„To, že se připojují ke knězi, připravují mu hostie a víno či při slavnostních bohoslužbách zakuřují kadidlem, místo aby seděli v lavicích, je neobvyklý obrázek v katolických kostelích. Ministranty jsou zpravidla děti a mladiství, kteří začínají službu po prvním přijímání a zhruba v osmnácti letech ji končí,“ píše PNP. „V celém státě je skutečně asi 98 procent ministrantů v dětském a mládežnickém věku.“

Ne tak ale ve Stöckachu, pokračuje list. V roce 1967 měl tehdejší farář nápad nasadit do mešní služby dospělé, a tak to vydrželo dodnes. „Je to tradice,“ říká v listě 77letý Wolfgang Riegler. „Děláme to z vnitřního přesvědčení,“ doplňuje Harald Jobst, s 56 lety junior skupiny. Nejstarší je Richard Ruppenstein s 80 lety. Občas ministrují společně s dětmi, k jejich každotýdenní službě tedy nevede akutní nedostatek mladých. I když jejich zájmy ve volném čase se samozřejmě změnily a právě o víkendech se jim nabízí mnoho jiných příležitostí.

O to víc faráře Andrease Hornunga těší, když ve Stöckachu ministrují staří a mladí společně. „To velmi hezky symbolizuje farní rodinu,“ říká.

Referent Tobias Bienert z arcibiskupství Bamberg potvrzuje, že starší ministranti jsou výjimkou. V arcibiskupství je v této službě aktivních více než 10 000 lidí, ale starších 18 let je z toho jen 702. Ve větším arcibiskupství Mnichov-Freising je 22 500 ministrantů, z nichž jen jedno procento je starších 27 let.

Na snímku jsou zleva stöckachští Wolfgang Riegler, Wolfgang Wokatsch a Harald Jobst.

Dělnický bazén pořád dobrý

Jak to bylo před lety…

Steyrský továrník Josef Werndl usoudil, že děti jeho zaměstnanců by měly umět plavat, a v roce 1874 nechal stavět nejstarší v Evropě uchovaný „dělnický“ bazén. Se studenou a křišťálově čistou vodou, která nebyla čerpána z nedaleké řeky, ale z vlastních studní, poznamenává deník OÖN. A jako Plavecká škola funguje dodnes…

Areál, který byl zcela renovován po záplavách v roce 2002, je tak rozsáhlý, že si tu lidé rozhodně nešlapou po nohách. Ani teď, kdy je „konkurenční“ městský bazén po havárii vodovodního řadu mimo provoz. Nemá žádnou skluzavku, vlnotvorbu, místo skokanské věže je tu jen metrové prkno, ale jak říká Gerda Girkingerová, která léto tráví v rodném domě ve Steyru a jinak pracuje ve Vídni – bavit se ve vodě tady jde i bez „halligalli“, je to bezstresové vychutnávání prázdnin. „Celá Vídeň nemá tak prima plovárnu, jakou je Plavecká škola,“ cituje ji linecký list. Zdejší plavčík Rene Kaiser k tomu míní, že by se zařízení mělo opět víc věnovat účelu svého vzniku. „Vidím při kraji bazénu plavat děti, ale moc to neumí,“ říká a apeluje na rodiče, aby „odložili falešný stud“ - je důležité, aby se děti učily plavat pořádně…

Country Weekend za humny

Přijedou na česká humna.

V Leopoldschlagu kousek za hraničním přechodem v Dolním Dvořišti bude o víkendu 19. ročník hudebního festivalu. Od začátku je u něj Walter Flautner (67), předseda místního spolku přátel country a westernu. Před 20 lety byli s malou partou několikrát v Americe, kde se skupina „infikovala virem country“, říká v lineckém listě. Po návratu založili spolek jejích přátel, který má dnes kolem stovky členů.

Spojenými silami mohli i letos získat několik hvězd žánru western- a countryscény. V pátek od 20 hodin vystoupí Ronny Nash z Mnichova, jeden z nejlepších countrymuzikantů Německa. V sobotu od 15 hodin bude učitel tance učit návštěvníky oblíbenému „Line Dance“, od 17 hodin zazpívá Michael Stone a od 20 hodin Dun Dooster Company s Nashem. Dalším vrcholem festivalu bude organizace westernového městečka – se saloony, chatami, táborovým ohněm a barbecue „jako tam v Americe“, říká Flautner, který počítá s asi 750 návštěvníky. Jednodenní vstupné je devět eur, dvoudenní sedmnáct.

