Všechno začalo před 42 roky, kdy se mu svěřil zoufající si klient, otec rodiny, který už nedostal „technickou“ na své auto, že musí vozit pravidelně manželku na terapii rakoviny. Nabídl se sehnat jim nějakou ojetinu, a když jim ji přijel ukázat, viděl, v jaké bídě rodina žije, děti v obnošených šatech… Přes minicenu 1500 šilinků, tedy 109 eur, ho otec poprosil o umožnění splátek. Cestou zpátky mu jejich chudoba nešla z hlavy, otočil se a přijel jim říci, že jim auto věnuje.

„Od té doby reparoval na vlastní náklady nebo ze sponzorských darů přes padesát aut a daroval je lidem, kteří si vozidlo nemohli koupit, mezi nimi mnoha matkám samoživitelkám a potřebným rodinám často s postiženými dětmi,“ uvádí list. S každým předáním se potkával s osudem, který ho dojímal. „Většina plakala, když mi vyprávěli svůj příběh,“ říká. A raduje se prý skoro stejně jako ti obdarovaní…
V pátek předal své 53. auto rodině Rossolových, jejichž 14letý syn Elias trpí od narození epileptickými záchvaty, nemluví, je ochrnutý a skoro slepý. Přesto je prý pro rodinu darem Božím. Jsou to syrsko-ortodoxní křesťané, kteří utekli v roce 2015před občanskou válkou do Rakouska. Eliase nesl na dlouhých cestách nejsilnější z rodiny, jeho strýc. Středozemní moře překonali na člunu. Řecká pobřežní stráž je chtěla poslat zpátky, ale slitovala se nad dětmi. V Rakousku hledali pomoc na faře v Leondingu a pastorální asistentka si vzpomněla na Eidenhammera, jednoho z „majáků naděje“ a stavitelů mostů, jak říká.

„Také on je křesťanem,“ uzavírá list a cituje donátora, že mnozí, kteří chodí do kostela, mluví o solidaritě, ale dělají pro to málo. „Vychovala ho maminka, která v poválečných časech pořád stavěla na ,okno prosebníků´ teplé jídlo. Vždycky měla něco navíc, co oni neměli…“ Za podporu v jeho „missii ojetin“ děkuje kamarádovi Thomasi Riedlerovi, který mu často pomáhá, rodině, sousedům, známým, a četným organizacím: automotoklub k němu transportuje darovaná auta zdarma z celých Horních Rakous, Lions Club se stará o přihlašování opravených k provozu, Eidenhammer spolupracuje také s regionálními Caritas a dalšími.

Na snímku Irene Rossolová a Hans Eidenhammer zkoušejí, zda se Eliasův vozíček do auta vejde. Foto: Deník/OÖN/Manfred Fesl

Zajatcem v Anglii

Josef Bauchinger (93) z Riedu byl v letech 1944 až 1946 válečným zajatcem v Anglii. Jeho vzpomínky přinesly OÖN v seriálu Hodina nula o 75 letech od konce války.

„Kamarád byl zasažen více střelami z automatu. Když jsme poznali, že nás napadli Američani, zvedli jsme ruce a vzdali se,“ popisuje. To bylo v říjnu 1944 u Nancy ve Francii, 22 dnů po jeho osmnáctých narozeninách. Mnoho německých vojáků tehdy padlo, on měl ale štěstí, nebyl ani raněn. Jako zajatce je dopravili na sever Francie, po několika týdnech je nalodili na americkou obchodní loď. Už se těšil do USA, ale zajatci skončili v Southamptonu. Po dlouhé době se mohl osprchovat, ošacení mu odvšivili, část dostali novou. Pak šel do lágru Nr. 189 v Altrinchamu u Manchesteru. 3000 tzv. "Prisoners of War" tam ubytovali v barácích po americké invazní armádě. „Museli jsme teprve postavit sami sobě kolem pletivo z ostnatého drátu,“ vzpomíná.

Němci a Rakušané byli v táboře odděleni. Vedoucí lágru, Bauchingerův bývalý kolega z letky, mu po válce sehnal práci uklízeče u firmy RSM. Na propustku mohl denně vycházet, než byl v srpnu 1945 tábor rozpuštěn. Část osazenstva byla přemístěna do stanového tábora u Plymouthu. Tam byli Bauchinger a dva spoluvězni přiděleni na pomocné práce na statku Herberta Turpina v Roborough. „To byla opravdová výhra,“ uvádí.

