Psalo se 12. září 1985, když z německé strany přiletěl k hranici vrtulník francouzské výroby Alouette. Na české straně byl na Zhůří ihned zvednut vrtulník Mi-24 Hind a vyslán na kótu Poledník (1315 m n. m.). Německý pilot se ve výšce cca 50 metrů nad terénem přiblížil až k samé hranici a zůstal v tzv. visu. Jeho manévr napodobil na české straně pilot Štefan Tóth a oba stroje „visely“ proti sobě. Jenže zatímco pro lehký německý stroj to byla hračka, jedenáctitunový vrtulník československé armády se dostal do neřešitelné situace a nebyl schopen udržet se ve vzduchu.

„Mohli jsme být ve výšce sto, možná dvě stě metrů nad stromy. Vrtulník se roztočil a začal se propadat do lesa,“ vzpomínal Melíšek s tím, že pád byl poměrně pomalý. „Když se vrtulník dostal do stromů, tak se začal převracet a sjel bokem po stromech a převrátil se. Já už měl ve vzduchu otevřené dveře, protože jsem koukal, jak se z toho potom dostat, a hlavně jsem měl strach z ohně. Navíc na palubě byly plné rakety,“ líčil nepříjemné chvíle Melíšek, tehdejší pilotní technik. Po nehodě projevil chladnou hlavu a neváhal poskytnout pomoc kolegovi, ač rakety po pádu mířily přímo na kabinu. „Zastavil palubního operátora Petra Horáka, který byl v šoku a utíkal, a společně se vrátili pomoci kapitánovi. Rozbili plexisklo, dali mu první pomoc, ale vyprostit ho nedokázali, byl zaklíněný,“ doplnil historik Ladislav Vitík, který je spoluautorem expozice na šumavském Poledníku, jež připomíná i tuto událost.

Při setkání na Poledníku se nejen představila nová výstava a dvě expozice v novém hávu, ale i vzpomínalo na časy, kdy zde sídlili vojáci.
Nová výstava přilákala na Poledník jeho stavitele i bývalé vojáky včetně letců

Až poté se Melíšek vydal pro pomoc. „Šel jsem po vrstevnici, dostal jsem se na Prášilské jezero,“ popsal Deníku s tím, že tehdy zahlédl letoun, který byl na místo vyslán, ale neúspěšně se ho na sebe snažil upozornit, ač měl s sebou dokonce červený vrchol padáku. Tak se vydal dál.

„Došel jsem do Prášil na rotu k péesákům (Pohraniční stráž – pozn. aut). Klukům jsem vysvětlil, co se stalo. Byl tam bezvadný major, který reagoval okamžitě. Dali mi napít, vzali jsme pilu, abychom se k vrtulníku dostali, a jeli zpět na místo. To už u vrtulníku byli vojáci z Poledníku, kteří tam údajně hledali houby. Pak jsem ještě zaznamenal, že nad námi přeletěl další vrtulník. Mávnul jsem ještě kolegovi a potom už to mám trošku rozostřené, protože jsem byl hodně unavený. Pak mě chtěli dopravit vrtulníkem do Plzně. Chvíli jsem vzdoroval, ale poté mi lékař píchl injekci, já se uklidnil a letěli jsme. Podepsal jsem protokol a pak mě vezli do nemocnice. Až na pár řezných ran a modřiny jsem ale nic vážného neměl,“ zavzpomínal. Přiznal, že když po dlouhé době viděl snímky z havárie, uvědomil si, že to nebyla žádná legrace.

Zdroj: Deník/Milan Kilián

„Bylo úžasné, že nepropadl panice a zavčasu přivolal pomoc,“ složil mu po letech poklonu Vitík a dodal, že bohužel ne pro všechny skončila událost happy endem: „Pilot byl bohužel zraněn na hlavě. Měl trvalé následky, musel odejít do invalidního důchodu a následně zemřel.“