RECENZE: Závěr Čajkovského variací se rozhořel naplno

Jihočeská komorní filharmonie zahájila nový koncertní cyklus Pocta české hudbě a Beethovenovi, s nímž se chystá před publikum předstupovat v měsíčních intervalech až do června. V plánu je prvních pět Beethovenových symfonií, vybraná díla českých autorů a řada koncertantních skladeb s přizvanými sólisty. Předem se tak můžeme psychicky připravit mj. na Concerto da camera Arthura Honeggera, ve kterém z neznámých důvodů sólovou flétnu doplní lesní roh místo autorem předepsaného rohu anglického, nebo na provedení Mozartova flétnového koncertu D dur v kuriózní Szellově úpravě pro violoncello a orchestr.

Také na první dvojici koncertů nového cyklu – ve středu a ve čtvrtek minulého týdne – převzalo úlohu sólového nástroje violoncello. Usedl k němu vynikající mladý interpret Petr Nouzovský, orchestr řídil Petr Vronský. Na programu byly skladby 19. století různého stupně závažnosti. Hráči JKF nastoupili se zářivým úsměvem, jímž předznamenali slunečnou italskou inspiraci první skladby večera, Předehry v italském slohu C dur Franze Schuberta. Vznikla jako jeden z jeho dvou pokusů vyrovnat se s hudbou Gioacchina Rossiniho, jehož rané opery slavily v roce vzniku skladby (1817) úspěch po Evropě. Schubert v invenci i formě vkusně napodobil styl Rossiniho operních předeher, skladba má vzletnou eleganci. Z programu čtvrtečního koncertu šlo o interpretaci nejméně zdařilou. Pomalé introdukci chyběla hladkost, plynulost a noblesa, Allegro nemělo elektrizující rossiniovský spád. Oběma částem skladby by slušelo rychlejší tempo, angažovanější výraz a větší klenutí melodických frází, zvláště 
u dechových nástrojů.

Zato dvě romantická díla pro violoncello a orchestr, kterými pokračovala první půle, byla interpretována s citem pro stylové nuance a dramaturgický i barevný kontrast hudebních bloků. Formální přehlednost stručného, ale citově bohatého Ronda Antonína Dvořáka posílil sólista Petr Nouzovský střídáním výrazového rejstříku lyrické zpěvnosti a syrovější dramatické útočnosti, slavné Čajkovského Variace na rokokové téma hrál s gustem, proměny tématu odstiňoval pečlivou artikulací a výborně vystihl tendenci, s jakou se skladba postupnými krůčky vzdaluje od výchozí graciézní lehkosti a směřuje k závažnějšímu romantickému odstínu. Orchestr doprovázel v obou případech citlivě, pozorně a závěrečná divoká stretta (finální tlak –  pozn. red.) Čajkovského variací se tentokrát rozhořela ohněm, který Schubertova ouvertura postrádala. Na závěr první půle zahrál Nouzovský nadšenému publiku jako přídavek Dvořákovu sólovou Píseň mé matce, široký teskný zpěv, který záměrně rezignuje na technickou virtuozitu. Podal ho s odzbrojující prostotou a vřelostí výrazu.

Druhá půle koncertu patřila Symfonii č. 1 C dur Ludwiga van Beethovena, dílu zřetelně navazujícímu na Haydnův 
a zejména Mozartův symfonický odkaz. Nejosobitěji se autor projevuje ve třetí větě, kde ruší dobovou konvenci menuetu 
a na jeho místo staví energické scherzo, které se v průběhu 
19. století stane v žánru symfonie normou.

Petr Vronský dirigoval s elánem a orchestr přesvědčivě tlumočil sebejistotu a radostnou víru ve správnost nastoupené tvůrčí cesty, která 
z kompozice vyzařuje. Škoda, že orchestr obecně málo odstiňuje dynamické úrovně,
a k posluchači se tak předepsané piano (tiše) často dostane už jako mezzoforte (středně silně). Větší koncentrace a proposlouchanost všech sekcí tělesa by pomohla odstranit 
i drobné nesouhry, ke kterým mezi nástrojovými skupinami občas docházelo.

Zahajující koncert nového cyklu lze hodnotit jako zdařilý a první spolupráci Petra Nouzovského s JKF bych rád vnímal jako příslib dalších společných vystoupení. Vyprodané auditorium sice po pauze lehce prořídlo, ale i druhá půle byla přijata srdečným potleskem. Úsměvnou nesrovnalost v jinak profesionálně připraveném tištěném programu (byla v něm podrobněji charakterizována Schubertova předehra D dur, ačkoli vůbec nezazněla) bohatě vyvážila všudypřítomná dobrá nálada, kterou kolem sebe šířili účinkující a napomohli tak bezprostřední sdělnosti většiny skladeb. Přál bych si, aby v JKF tato atmosféra vydržela a aby se krize způsobená podivnými okolnostmi výměny ředitele stala šancí k průhlednějšímu dialogu s veřejností a k odpovědné reflexi vlastního kulturního poslání, které by filharmonie v Jihočeském kraji měla plnit. Kroky ředitele Otakara Svobody tak očekávám s napětím a věřím, že orchestr nezavedou k laciné popkulturní sebeprezentaci, jak by z některých mediálních vyjádření mohlo vyplývat.

MIKULÁŠ TROUP
Autor je hudební skladatel