V Tichém společníku Budějovice suplovaly Prahu

Těsně předrevoluční snímek Zdeněk Flídra Tichý společník zná jen málokterý Jihočech. A přitom se z velké části natáčel v Českých Budějovicích. Ač vznikl krátce před listopadem 1989, komunisté na čas zakázali jeho promítání. K divákům se dostal až začátkem 90. let a maličko zapadl.

České Budějovice si režisér nevybral náhodou. V roce 1940 se tu narodil. „Potřeboval jsme najít jiné město než Prahu. Pro ni byl sice scénář Ladislav Langpaula napsán v roce 1985, jenže v Praze se změnily poměry. Navíc mi vyhovovala blízká výstavba elektrárny Temelín. Ve scénáři je totiž motiv ničení přírody průmyslem. Budějovice filmu plně posloužily," řekl Flídr.

Snímek se odehrává v novinářském prostředí, takže kroky štábu mířily do dnešní Vrbenské ulice, kde sídlily tiskárny a redakce Jihočeské pravdy (dnes Deník). Odborným poradcem a sportovním redaktorem přímo ve filmu se stal tehdejší reálný „sporťák" Vladimír Majer (jeho vzpomínky níže). „Od Vládi Majera jsem chtěl, abychom v ději během redakčních porad nemluvili hlouposti. Jsem moc rád, že mou nabídku přijal, znám se s ním od roku 1957," vzpomíná Zdeněk Flídr.

Filmaři vytěžili největší jihočeské město dokonale. Diváci mohou poznat ulice Česká a Dukelská, lávku přes kolejiště do Suchého Vrbného, Havlíčkovu kolonii, zimní stadion, kulturní dům U Hromádků v Hroznové ulici či nemocnici. „Využili jsme chodby na chirurgii, kde byl primářem Bohuslav Cypro. Utkvělo mi, že tam bylo neuvěřitelné čisto," dodal Zdeněk Flídr.

Film měl vynikající obsazení v čele s Rudolfem Hrušínským. S ním se režisér setkal už ve filmové povídce Vražedný útok. „S obsazením Rudolfa Hrušínského byly trochu problémy, ale nakonec jsem si ho prosadil," řekl.

Jak už to bývá, v menších rolích a v komparzu se objevují místní lidé. Důležité scény se odehrávají ve škole. Všechny děti, až na několik výjimek, které si režisér přivezl z Prahy, byly z Budějovic. V titulcích jsou také jména českobudějovických umělců Mikuláše a Pavla Malhockých nebo Karla Tampiera.

Točilo se i jinde. Domek otce hlavního hrdiny štáb našel u Prahy, zabijačka a masopust vznikly na samotě u jihočeské Dobrovské Lhoty.

Pidiroličku si zahrál Miroslav Mojha, který se mihne jako pán s kufříkem na Piaristickém náměstí, kde se koná trh s květinami, zeleninou a králíky. Trh bývá na stejném místě dodnes. „Scéna je krátká, ale pro mě cenná. Jsem na ní s Radovanem Lukavským. Ten jde coby filmový dědeček po trhu s vnukem. Měl jsem na sobě svoje džíny a bundu, kufřík mi dala produkce," vyprávěl Mojha.

Část štábu spala v hotelu Gomel, dnes Clarion. Režisér si pamatuje, že tam tehdy obsluhovaly na praxi mladé Rusky a s jednou z nich se náhodou po letech setkal na Jaltě.

Také hudba ve filmu má jihočeský původ, protože ji složil českobudějovický rodák Jaroslav Krček, zakladatel souboru Musica Bohemica. „Se Zdeňkem Flídrem spolupracuji často. Hudbu k Tichému společníkovi si už nevybavuji, ale partituru mám schovanou v archivu," řekl.

Část hudby, konkrétně rockové úpravy, do filmu dodal herec Jiří Schmitzer, který je představitelem hlavní role novináře Staňka. Režisér Flídr ocenil herečku Veroniku Žilkovou, jež hraje s místní folkovou kapelou na flétnu. „Veronika byla tehdy členkou souboru Musica Bohemica," vysvětlil režisér Zdeněk Flídr.

Pro něho bylo natáčení 
v Českých Budějovicích jedním z návratů. Z města, které jeho rodině velmi ublížilo (otec režiséra byl v únoru 1954 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s tzv. Jihočeskou skupinou bratří Zenáhlíků za velezradu), odešel v roce 1959, ale pořád tu má spoustu přátel. „České Budějovice se ke mně kdysi nechovaly dobře, přesto mám to město rád. Sbírám jeho staré pohledy, zajímám se o jeho historii a jednou za čas musím vidět kašnu a hlavní náměstí," vyznal se režisér.

Trefit se do „vlastní huby" bylo nezvladatelné

Vladimír Majer, t. č. redaktor Jihočeské pravdy

Dlouholetý známý Zdeněk Flídr se mi v roce 1987 jako novináři svěřil, že bude točit film z redakčního prostředí, a požádal mne, abych se podíval na scénář, jestli to tak nějak u novin chodí. Přečetl jsem si Tichého společníka (přiznám se, že dodnes nevím, proč se film jmenoval právě tak), srovnal chod fiktivní filmové redakce s běžným provozem našeho krajského deníku a „zpupně" jsem kamarádovi režisérovi jeho představu o prostředí, do něhož zasadil příběh Ladislava Langpaula, co do reálnosti nahlodal. Docela mě překvapilo, že si mé připomínky přečetl a za pár měsíců mi poslal přepracovaný scénář.