Červenec mezi nejteplejšími

Letošní červenec byl v Rakousku o jeden stupeň Celsia teplejší než v dlouhodobém průměru a zařadil se mezi dvacítku nejteplejších v historii měření, píše linecký Volksblatt. Byl také o deset procent vlhčí než v průměru. O pět procent déle svítilo slunce.

Nejvíc naměřili 20. července v dolnorakouském Wolkersdorfu a 22. července v Kremsu, a to 35,8 stupně. To byla největší horka za celý rok. Podle prognóz centrálního úřadu pro meteorologii a geofyziku budou tato čísla ale překonána v prvních srpnových dnech. Nejchladněji naopak bylo na Brunnenkogelu v Tyrolsku (3437 m) 16. července – mínus 7,8 stupně.

Smyčcařka

Martha Breitová.

Martha Breitová (44) původem z Welsu se od šesti let učila hrát na housle a v lineckém hudebním gymnáziu pak začala studovat koncertní obor u prof. Bohumila Semíka. Pro maturitní práci jí tehdejší profesor na této škole Balduin Sulzer navrhl zpracovat téma vývoje smyčců. Okamžitě se nadchla a dospěla k rozhodnutí je vyrábět, píší OÖN. „Byla jsem vždycky manuálně zručná a toto povolání bylo ideální pro spojení hudby a řemesla,“ říká.

Tehdy bylo smyčcařů jen velmi málo a ti si chtěli uchránit svou exkluzivitu, takže nebylo lehké najít některého, který by ji uvedl do tajemství zvláštního řemesla. Tak šla do Plzně, kde našla mistra, který ji učil. V posledním studijním roce na Brucknerově konzervatoři to byl pořádný „náklad“. „Pravidelně jsem v pondělí odjížděla ráno ve čtyři hodiny, abych v Plzni pracovala a učila se. V úterý večer jsem jela zpátky do Lince,“ vzpomíná. Zbývající dny v týdnu studovala, než v roce 1996 absolvovala.

Ve svém vzdělávání pokračovala na odborné škole v Lubech, „v sasko-českém muzikálním koutě“ (OÖN), od 18. století centru stavby hudebních nástrojů. „Zatím co pro své působení v Plzni ještě pravidelně někoho angažovala pro překládání, rozhodla se teď z finančních a praktických důvodů učit se česky, aby svému mistrovi mohla rozumět. To ale nebyla jediná překážka ke zdolání – byla jedinou dívkou na škole,“ píše list.

Ani Luby neměly být poslední štací její profesní cesty. Své dovednosti si jela vybrousit k Brianu Tunnicliffeovi do Londýna. „Jela jsem tam se dvěma kufry a jednoduše jsem u něho zazvonila. Prohlédl si mé smyčce a řekl, že mě bude učit,“ vypráví. Bylo to prý pro ni velké vyznamenání, protože za všechny ty roky, kdy celosvětově renomovaný houslař Tunnicliffe v tomto oboru pracoval, akceptoval přes nespočetné žádosti jen dva žáky. S manželkou nechali mladou Hornorakušanku dokonce u sebe bydlet, kdykoliv se v Londýně zdržovala. „Krásné bylo, že Tunnicliffeova žena byla muzikantkou, a tak jsme si po večerech vždycky hráli,“ pokračuje Breitová.

Se svým anglickým mistrem se stále setkává dvakrát za rok v Londýně a společně navštěvují aukce hudebních nástrojů. Tunnicliffeovi je už přes osmdesát, ale jeho kniha zakázek je pořád plná, na jeho smyčce se čeká dva roky…

Martha Breitová se v roce 1999 usadila v Linci a osamostatnila se. Tehdy byl v Rakousku už jen jediný další houslař, který byl činný ve Vídni. Pracovala většinou na opravách opotřebovaných dílů, jako třeba žíní, které se pravidelně musí měnit. Dřevo, které se tradičně pro výrobu smyčců používá, je například brazilské „barvířské dřevo“ - pryzila červená, „fernambuk“, dříve používaný při stavbě lodí a v polovině 18. století objevený pro výrobu hudebních nástrojů, „Je velmi hustý a elastický, rychle se vrací do původního tvaru,“ říká Breitová. A vydrží prý „věčnost“ - existují smyčce z doby kolem roku 1800, které jsou stále bezvadné. Takový smyčec má člověk na celý život…

K jeho výrobě potřebuje Breitová, matka 16letého syna, asi týdenní pracovní čas. Dřevo dostává v tyčích, které v prvním kroku na soustruhu ztenčuje. Pracuje i s okružní pilou, frézou, bruskami a hladičkami. „Po mnoho hodin hobluje kus do požadované formy a mezi tím jej stále převažuje – musí vážit 58 až 62 gramy. Provizorně na něm napíná žíně a zkouší, jak smyčec reaguje. Také jeho těžiště hraje roli, snaží se, aby její produkt ležel na strunách co možná nejklidněji. Jejím velkým plus v tom je ukončené studium hudby,“ píší OÖN.

