„Rodina mne vždy podporovala, ale do ničeho mne nikdy nenutila. Ve svém výběru jsem měla absolutní volnost,“ přiznává Anička. Díky tomuto přístupu mohla vyzkoušet i jiné záliby, například zvířata či sportování. Ze všech zájmů jí ale stejně nakonec hudba oslovila nejvíce.

Výběr nástroje byl ale podle Anny spíše dílem náhody, potažmo osudu. Naživo jej poprvé uslyšela ve svých deseti letech, a to na jednom studentském koncertu. „Čekala jsem postaršího hudebníka nebo jazzmana, ale místo něj tam stála obyčejná dívka, docela podobná jako já,“ vzpomíná mladá saxofonistka. Právě v ten moment se rozhodla, že by jednou chtěla na stát na stejném pódiu se stejným nástrojem.

Přesto však zpočátku hrála spíše zlehka, nezávazně. Chodila do umělecké školy, navštěvovala kurzy, cvičila doma a poslouchala známé skladby. Nejprve pár hodin týdně, později ovšem začala saxofon chápat více a více vážně. Z gymnázia přestoupila na hudební konzervatoř, zvýšila svůj denní trénink na čtyři hodiny denně a začala navštěvovat i první soutěže. „Něco se ve mně zlomilo a já se rozhodla, že se chci hraní věnovat profesionálně,“ popisuje Anička.

Právě soutěže představují pro Aničku jednu z možností, jak se více rozvíjet, čerpat zkušenosti a inspiraci, a případně se i dostávat do povědomí lidí. V nedávné době například získala třetí místo na mezinárodním utkání, na němž navíc soutěžila v kategorii s vysokoškoláky. „Moje konkurence byla o několik let starší a leckdy i zkušenější,“ líčí nadějná hudebnice.

O dost podstatnější jsou ale pro ni především mezinárodní hudební kurzy, kterých se každoročně účastní. Na těch se setkává nejen s podobnými umělci, ale taktéž s předními světovými hudebníky a odborníky. A nejen díky nim již uvažuje i o studiu hudby v zahraničí. „Díky kurzům totiž vím, že má moje práce nějaký smysl a že v ní leží i moje budoucnost,“ přiznává.

Dalibor Máslo