Momentálně peče na tolika místech, že jsou měsíce, kdy nemá žádný volný víkend. Objevil se i v televizních pořadech. Neproslavil ho však mediální zájem, ale to, jak skvěle chutná vše, co upeče. A peče toho hodně – od placek a housek až po mazance a vánočky. Jeho hlavním dílem je však boží dar – chléb.

Jeho život jako by se zatočil v kruhu, který nemohl na začátku předpokládat ani mu jít vědomě vstříc. V mládí se na Slovensku vyučil řemeslu, které ale dělal jen krátce a většinu života se pak živil něčím jiným. A to vše proto, aby se nakonec v seniorském věku vrátil ke svému mládí a řemeslu.

Augustin Sobotovič se narodil v březnu roku 1940 na Slovensku v malé osadě Šalgočka u Hlohovce. Po osmileté základní škole nastoupil na dvouleté učení na pekaře. V šestnácti letech z něj byl hotový řemeslník. Pečení se věnoval dva roky. Šlo o těžkou dřinu, která se projevila na jeho zdraví, a tak přešel na Moravu ke stavařům a pracoval na budování Havířova.

Z Moravy narukoval na Šumavu do Domažlic na vojnu. Když mu po dvou letech služba končila, střetli se Chruščov a Kennedy v Berlínské krizi a armáda základní vojenskou službu prodloužila na neurčito. A pak ho přesvědčili, aby zůstal na vojně, jako voják z povolání. Podepsal to na dva roky jako šéfkuchař pluku. Také se na Šumavě oženil a na svět přišla první dcera.

Poté se však s armádou rozloučil a až do 90. let dělal řidiče, později i občanského zaměstnance ve skladu pohraniční stráže, a nakonec u bezpečností agentury. Osud ho po ovdovění zavál na Volarsko, kde se podruhé oženil. A to se mu stalo osudným. Jeho žena měla v Lenoře krámek s keramikou, kde také vyměňovala plynové láhve. A Augustin Sobotovič ženě v krámku pomáhal. „No a jednou si pan starosta přišel vyměnit plynovou láhev a já se ho ptám, proč se nepeče? A on řekl, že nemá pekaře. A mou ženu nenapadlo nic jiného, než mu říct: Sedí vedle vás.“ A tak se Gusta, jak se mu familierně říká, vrátil po čtyřiačtyřiceti letech k pekařskému řemeslu.

Počátky veřejného pečení se v šumavské Lenoře datují do 30. let 19. století, kdy tu vznikla jak sklárna a obec, tak také několik veřejných pecí pro rodiny, které na vlastní pec neměly peníze. A jedna z nich se dochovala do současnosti. V roce 1998 ji opravila a začala v ní péct parta kolem Václava Mráze.

O dva roky později kvůli tomu vzniklo občanské sdružení Velká lóže pecařská, jejíž členové se mohou válet za pecí. A za další dva roky se tu hledal nový veřejný pekař, který by se pravidelných pečení ujal.

Augustin Sobotovič po krátkém rozmýšlení začal péct opět 28. září 2002. Letos už tu slouží sedmnáctou sezónu. Ta v Lenoře v historické peci trvá vždy od dubna do prosince a pro veřejnost se v těchto měsících peče každou poslední sobotu v měsíci. Pečivo se rozdává zdarma.

První jeho pečící štací mimo Lenoru byl pak obnovený vodní mlýn v Hoslovicích na Strakonicku. Známý jako veřejný pekař se stával i díky mediím, pro které je pečení v historických pecích obrazově vděčnou záležitostí. V Hoslovicích si ho všiml betlémář z Velešína a pozval ho k nim. A postupně se přidávala další místa – Klánovice, Horská Kvilda, Nezdice, Bavorov, Volary a také skanzeny v Bavorsku. A po vzoru lenorské veřejné pece začaly vznikat i její kopie. Jedna stojí dokonce na předměstí australského Sydney.

Obnova zaniklého řemesla není zásluhou jen Augustina Sobotoviče. Pomáhalo a pomáhá mu mnoho lidí a vesměs zadarmo. Úspěch jeho týmu je přitom hlavně o poctivé práci a dřině pro lidi. Vstřícnost a láska k dobrému pečivu se pak vrací v pochvalách a v tom, jak lidem chutná. „Třeba od nás odchází maminka s dítětem, a to má v každé ruce krajíc a dlabe z jedné i z druhé. A když se ho ptám, jestli mu chutná, tak má tak plnou pusu, že ani nemůže mluvit. A maminka říká: Doma mu namažu chleba máslem a dám na to šunku a on to nejí a tady se cpe suchým chlebem. - Tak to je pro mě a pro nás vyznamenání,“ říká Augustin Sobotovič.

