Prací k dobrému sousedství?

Dne 22. března si Jihočeské listy v úvodníku Co od nás žádá doba? odpovídají, že „Prací ke klidu a do nového pořádku“.

„Nikdo nám nemá za zlé, jestliže poslední události dotkly se a rozrušily náš cit, což přiznal i ve svém proslovu president dr. Emil Hácha. (…) A čím a jak člověk nejlépe svůj cit ovládne, aby neovládnut nezpůsobil škody a nezhatil to, co se začíná krystalisovat – dobrý sousedský poměr k německým spolukrajanům? Nejlepší způsob, jakým člověk ovládne zraněný cit, je práce. Každodenní, ta umouněná, šedivá práce. Dělník do továrny, řemeslník do dílny, úředník do kanceláře, učitel do školy – to je příkaz doby. Jesliže se může zapojení do německého prostoru objevit jako kladný zisk, pak to bude především na poli denní a konkretní práce, kterou vysoko povznesla právě Třetí říše. Také náš člověk je robotný, dělný i inteligentní, pracovně vysoko kvalifikovaný. Proto právem lze předpokládat, že to bude práce, kde se český i německý člověk nejspíš sblíží, kde ono prostoupení dvou národnostních skupin objeví se jako zisk, že to bude práce, jíž se dostaneme k vnitřnímu klidu, k vnitřní rovnováze…

Stejný den list píše o vstupu dalšího subjektu na politické kolbiště, Národního výboru jako výkonného orgánu státní strany Národní jednoty. Její předsednictvo navštívilo v pondělí 20. března představitele budějovického okresního úřadu a „dojednalo s nimi jménem českého obyvatelstva“, že se tento Národní výbor uznává za jediného representanta českého lidu v Českých Budějovicích. Věcně mimo jiné zdůrazňuje, že je zakázáno nositi trikoloru, že proti hromadění zásob bude zakročeno policejně.

Proti udavačům

V samostatné kapitole výbor uvádí: „Dovídáme se, že mnozí čeští lidé vyrovnávají si svoje stará osobní i politická nepřátelství tím, že zasílají v těchto těžkých dobách podepsaná i anonymní udání novým správám veřejných úřadů. Tato podání podle ujištění, která byla kompetentními činiteli dána Národnímu výboru, se nesetkají se zamýšleným úspěchem. Mohou však být smutným svědectvím o slabém chakakteru některých českých lidí. V zájmu národní cti žádáme všechny občany bez rozdílu, aby zapomněli na vše, co je dělilo, odpustili si navzájem, čím si ukřivdili, a za žádných okolností se nesnížili k ubohé úloze udavačů, pro něž představitelé velkého německého národa mohou mít jen velkomyslné pokrčení ramen nad ubohostí jejich činů. Máme a musíme zahájit nový národní život. V řadách českého národa není místo pro nízké udavače.“

Denní sloupek z 25. března konstatuje dál optimisticky, že „nad vírem nedávných událostí vítězí denní život“. Už byly sňaty říšské i zemské vlajky, jen tam, kde úřadují říšské úřady, je jedna velká říšská vlajka. Příslušníci říšské obrany se ve městě již naturalisovali. Našli si tu své hospůdky, kavárny, buffety a snad i - srdečné zájmy.

Stravovací akce v rámci německé zimní pomoci má své potřebné, jejichž počet bez rozdílu národností roste. Na české straně se pochopuje nadšení zdejších Němců, na německé straně není úmyslů dotýkat se nešetrně našich citů. Život přichází do normálních kolejí, mínil český list…

A šířil pozitiva dál. Informuje, že zemský úřad schválil zápůjčku zdejšímu okresu na výstavbu chirurgického se čtyřmi operačními sály a gynekologického pavilonu ve výši čtyř milionů K.

Budweiser Zeitung (BZ) se naopak ještě vrací k politice. Pod titulkem Lež má krátké nohy oponuje hlasům britského a francouzského tisku a tvrdí s odvoláním na údajná Háchova slova, že jejich návštěva Berlína v noci na 15. březen nebyla na pozvání německé vlády, nýbrž na žádost vzešlou z vlády pražské. Nebyl jim tam prý předložen žádný hotový diktát. Mezi Vůdcem a Háchou byla vedena velmi dlouhá vyjednání, než se došlo k dohodě a podpisu. Prezident Hácha si ještě vyžádal konzultaci s pražskou vládou a ta s podpisem výslovně a bez jakýchkoliv výhrad souhlasila. S německým protektorátem z vlastní iniciativy souhlasila, protože správně vyhodnotila neudržitelnost situace a toto řešení bylo jediné, jak svou zemi a národ zachránit před chaotickými stavy…

Tak to byly začátky, jak se jejich atmosféru pokusily zachytit z dobových dokumentů webové stránky českobudějovického Deníku.

Zájemcům o hlubší pojednání oné doby bychom doporučili například kvalitativně nesrovnatelně vyšší knihu Miloslava Pechy a Václava Vondry „Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození 1939-1945“, vydanou v roce 2006 o 281 stranách včetně 395 poznámek o zdrojích informací, či publikaci Jihočeského muzea „České Budějovice pod hákovým křížem“ kolektivu osmi historiků a archivářů z roku 2015. Osud některých těch, kteří se tehdy zapletli s okupanty, pak přibližuje například seriál „Jak vítězové opláceli udavačům“, který vycházel v Jihočeském Kurýru v roce 2007 – včetně seznamu více než stovky popravených v jižních Čechách, odsouzených mimořádnými retribučními lidovými soudy od září 1945 do dubna 1948. Přehled byl čerpán ze sborníku Úřadu dokumentace a vyšetřování. Tématem se zabývá i kniha Hrdelní případy Mimořádného lidového soudu České Budějovice 1945 – 1948 Jana Ciglbauera vydaná v roce 2018.