Přátelství přetrvalo…Zdroj: Deník/OÖN

Práce v zemědělství byla pro kvalifikovaného peněžníka - Bauchinger byl delší dobu ředitelem spořitelny v Mauerkirchenu – novinka, ale rodina na farmě ho přijala. „Byli ke mně laskaví, ačkoliv jsem byl vlastně nepřítel,“ pokračuje ve vyprávění. Se Stanlym Turpinem, jejich synem, se brzy spřátelil. „Skoro každou neděli mě bral s sebou do kina nebo do pubu, což bylo zajatcům přísně zakázáno. Jeden soused napsal do ,The Western Morning News’, že mne zajatce viděl v hospodě. Druhý den byla u nás policie.“ Po výsleších musel na dva týdny zpátky do lágru.

V roce 1946 směli zajatci domů. 2. července dostal Bauchinger propouštěcí doklad a ještě ten večer byl u rodičů v Riedu. Přátelství se Stanlym Turpinem pokračovalo i dlouho po válce. „V roce 1980 jsem ho navštívil opět. Tehdy jsem do Anglie jel autem s manželkou a synem. Pár dnů jsme strávili u Turpinů. Bylo hezké ho zase vidět, měli jsme z toho radost,“ končí pamětník. Na snímku je Josef Bauchinger vlevo, Stanly Turpin vpravo.

Pouť po rakovině

Stephan Nussbaumer (44) z Kirchdorfu na Innu v okrese Rottal-Inn splnil 14 let po zjištění leukémie svůj cíl - putoval v kuse 27 hodin pěšky z Pasova do Altöttingu, tedy 103 kilometry, píše PNP. Doprovázel ho kamarád Mario Heling (47). Připravovali se na pouť dva měsíce. Vybírali termín plného Měsíce, aby měli i v noci dobré světelné podmínky. Shodli se na cestě z 1. na 2. srpen.

Doplnit živiny!Zdroj: Deník/PNP

Prvních 20 kilometrů z Pasova cyklostezkou údolím Innu prý bylo nádherných počasím i krajinou. Značně tvrdší to bylo dalších 40 kilometrů kolem nádrží a po asfaltovaných rovných cestách, které se před nimi rozevíraly zdánlivě do nekonečna. V noci na ně útočily mouchy. „Bylo to neuvěřitelné, byl jsem doslova propíchaný,“ uvádí Heling. Povzbudil je pohled na most v dálce v Simbachu, ale znovu se dostavil ten pocit, že jdou a jdou, ale pořád jako na místě… Oba si prý tehdy pomysleli, že sami by to asi nezvládli. Mario Heling už musel brát prášky proti bolesti zanícené holeně, ale nemínil opustit kamaráda před Marktlem. Tam ho pak na posledních 18 kilometrů vystřídal 16letý Nussbaumerův syn. V Neuöttingu na oba na mostě přes Inn čekala celá rodina a oni společně prošli poslední kilometr na Kapellplatz. „Cesta byla vedle leukémie nejtvrším bojem mého života, a Mario jej pro mne podstoupil se mnou, už dlouho ne jako přítel, ale jako bratr,“ říkal v cíli šťastný poutník.

Extrémních vandrů údajně mají zatím dost, stejně prý jako proteinové stravy, kterouse živili na pouti. „A přes 27hodinový pochod jsem přitom dvacet dekagramů přibral,“ směje se Nussbaumer. Běží ale dál dárcovská akce, která se z tohoto projektu odvinula i pod dojmem hrozby koronaviru, píše PNP. Podrobnosti jsou na https://www.facebook.com/Spontaner-charity-walk-106776174460043. Pokud se lidé rozhodnou na toto konto přispět, podpoří projekt "Familienhörbuch", ve kterém mohou těžce nemocní nahrát a poslat vzkazy a příběhy pro své blízké, a také dětstou paliativní stanici v Mnichově a potřebné rodiny v Rottalu.

Na snímku se poutníci posilují na cestě. Foto: Deník/PNP