Místo oslav nedožitých 99. narozenin Krále Šumavy Josefa Hasila s promítáním filmu ve Veselí nad Lužnicí jsem se tak vypravil do fronty na Lannovu třídu kvůli fialovým bankovkám s Františkem Palackým.
Ke své spokojenosti jsem se ale předem dočetl, že výroční logo 30 let ČNB umístěné na bankovce, která se maximálně v pěti kusech prodává za 5000 korun, pochází od grafika Jana Solpery, jehož si vážím. Měl totiž být i večer předem, kdyby byl ovšem s rodinou zcela zdráv, v budějovické Jihočeské vědecké knihovně, hostem prezentace výstavy a knihy Ve znamení Růže o lidech legendárního nakladatelství téhož jména, kterému koncem 60. let úspěšně navrhl logo.
Bankovky i pro kojence?
Pouze sedm míst v republice učinilo v době krize a strašení občanů válkou, inflací a pádem do chudoby tuhle středeční honbu za bankovou s vidinou několikanásobného zisku lavinu front, které my starší známe z dob socialismu. Co já se jako malý načekal od pěti ráno u táborského paneláku (velkoobchod naproti mrazírnám) na šlehačku… Tehdy bylo ale léto, zatímco dnes je teplota kolem minus pěti.
Česká národní banka hlásá, že na osobu je maximálně 5 kusů z 200 000 (proč ale nepsali, že se jedná o kvótu na člověka s občanským průkazem, aby netrpěli ve frontách kojenci?), ale kolik jich bude v jednotlivých městech, už neřekne. Proč vyjít občanům vstříc? Když jdete do banky nebo spořitelny, chtějí po vás hned pořadí, ale tady se nikdo z banky neobtěžoval, aby lidem ve frontě přidal číslo, na které ho pak po pár hodinách pustí dovnitř. Tak jsem nyní zažil, jak ti drzí po pětihodinovém poctivém čekání volali mobilem ke vchodu příbuzné, kteří s nimi propluli do banky hned.
U vchodu nikdo z policie ani strážníků nestál, aby dohlídl na předbíhání, na rozdíl - prý - od rána, kde bylo několik policejních aut. Bylo jim to odpoledne už jedno?
Naopak jsem si vážil lidí kolem, s nimiž jsem se sunul krok co krok (někdy i sedm najednou), kterým bylo předbíhat stydno, i když jejich bratr byl třeba o 100 lidí vepředu. Ale nepředběhli by. Stávalo se, že se vystřídala během čekání manželská dvojice. Zažil jsem několik mladých rodin s dětmi v kočárku – za námi jedno dlouho hlasitě vyjadřovalo nesouhlas s tímto prožíváním kojeneckého mládí, ale marnost… Není-li totiž výdej unikátních bankovek, za kterou za pár dní - měsíců - let - vyděláme majlant, na občanku, tak jde celá rodina; vždyť je to pro tvé dobro, kojenče! Na pár desítek minut z fronty pryč, a zase šup zpátky. Starší děti ale nosily rodičům horké nápoje, hranolky, pizzu… I já dostal banán od náhodně procházející kolegyně korektorky, a bylo to milé…
Humanoidi u banky
A jak to tedy pro lidi, co ve středu hodiny nestáli, ve středu bylo? Bylo to tak: Přicházím do fronty od Senovážného náměstí v půl desáté dopoledne. Vidím, že se táhne od banky až kamsi dozadu, ale jsem v pohodě. Čekají mě asi tři hodiny práce - vystát tuhle frontu. Klid mě ale opouští už na Lannově třídě, když vidím, že se had dychtivých lidí táhne k Prioru. Později se neoficiálně od frontového veterána dozvím, že ČNB, i když akci dopředu organizuje a vyvolává, v Budějovicích nechává od začátku pracovní doby fungovat pro zájemce o tyhle bankovky jedinou pokladnu. Možná si myslí: Ať se lidé smaží a fronta trvá, média si smlsnou a cena bankovek teď pár týdnů poroste. Nebo se mýlím? Dá se to asi dohledat nebo se doptat…
Poslouchám čekající lidi ve frontě a zapojuji se do hovorů. Postupně se dozvídám, že první tady byli už ve čtyři ráno, fámy přidávají, že už ve 23 hodin večer v úterý. Někdo připomíná příklad fronty na pozemky kdesi ve Žďáru, co se držela týden, a kde lidé prožili noci ve spacácích. Několik z nás se shoduje na tom, že jsme byli tzv. totálně nasazeni čili že naši příbuzní a známí, vědomi si, že jsme z Budějovic, nás sem poslali s tím, že frontu rádi i pro jiné vystojíme. Totálně nasazené z války ovšem znám a v duchu se jim omlouvám…
„Šel jsem brzo ráno do práce a ptal se lidí, co stáli u vchodu, jestli jsou živí, nebo jsou to jenom sochy,“ usmívá se muž za mnou, který mohl kvůli práci přijít na celý den až po deváté dopoledne, a upozorňuje na sousoší humanoidů Miroslava Trpáka blízko banky. Taky si tak později připadám a smekám před umělcem, který zachytil naši českou náturu. Když to něco vynese, skousneme všechno, a jdeme do fronty!
