Soused, mistr střech

Voní si vozy „socky“

Vídeňské dopravní podniky testují v červenci na linkách U1 a U6 parfemaci vozů, informuje Volksblatt. Cílem je prý zatraktivnit hromadnou dopravu. „Velmi nám záleží na to, aby se cestující u nás cítil co nejlépe,“ říká městská radní zodpovědná za tento sektor Ulli Simová (SPÖ). Protože k pohodě patří i příjemné klima, rozhodli si k této letní akci. Pro ni vybrané vůně “Relax”, “Energize”, “Fresh White Tea” a “Happy Enjoy” jsou otestované jako nevyvolávací alergie. Jsou vháněny jednotlivě klimatizací do vagonů označených květinovými vzory na dveřích. Cestující mohou od středy do konce měsíce na webových stránkách společnosti vyjádřit své názory na voňavé cestování. Pokud bude výsledek pozitivní, chtějí organizátoři pro příští léto připravit nový koncept. „Provonění kompletní flotily vlaků ale plánováno není,“ říká Simová.

Pracovník dopravních podniků Günter Steinbauer dodává, že dobrý je každý prostředek, který přivádí lidi od aut k hromadné dopravě. Není prý sice zatím mnoho stížností na odér ve vagonech, ale „v čase klimatických změn a stále větších letních veder se zkrátka lidé víc potí“. Proto je prý obtěžování pachem automaticky tématem…

Všimli si budějovického letiště

Zdroj: Deník/repro

Po letech, ve kterých to s otevřením nového letiště Budějovice nevypadalo dobře, byl nyní slavnostně otevřen terminál 1 nového zařízení, napsala PNP. Připomněla svou už publikovanou informaci, že škrtnutí podpůrných prostředků Evropské unie způsobilo odklady a stavba byla realizována „v odtučněné formě, léta po avizovaném startu“.

Pasovský list dále cituje hejtmanku Ivanu Stráskou: „Prožíváme dnes důležitý den vývoje Jihočeského kraje. Otevřením nového terminálu jsme udělali důležitý krok k úspěšnému provozu letiště Budějovice.“ PNP dodávají, že na něm mají startovat a přistávat především levné aerolinky k populárním cílům dovolených. „Letiště nyní vstupuje do fáze auditů a testování, první komerční lety jsou plánovány na jaro 2020.“

Po zaniklých osadách

Zdroj: Deník/repro PNP

Pasovský deník pokračuje v cestách na druhou stranu německo-české hranice za Hinterfirmiansreut. „Dominuje tu zeleň stromoví a luk posetých květinami – příroda v čisté podobě, která se na bývalých pásmech smrti na české straně rozšířila. Opakovaně se ale v zelené objeví šedá kamene nebo betonu – ruiny po domech, které kdysi podél hranice stály a po válce musely uhnout postřelovacím pásům,“ uvádí list.

Připomíná, že příhraničí u Mitterfirmiansreutu bývalo na české straně hustě osídleno. Místa jako Unterlichtbuchet, Dolní Světlé Hory, vznikala v 18. století. Kníže Schwarzenberg tady povolil výstavbu několika domů a rychle vyrostla celá ves. Koncem druhé světové válce tu bylo kolem 40 domů s asi 200 obyvateli, vesměs sudetskými Němci. Rok po válce byli vypovězeni a museli svou vlast opustit, rozepisuje deník. Zabrali jim domy i dobytek, mobiliář a jiné cennosti. Museli vyklidit domy a dvory a utéct do západního Německa. Mnozí ani neměli čas si sbalit věci. Proto lze na krajích cest ještě dnes nacházet porcelánové šálky, hrnce, sklenice či pánve. „To jsou svědkové někdejšího osídlení pásů smrti,“ popisuje PNP.

