Přestože jsou vojáci na zvládání nebezpečí a stresu cvičení, zůstávají stále lidmi s emocemi. Je vůbec možné se na smrt kolegy a kamaráda připravit?
Krizové situace se cvičí, samozřejmě realita je pak mnohem tíživější a úplně se na to připravit nedá. Když jsem pracoval v armádě, mívala každá vysílaná jednotka svého psychologa. Věřím, že i nyní jim je k dispozici psycholog i duchovní. Na situaci má velký vliv to, jak je jednotka stmelená, jak dobře se vojáci mezi sebou znají. Aby mohli tíživou situací zdárně projít, je potřeba nevyhýbat se pocitům, které vyvolává. Měli by o nich mluvit. Rád jsem viděl v médiích fotky, na kterých se přeživší nestydí smutek sdílet. Nikdo by se neměl izolovat, taková tragédie se vždycky dotkne všech.

Vy sám jste podobnou situaci zažil v Kosově, kde jste měli také ztráty na životech. Můžete přiblížit, co členové jednotky v tuto chvíli prožívají?
Najednou jim někdo velmi chybí, zároveň na vlastní kůži pocítí ohrožení. Věděli o nebezpečí už dříve, ale nyní nabylo reálnou podobu. Tři vojáci padli a ostatní to prožívají různě. Dostavit se může smutek, vztek, chuť po pomstě, strach. Člověku jdou hlavou různé otázky, jednou z nich může být i proč zemřel on a já žiji dál? Proč se to nestalo mě? Důležité je, aby se podařilo situaci zpracovat skupinově. Taková tragédie může jednotku zdrtit, ale může ji i stmelit a ve výsledku posílit její akceschopnost, zdůraznit hodnoty, které zastávají. Důležití jsou v tu chvíli kamarádi, kolegové, blízcí. Se ztrátou se bude každý vyrovnávat po svém, ale zvládnutá situace je, že se jednotka vrací zpátky k plnění svých úkolů a vojáci nejsou paralyzováni. Psychické ztráty bývají někdy v konfliktech vyšší, než fyzické a protivník často cíleně působí právě na psychiku vojáků.

Nejhůř prožívají smrt padlých vojáků jejich rodiny, manželky, děti, rodiče. Co v tak těžkou chvíli může pomoci jim?
Sice se vojáci na nebezpečí připravují, jejich rodiny jsou o tom také informovány, ale na tragickou situaci se nedá připravit beze zbytku. Nepřipouštíme si ji, pokud se nás osobně nedotkne. Smrt blízké osoby je vždy extrémně těžká traumatizující životní situace, zejména když přijde náhle, nečekaně. Nejvíce zasáhne ty, kterých se tato tragédie týká osobně a vyrovnat se se ztrátou blízké osoby není jednoduché. Hodně pomáhá normální lidský přístup, není také žádným pokleskem využít nabízenou psychologickou a duchovní pomoc či vyhledat pomoc odborníka. Rozhodně neprospěje nikomu, když se v médiích nebo na sociálních sítích diskutuje o vojácích jako o žoldácích. Doporučuji všem takové nesmyslné a zlé diskuse vůbec nečíst. Mluvit se o tom musí, ale internet není to pravé místo, kde se navíc často diskutuje anonymně. Voják je zkrátka zaměstnanec státu a na misi ho posílá vláda České republiky. Pokud někdo chce kritizovat působení české armády v zahraničí, měl by tuto diskusi vést s naší politickou reprezentací a své postoje vyjádřit např. u voleb.

Když budeme na těchto smutných okamžicích hledat i něco pozitivního, je důležité si všimnout obrovské vlny solidarity. Navíc naší společnosti chybí mužské vzory a tato chvíle připomíná, že jsou stále muži, kteří jsou ochotní obětovat svůj život ve smyslu vyššího principu boje proti světovému terorismu, pro republiku.