Pekařina byla tvrdá dřina

Výuční list dostal Augustin Sobotovič v roce 1956. Učil se v Trstíně v trnavském kraji. „Na konci byla závěrečná zkouška – jak písemná, tak ústní i praktická. A když jsem pak nastoupil do první práce k parní peci, tak mě mistr šoupl jako míchače těsta,“ řekl.

Za noc takto s pomocnicí musel připravit těsto i na šest tisíc žemlí a k tomu na šest až osm tisíc rohlíků. V další práci pekli chleba. I tady byl míchačem. Ale musel se potýkat třeba s častými a neohlášenými výpadky elektřiny a když nešel proud, bylo třeba umíchat i 600 kilo těsta ručně.

Není proto divu, že ho začalo navzdory mládí trápit zdraví a kvůli vředům změnil práci. Stihl se ale naučit spoustu věcí, které se mu pak v Lenoře hodily. „Jako učni jsme chodili na praxi do malých pekáren a ty měly stejný systém pecí,“ vysvětlil. A navíc ještě sám zažil, co to bylo veřejné pečení. „Ještě když jsem v roce 1958 dělal řemeslo, tak se dělalo takzvané námezdní pečení. Hospodyňky si doma zadělaly těsto, vyválely ho a přinesly v ošatkách a my jsme jim ho upekli.“

Jak sám přiznává, v mládí ho pečení pečiva moc nebavilo, protože to byla velká dřina. Pečení chleba si ho získalo víc. Nyní má z toho, že se k řemeslu vrátil, dobrý pocit. „Dělá mi velkou radost, že lidé poznají, co je dobré. Domácí chléb, když se dodrží postup, nemá chybu,“ dodal.

Nové začátky nebyly jednoduché

Když začínal Augustin Sobotovič znovu péct, přiznává, že byl nervózní. Musel se seznámit s pecí a prostředím. Začínal s lenorskými česnekovými plackami a houskami. Na chleba si troufl až po několika měsících. „Začátky v Lenoře byly kruté. Doma jsem si musel zadělat těsto a pak jsme to vozili k peci pod přístřešek, kde se to připravovalo v jakémkoli počasí i v mrazu. Přikrývali jsme to vším možným, jenom aby to nechladlo,“ vzpomíná.

Po několika letech získal ale jeho tým přípravnu v panelovém domě hned vedle pece. Nejsložitější je vše správně sladit a načasovat. „Je potřeba skloubit těsto s pecí. Není snadné sladit vytopení pece s těstem, které musí být správě nakynuté. Pec a těsto nepočkají,“ vysvětluje. Doma si nastavíte přesně teplotu a troubu si zapnete, jak potřebujete. Ale zhruba 180 let stará pec je něco zcela jiného a pak roli hraje i počasí.

Naopak největší radost dělá Augustinu Sobotovičovi, když lidem chutná a u pece panuje příjemná atmosféra. „Nejkrásnější jsou pro mě dvě pečení v roce. Když poslední sobotu v dubnu začínáme sezónu a poslední, když pečeme v prosinci. To chodí lidi tak zvláštně naladěni,“ řekl.

Hledá se nástupce

Augustinu Sobotovičovi se blíží osmdesátka a tak hledá učedníka, kterého by naučil vše, co umí, aby jeho řemeslo mohlo pokračovat. „Byl bych rád, aby se to začal někdo učit. Za den se to nenaučí. Musí se mnou alespoň rok absolvovat,“ řekl.

Nový pekař se musí naučit vše od přípravy kvásku, výběru dřeva, znalosti pece, přes recepty až po závěrečný úklid. Jde o práci náročnou na čas. „Není to pro člověka v produktivním věku, spíš pro důchodce. Jsem ochoten ho naučit vše, co umím z učení i praxe,“ říká.

Hlavně by to ale měl být někdo, kdo má vztah k řemeslu, dobrovolnickou náturu a bude mu dělat radost, že dělá dobrým jídlem radost lidem. Zájemci o učení na veřejného pekaře se mohou ozývat na lenorský obecní úřad, kde dostanou kontakt na Augustina Sobotoviče.

Recept na lenorské placky

1 kg mouky

1,5 kostky droždí

10 až 15 dkg sádla

2 dkg soli

7 dcl vody

Na pomazání rozmixovat česnek, slunečnicový olej a sůl

Placky skvěle chutnají k polívce nebo třeba pivu

O pecích

Lenorská pec pochází zřejmě z roku 1837

Jde o takzvanou hliněnku se zadním odtahem, kdy kouř a teplý vzduch odchází z pece průduchy vzadu a pak nad klenbou dopředu do komína

Novější pece jsou postaveny většinou s předním odtahem a zatopí se v nich nejprve vepředu, aby se rozhřály a až pak v celé peci

Augustin Sobotovič peče při některých příležitostech i v elektrických troubách

Nikde ale pečivo nechutná tak, jako v Lenoře, protože záleží hodně na pekaři, jeho postupu, prostředí, peci a nakonec i na počasí