Čurat ještě nemusím.
Fronta na sekanou
U křižovatky svítí slunce, nikomu se nechce přecházet přes třídu ke kavárně, je pořád mráz. Diskutuji s kamarádem stavařem, kterého jeho obchodní partneři ožebračili, a budou v tom pokračovat dál, neboť nadarmo se neříká: Pro dobrotu na žebrotu. U kavárny na rohu lidé kupují svařená vína, punče a kávu, aby se ohřáli. Někdo volá po kožešinách na křeslech před kavárnou, ale okolí ho varuje před krádeží. Můj oblíbený sekáč má zatím jen 30 procent slevy.
Po takřka dvou hodinách se ale dostávám k řeznictví Dědouch (bez placené reklamy - fakt), kde si můžu s klidným svědomím říct jako za starých časů: Vystál jsem dvě hodiny frontu před řeznictvím, tak si dám, co mají! Dal jsem si, co jsem chtěl: plátek teplé sekané a dva rohlíky, což mě udrželo ve frontě další čtyři hodiny v optimistické náladě.
Čurat stále nemusím, zatímco jiní už rádi odcházejí do blízké kavárny naproti. Sdělují nám pak šťastně, že i když uvnitř oznámili, že nejsou zákazníci, nemuseli na WC platit.
Kritika současného
Je pořád zima, a my se závistivě koukáme po těch, co se už pár minut v slunci vyhřívají v průčelí ulice u Tiskárny Posekaný. Také se tam pod blahodárné tepelné paprsky brzo dostaneme. Je po poledni a někdo s chytrým telefonem hlásí: "Tak Hradec Králové už má zavřeno a Brno také. Když zavřou tady, můžu jedině do Ústí nad Labem."
Myslíme si a přemýšlíme nahlas, že tam asi mají distribuci bankovek a frontu dobře zorganizovanou, na rozdíl od té jihočeské eskapády. Když si každý vezme 5 bankovek, a dostanou na pobočku např. 12 000 kusů (jako mohlo být v Českých Budějovicích – víc asi ne, ale nikdo vám to ve frontě ani pak v bance oficiálně nepotvrdí), tak banka ví, kolik lidí ve frontě může uspokojit, a dají lidem venku lístek. Možná jinde měli od začátku dvě funkční pokladny, jen v Českých Budějovicích jednu. Až později, jak přinášely mezi nás pesimisty povzbuzující hlasy, přidali druhou…
Čurat stále nemusím.
Zkušenosti ze sjezdovek
Kolem jde člověk, který spojí naše bezplatné zmrzlé účinkování v komparsu ČNB v kritiku společnosti: "Když vidím, kolik vás tady jako tupý stádo stojí a neví, co bude, a jestli se na vás dostane, už vím, proč všichni volíte, jak volíte,“ vyjadřuje nesouhlas s výsledky voleb.