Někteří vyhnaní přešli po válce jednoduše jen pár metrů na německou stranu. Jestliže na začátku pomýšleli mnozí na návrat do svých domovů, byli o tuto iluzi definitivně připraveni, když v letech 1955 a 1956 byly domy vyhozeny do vzduchu a vesnice srovnána se zemí. „Celé dny tu hořelo,“ říká v PNP Hubert Gibis, bývalý celník z Mitterfirmiansreutu, na dohled od Dolních Světlých Hor. „Někteří lidé v této obci pocházeli původně z Dolních nebo Horních Světlých Hor. Pro ně bylo obzvlášť tvrdé vidět denně z oken, že tam, kde stával jejich dům, už nic není…“

A přece s těmi roky se stávalo víc a víc normálním, že tam naproti, na druhé straně hranice, nic není, pokračuje list. „Žádný dům, nýbrž čistá příroda. Historie Dolních Světlých Hor a některých dalších obcí kolem Mitterfirmiansreutu se zdála upadat v zapomenutí. Česká strana jejich dějiny zamlčovala, z německé strany byly rešerše nemožné. Přišlo ale otevření hranic v roce 1989. Mnoho lidí z Bavorského lesa chtělo vědět, jak to na druhé straně vypadá, a vydávali se do zóny předtím zapovězené. Tak také Hubert Gibis, zpočátku denně, ze zvědavosti. Stále víc se zajímal o historii Dolních a Horních Světlých Hor, Stodůlek, Silnice. Při svém putování nacházel masivní stopy po bývalých vsích. Napsal čtyři knihy, o každém místě jednu. Nepodává v nich informace jen o obcích, ale především o životě lidí, kteří v nich tehdy bydleli. Navštěvoval vyhnance a jejich potomky a rekonstruoval příběhy rodů. Jeho rešerše trvala přes deset let a je cenná obzvlášť pro odsunuté rodiny,“ popisuje PNP.

Zdroj: Deník/repro

V místě, kde stojí kráva na snímku, býval největší statek z celých Dolních Světlých Hor. „Zůstaly jen jedna kamenná zeď a sklep se silně zarostlým vstupem. Do jiného se dá ale vejít snadno a Gibis to na svých procházkách dělá pravidelně. Pět schodů pod úrovní je díky silným kamenným zdem příjemně chladno. Sklep byl kdysi skladištěm a byl stabilně, pevně budován. Ještě dnes je ve špičkovém stavu, komentuje Gibis a ukazuje hák, na který se tu dříve věšelo maso,“ uvádí list.

Stopy osídlení nachází tento bývalý celník každých pár metrů. Někdy se třeba ukáže kousek šedi betonu a kamene, ale obzvlášť na jaře je vidět, že tu vládl čilý život. „V jednom místě jsou dosud patrny stopy věžičky hodin. Jeden občan si je tu postavil na svém pozemku,“ pokračuje PNP a uzavírá: Většinou si ale někdejší vsi vydobyla zpátky příroda. Z Dolních Světlých Hor už toho není moc vidět. Zapomenuta ale tato ves být nemá. O to se chce postarat Hubert Gibis…

Profesionální pomoc k umření?

Profesionální (lékařskou) pomoc umírajícímu ke skonání němečtí zákonodárci před třemi roky zařadili mezi trestné činy se sazbou až tří let odnětí svobody. Mířili hlavně na obchodně organizované spolky poskytující pomoc umírajícím. Rodinných příslušníků a „osob blízkých“ se zákaz netýká.

Proti normě podali žalobu těžce nemocní, lékaři a sdružení, která se snaží umírání usnadnit, jako Sterbehilfe Deutschland nebo Dignitas ze Švýcarska. Nově se problémem zabýval německý Ústavní soud, který řešil, jak daleko může pacient se svým právem na seberozhodování jít, a zda má případně nárok na podporu takového přání, napsala PNP.

„Mezi lékaři to vyvolalo velkou nejistotu,“ uvedl list. „Ti mohu umírání co možná nejúnosněji ulehčit paliativní medicínou a zastavují na přání pacientů život prodlužující opatření. Mnozí by ale v jednotlivých případech rádi udělali víc…“

Jeden ze žalobců, lékař paliativní péče ze Stuttgartu Dietmar Beck, vyprávěl ústavním soudcům o ženě starší 80 let s depresemi, která po nevydařeném pokusu o sebevraždu oslepla. Etické konsilium nemocnice jí nakonec umožnilo dobrovolnou osudovou hladovku, rezignaci na jídlo a pití až do smrti. To trvalo přes tři měsíce, během kterých žena denně prosila o smrticí injekci. Přála si svobodu mít tuto poslední opci…