Oba scénáře mám stále doma, opravdu se zdá, že mne v něčem vyslyšel. Myslel jsem si, že tím to pro mne padlo, ale v květnu 1988 jsem dostal poštu z Barrandova. Vedoucí výroby Miroslav Smrček mi jako „herci – herečce b. a." (tedy bez angažmá?) nabídl „ve smyslu výnosu ministerstva kultury o úpravě vzájemných poměrů filmových herců a Československého filmu" smlouvu. V ní se Filmové studio zavazovalo, že mi svěří roli „grafika" v připravovaném filmu Tichý společník a já „herec – herečka" „se zavazuji tuto roli vytvořit podle pokynů režiséra filmu podle svých nejlepších schopností a osvojit si dokonalou znalost role a jejího textu". Za „tvůrčí práci" podle této smlouvy vykonanou v předpokládaných dvou plánovaných filmovacích dnech v exteriéru mi Filmové studio jako herci zařazenému do 1. honorářové skupiny s denním honorářem Kčs 160,- Kč vyplatit paušální honorář 432,- Kčs, splatný… atd. „Honorář stanoven pouze pro tento film," prozíravě pravilo zvláštní ujednání.

Myslím, že to „obsazení" myslel Zdeněk Flídr tak, aby mne kamarádsky a zamaskovaně mohl odměnit za tehdy poskytnuté „odborné poradenství", se kterým jsem pak byl zapsán dokonce do filmografie „Českého filmového nebe". Nu, vzal jsem to hlavně ze zvědavosti, jak se takový film dělá – mohl jsem při tom vidět zblízka práci a postoje takových opravdových herců jako Rudolfa Hrušínského, Jiřího Schmitzera, Radovana Lukavského, Veroniky Žilkové, Ivany Chýlkové…

S řadou z nich jsem se pak skutečně sešel při natáčení v redakci Svobodného slova v Praze a při exteriérech v Budějovicích. Po skoro čtvrtstoletí si ze všeho pamatuji nejvíc dvě věci. Tu první, jak při vycházení filmových pozůstalých z krematoria na Otýlii – podle mne laika nic moc „akčního" – nechal režisér i takové velikány jako pana Hrušínského odpochodovat těch pár metrů snad osmkrát, než byl spokojen, a nikdo z těch umělců nežbrblal, vraceli se a znovu a znovu němě kondolovali…  Ověřil jsem si i na tom, že pokora na velikosti neubírá.

Tou druhou věcí byla má životní tečka za filmováním. Byli jsme „oddelegováni" na přesné termíny do ateliérů na Barrandov k namluvení playbacků našich dialogů. Byl slunný den a před zvukovým studiem čekali herci, až na ně přijde řada. Vím, že jsem tam zbyl s panem Schmitzerem, který nám oběma krátil čas „brnkáním" na kytaru.

Pak mě zavolali, zavřeli do kabiny, dali mi na uši sluchátka s pracovní nahrávkou redakční porady, kde jsem taky pár slov řekl, a přede mne pouštěli filmovou smyčku. Měl jsem se trefovat „do vlastní huby" slovy, která mi opakovaně běžela do uší souhlasně s obrázky… Jak prosté, ale pro mne nezvladatelné – poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté, pořád jsem pozdě začínal, brzy končil nebo zkrátka „šumloval" jako normálně „v civilu". Myslím, že Jiří Schmitzer celou dobu čekal, až se „vykecám". A nedal na sobě nic znát!

Když mě propoceného z kabiny zvukaři propustili, prchal jsem z Barrandova pryč.  A když jsem pak při slavnostní premiéře v budějovickém kině Vesmír viděl celé dílo hotové a slyšel se na té poradě v Melantrichu, dal bych ruku do ohně za to, že ten štěk nakonec za mne musel namluvit někdo jiný… 

Jednoho z redaktorů hrál známý budějovický diskžokej

Roli redaktora Jonáše dal režisér známému českobudějovickému diskžokejovi a konferenciérovi Karlu Červenému. Ten hrál už v předchozím snímku Zdeňka Flídra Všichni mají talent. Postava Jonáše neměla ani kladné ani záporné vyznění. „Rozhodně jsem nehrál komparz. Ta role byla poměrně velká. Na plátně mám spoustu dialogů s Ivanou Chýlkovou nebo Jiřím Schmitzerem," řekl Karel Červený.

Ve filmu je vidět několikrát na redakčních poradách nebo v tiskárně. „Měl jsem brýle a kudrnaté vlasy. Hrál jsem ve vlastním oblečení, třeba v černé kožené bundě. Nic mi kostymérky nepůjčovaly, maximálně mi maskérka přepudrovala obličej," vypráví Karel Červený, jemuž bylo v době natáčení mu bylo 35 let.

Dodnes si vybavuje skvělé herectví Rudolfa Hrušínského. Po večerech se nejvíce spřátelil s hercem Pavlem Vágnerem. S ním občas poseděl u sklenky vína. „Ostatní herci z Prahy měli angažmá v divadle, takže po natáčení odjížděli pryč," doplňuje.

Premiéra Tichého společníka se konala v létě 1989 v Českých Budějovicích. Po několika promítáních komunisté film stáhli. „Večírek po premiéře byl U Hromádků. Přišli tam i herci z Jihočeského divadla, kterým jsem měl vyprávět, jak se točí film. Bylo mi to žinantní, protože jsem oproti nim neměl zkušenosti, tak jsem se do toho nepouštěl," uzavřel Karel Červený.