Já čekám dál, já čekám dál… zpívám si v duchu popěvek Spirituál kvintetu. Nejsem v hledání optimismu sám. Naštěstí jsme s okolními vrstevníky zoceleni praxí postáváním pod sjezdovkami v lyžařských centrech, jak jsme se shodli se sousedem. Skipasy jsou drahé, tak ať jezdí děti, my na ně dole rádi čtyři hodiny počkáme. Takže pod kalhotami mám preventivně tepláky, v botách dvoje ponožky, samozřejmě svetr navíc a rukavice, které ve městě nenosím. A čepici přes uši.
Do fronty se přidávají další, někdo někoho střídá, někdo se k němu přidává, aniž bychom věděli, zda předbíhá, nebo někoho jen nahradí. Chyba ČNB, že nerozdává lístky, ale jí je to jedno. Tahle fronta je totiž dobrovolná, snad za účelem zisku České republiky a sběratelských chtíčů. Vzpomenu si na fronty před rokem, kdy čekaly několik hodin válkou vyhnané ukrajinské matky s dětmi, celé promrzlé, před pražským Palácem kultury. Hlavní město je jako i tehdejší primátor brali jako rukojmí vůči státu - že prý nemají kapacity, tak je nepouštěly dovnitř. Ty matky tam čekat pár hodin musely, zatímco my včetně několika rodin s kočárky ne. Nebo snad ano, aby ustrašení rodiče děti zajistili na stáří, když s politikou vlád, které myslí jen na dobu svého volebního období, jim nezbude na důchody? Třeba ve středu neuškodilo, že se někdo vžil do role jiných…
Čurat pořád nemusím.
Zimní boty v akci
Pomalu se suneme kolem prodejny zájezdů, lákajících optimisticky a hřejivě do slunné Afriky, kolem asijského obchodu: „Hele, pojď sem, už nemusíš trpět,“ volá radostně vysoký kluk přede mnou svého kamaráda v letních teniskách, který se vyhřívá opodál na sluníčku s cigaretou. Na parapetu venku jsou totiž s nabídkou speciálních cen zimní boty s kožíškem za - pouhých - 290 korun. Říkám si v duchu: Tak se má trh chovat a reagovat na denní potřeby zákazníků! Navíc vedle zrovna stojí pán v sandálech (v nich má ovšem ponožky).
Vzpomenu si na orkán Kyrill na Šumavě v lednu 2007, kdy se pár hodin poté, co u nás na Železné Rudě, když popadaly sloupy vedení a zhasla elektrika, hned objevily v prodejnách večerek svíčky a lampy. Válečné vzpomínky…
Lidé jsou ve frontě nervózní, nikdo nic neví. Zavírají ve dvě, ve čtyři, později? Dostane se na mě, nedostane? Něco hlásí internet, něco vidíme v praxi. Prodlouží dobu, neprodlouží? Netrpělivci loví šťastné lidi, co vycházejí z banky. „Tam už na schodech je to jen na čtvrt hodiny, a už jedou dvě pokladny,“ uklidňují nás.
Je to pravda. Kolem třetí se dostávám i já k nápisu Česká národní banka. Říkám si, o kolik asi české národní hospodářství kvůli téhle akci banky pokleslo, když 40 000 lidí, na které se dostane, je dnes ve frontách, která trvá celý den. Kdo z nás má možnost vzít si celodenní dovolenou, aby přijel např. od Jindřichova Hradce nebo Kvildy, kdo má čas odskočit si na pět hodin z práce, kdo kde na jakém úřadě chybí…
Zašel jsem konečně dovnitř, došel si po 5 hodinách na WC (nemusel jsem, ale věren pravdě: když je možnost WC, tak ho využij) a po schodech během pár minut dostoupal až k paní z banky před dvěma místnůstkami s pokladnami 1 a 2, co mi dala bílou obálku na bankovky. Kolik jich zde mají, a zda se vyplatí přijít i zítra, jsem se už od ní ani pak od pokladní a nikoho dalšího nedozvěděl, neb imperialisté nikdy nespí.
Za demarkační čárou
Dočkal jsem se, mám unikátní bankovky. Vycházím spokojeně ven a vidím ve frontě další stovky lidí. Ve čtvrt na čtyři se tak znovu stavím do fronty, co kdyby… Jsou zde lidé, co přišli po 13.00. Čekám ze solidarity, ale i s možností dvojnásobného úspěchu, abych uspokojil ty, co dnes musí zařezávat, ve frontě až teď do půl páté odpoledne, což je půl hodiny po dnešní výjimečné zavíračce banky.
