše víkendová chalupa, a pak jsme se všichni přestěhovali na stálo. Návrat je to jen částečně, protože jsme sem jezdili dost často – na prázdniny a víkendy. Ale trvale jsme žili na Železné Rudě.

Jak jsme zmínili v úvodu rozhovoru, tak jsi se vdala. Lyže už nejsou pro tebe tak důležité, i když ses jich nevzdala a všichni fanoušci lyžování doufají, že to ani neuděláš. Jaké máš nyní své životní plány?
Mám svatební agenturu, takže tím pomáhám i našim s koordinací, s papírováním a podobně. Vzhledem k popularitě statku na Jedraži a hospodě v Hošticích máme docela dost práce.

Je alpské lyžování hodně drahý sport?
Hodně moc drahý. Pokud do něj započteme vše od výbavy po startovné a soustřední, je to i milion korun ročně.

Co tedy to lyžování? Zbude na něj čas?
Nevím. Nyní jsem v juniorech už pátým rokem, ale junioři jsou trochu zvláštní sekta. Žáci jsou ještě takové přátelské a trochu naivní prostředí. Junioři už je boj, lokty, známosti a protekce. Loni jsem měla jet na MS juniorů. I když jsem byla bodově nejlepší, svaz mne neposlal. A když je toho víc, docela se ti sport, který miluješ, zhnusí. Tedy zhnusí ti ho někteří lidé kolem něj. Snažíš se, makáš, ale to nestačí. A ani za to nic nedostaneš. Takže teď spíš zvažuji, jak to bude dál. Ale úplně lyže na hřebík pověsit nechci. Už kvůli lidem, kteří jsou rádi, že jezdím.