V prosklené dílně v půdní vestavbě rodinného domu na Pöstlingbergu už Martha Breitová postavila řadu nástrojů pro amatéry i profesionály, například pro členy Brucknerova orchestru. A v práci pokračuje… (www.bogenbauerin.at)

Bude zubním technikem

Mladý Syřan na cestě k budoucnosti.

Tři a půl roku poté, kdy brzy ráno 19. prosince 2013 bomba zničila jejich domek ve vesnici v horách Aleppa, 17letý Jamal Naser v domově mládeže v Plattlingu začíná se závěrečným vysvědčením a potvrzením přijetí k učení se zubním technikem v kapse nový život, píše PNP.
Tehdy neuprchl před syrskou občanskou válkou do Turecka s rodiči a sourozenci, kteří jako zázrakem rovněž přežili bombardování, ale rozhodl se zůstat v Aleppu a dokončit školu. Další šance stát se nakonec chirurgem ale doma neviděl a jako 14letý z vlasti odešel.

Když v roce 2015 jako válečný uprchlík přišel do okresu Deggendorf, rozběhl se hned na první překážku na své vytoužené cestě – naučit se německy. Už na útěku prokázal talent na jazyky a v Turecku si přivydělával na cestu autobusem dál přes Evropu jako tlumočník arabštiny a turečtiny, i když před útěkem neuměl turecky ani slovo, popisuje pasovský list. V Plattlingu našel v 72letém Manfredu Baierovi náročného a zároveň ohleduplného učitele němčiny – a ten v něm zase obzvlášť poznáníchtivého žáka, prý neuvěřitelně sebevědomého. „Společně zdolali další překážku – přijímačky na střední školu,“ uvádí PNP.

Během dvou let Jamal studium vedené v němčině stále lépe zvládal – však mu plattlingský zubař Sasan Farkhou, u kterého absolvoval praktikum, dal jako podmínku, že ho od září přijme do ordinace k výuce zubním laborantem jen s ukončeným vzděláním. Poslední týdny před zkouškami dal škole ještě jednou všechno. Učitel Baier říká, že byl až příliš zapálený, při privátním doučování ho musel brzdit: vždycky prý dělal tři, čtyři kroky najednou… Koncem června mladý Syřan udělal všechny zkoušky, dokonce s průměrem 2,2, a může nastoupit k odborné kvalifikaci.

„Se studiem medicíny, svým dětským snem, musí počkat, než dokončí vzdělání zubního laboranta. Hledá také v Plattlingu bydlení, než 10. srpna opustí domov mládeže poslední ubytovaní a zařízení bude zavřeno, protože nezletilých běženců už je příliš málo. Jamal Naser, osamělý bojovník, ale chce každopádně stát na vlastních nohách a vzít svůj osud do vlastních rukou. Žádný plán B nemá. ,Musím to zkrátka zvládnout,´“ cituje ho na závěr PNP.

Opět blíž ke Králi hitů

Johannes Weindl (15) z Rechertsriedu v neděli ve druhém kole soutěže o Krále letních hitů německé televize ARD opět vyhrál a je blíž získání titulu. Zpěvák a hráč na knoflíkovou harmoniku se v pořadu Vždycky znovu v neděli před 2500 diváky prosadil tentokrát proti zpěvačce Denise Blumové. V telefonickém hlasování posluchačů získal 73 procent hlasů. V neděli absolvuje třetí vyřazovací kolo. Finále bude 27. srpna.

Cestuje s lamami

Jde s lamami přes Německo.

Willi Schimmer z Pidingu (okr. Berchtesgaden) putuje od Bodamského jezera k Baltu a zpátky s lamami Rockym a Lancelotem. Aktuálně prochází Bavorským lesem. Jejich cesta budí pozornost a řada lidí se ptá, co tím zamýšlí. „Schimmer k tomu říká, že nesleduje žádnou politickou, hospodářskou nebo sociální záležitost – po letech služby u horských dělostřelců prý jen vychutnává možnost pustit se do něčeho neobvyklého,“ píše PNP. Na cestě k Pasovu se zastavili ke krátkému odpočinku ve „statku alpak“ Gibisových v Reschbachtalu. Na snímku se bezproblémově zdraví alpaka Calimero s lamou Lancelotem a poutník Schimmer s Nancy a Annikou Gibisovými.

Putování Williho Schimmera s lamami Německem lze sledovat na www.vialama.de.