Ve čtyři, jak vyhrožují na dveřích banky, se nezavírá, a další pouštějí dovnitř. Už ale kolem chodí pán a říká, že my nemáme šanci. „Dokud dýchám, doufám,“ směje se vedle mě stojící pán. V půl páté přichází člověk z vedení a ukazuje nekompromisně čáru (ani ne mezi budovu ČNB a ČSOB, což řadu lidí mrzí), kdo ještě dovnitř ano, a kdo ne.
Ukáže mezi dvě řady lidí, stojících zhruba na úrovni zdí ČNB a ČSOB, protože asi sám ani dobře neví, jak rychle fronta běží, ani ho to asi nezajímá. Ví jen, že jsme přetáhli zavírací dobu. On nebo jeho zaměstnanci už bankovky mají, a kolik z nich asi - zazní ve frontě.
Myslím, že chybil, a hodně, jako chybila banka. Dalších 100 lidí tu tedy stálo tři hodiny marně? Myslím si, že je to nedůstojné bance, která nedokázala ráno dát občanům ve frontě lístky, za pár korun (mohl jsem je zaplatit já), co se jinak dávají třeba cizincům na policii, aby věděli, kdy na ně přijde řada. Dozvídám se od lidí u vrat banky, že ti, kdo přišli o půl druhé, se dovnitř tedy ještě dostanou.
Ostuda, nebo normál?
Říkáme si s lidmi kolem: Kdyby ale banka rozdávala lístky na člověka, a neumožnila předbíhání, tak by se dostalo na všechny poctivé. Zažil jsem během šesti hodin předbíhačů kolem sebe v okruhu pěti metrů asi pět (ale děti školou povinné, co nemají jarní prázdniny, a seniory, co by šest hodin neustáli, nepočítám). Takže jich bylo zhruba sto, a ty kapacity teď chybějí?
Za pomyslnou čárou hlídanou pánem z banky zůstala asi jen stovka lidí, takže kdyby banka plnila standardy 21. století, fungovala od začátku pracovní doby na dvě pokladny, jako asi jely jinde, nebo rozdávala od začátku pracovní doby lístky, a nepředbíhalo by se, na všechny by se dostalo, což jako účastník vím. Smutno je mi…
„Nic se u nás nezměnilo,“ říkají mi s lítostí lidé, co jsou za demarkační čárou. Zítra už sem nepřijdou. Odcházím s pocitem, že to přece jinde a jinak jde, a kdo např. koupil tiskový list vlastních poštovních známek Emila Háchy, který v roce 2018 vydaly Trhové Sviny, udělal dobře, a vydělal bez front. Na bankovky ovšem musíš přijít osobně, stejně jako k volbám…
Krásné společenství
Jako štastný promrzlý majitel pěti bankovek volám kamarádovi, kterého jsem dopoledne v půl desáté viděl, jak spěchal kolem mě, zasmušile stojícího na konci, že bych mu jednu bankovku nechal, když se mu třeba do fronty nechtělo. Jenže chtělo, a byl rannější ptáče než já. „O akci jsem se dozvěděl od kamaráda,“ svěřuje se šťastlivec z Prachaticka. „Vyjeli jsme v šest, a sedm byli ve frontě, kde jsme se s kamarádem celou dobu střídali. V půl jedné jsme už bankovky měli. Budu ale na dnešek vzpomínat jako na krásné setkání. Kolem nás se v mnohahodinové frontě utvořilo hezké společenství lidí. Všichni byli úžasní a milí, nikdo nepředbíhal, ani k tomu nezval jiné. Bavili jsme se spolu a smáli, takže čekání uběhlo v pohodě. Pro mě osobně má tahle speciální bankovka ještě další důležitý význam, že je pod ní podepsán i grafik Jan Solpera. Před lety jsem ho totiž osobně vezl autem z Prahy do Liberce, kam jel tehdy zkontrolovat svou práci,“ dodává jeden ze středečních šťastných frontových veteránů. Byl jsem mezi nimi i já a díky za to.
Radek Gális
53
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