Winfried Hardinghaus z německého svazu hospiců ale zastává názor, že utrpení bohužel patří ke smrti vždycky, ale může být snesitelné. Informoval o muži s rakovinou prostaty a s bolestivými metastázami, který od nich chtěl usmrcující medikament. V rozmluvách se jim ho podařilo přesvědčit, aby akceptoval paliativní dávkování – byl uveden ve zvláštní umělý spánek, ve kterém už nic necítil. „Nejprve si přál pomoc k sebevraždě, ale nakonec zemřel v důstojnosti,“ řekl Hardinghaus.

Na soudcích druhého senátu byla patrná skepse – když slyší tyto dramatické příběhy, lze si představit, že jsou také lidé, kteří si nevěří, že k těmto rozhodnutím mají sílu. Zákaz poskytnutí pomoci v posledku znamená, že každý jednotlivec musí bojovat sám… Předsedovi soudu Andreasu Voßkuhlemu nedávno zemřeli rodiče, ví proto, jak dlouho se takový konec může protahovat. Položil proto otázku, zda by bylo představitelné umožnit v určitých případech a s odpovídajícím bezpečnostním mechanismem lékařský doprovod k sebevraždě. Vyslovil názor, že zákazem profesionální pomoci k zemření možná zákonodárce zašel příliš daleko. Žalobu nemocných, lékařů a pomocných organizací může morálně chápat, řekl. A je také základní lidské právo na sebevraždu, „jenom momentálně lidé pravděpodobně nenajdou lékaře, který by jim s ní pomohl“… Nevyléčitelně nemocní, kteří by rádi přijali smrticí přípravek, se cítí být o toto východisko připraveni.

Ústavní soud si k rozhodnutí vyhradil čas do podzimu.

Zatím posílil jinými nálezy právo pacientů na sebeurčení. Lékaři podle nich nejsou povinováni zachraňovat nemocným po pokusu o sebevraždu život proti jejich vůli. Trestní senát v Lipsku potvrdil zprošťující výroky okresních soudů v Berlíně a Hamburku. V těchto případech žalovaní lékaři doprovázeli fyzicky nemocné lidi po vzetí smrticích medikamentů ke smrti, aniž by jim životy zachraňovali. V jednom případě byl dnes 67letý lékař při tom, když nemocná žena vzala smrticí lék a doprovázel ji ke smrti, když předtím u ní atestoval neomezenou schopnost posuzování a rozhodování. Ve druhém případě předepsal 70 let starý domácí lékař 44leté pacientce silný prostředek na spaní, kterého si pak vzala vícenásobně smrticí dávku a informovala o tom doktora. Ten ženu v komatu viděl, ale nepodnikl žádné kroky k její záchraně.

Okresní soudy žalované lékaře viny zprostily. Za určující pro ztotožnění s těmito výroky označil předseda senátu ústavního soudu Norbert Mutzbauer svobodu sebeodpovědného rozhodování člověka – i o sebevraždě. „Lékař nemůže být povinován jednat proti vůli sebevraha,“ řekl soudce. Právo na seberozhodování převažuje právo ochránce pacienta, které má lékař, tedy povinnost ho chránit. „Takto soud ulehčil provádění takzvaných pacientských dispozic o rozsahu úkonů péče, která jsou v německém civilním právu od roku 2009,“ uvedla PNP.

Manažeři berou víc

Výdělky rakouských manažerů loni silně stouply, ukázal průzkum Hospodářského fóra. Výrazněji než základní platy rostly pohyblivé složky. V nejšpičkovější skupině dosáhl celoroční příjem průměrně 225 700 eur. Předloni to bylo „jen“ 207 600. Základní plat z toho činil 166 400 eur (+6800), variabilní položky 59 300 (+11 300). Vedoucí síly „druhého a třetího stupně“ si loni polepšily na průměr 142 200 eur ročně (předloni 128 200), přičemž základní plat se zvýšil o 3600 na 109 400 a prémie o 10 600 na 32 900 eur. Fórum zkoumalo odměny 612 manažerů.