Tuto šanci dostal před více jak rokem právě v táborské nemocnici. Jako trvalý jáhen – což je první stupeň svěcení – se stal nemocničním kaplanem. „Je to trochu nezvyklé, protože jsem ženatý a mám rodinu. Katolická církev to však v případě jáhenství dovoluje.“
Práci kaplana v nemocnici pokládá za sice leckdy obtížnou, avšak naplňuje ho její smysluplnost.
„Občasné zkušenosti s navštěvováním nemocných jsem měl už z dob svého fungování ve farnosti. Toto je však práce na plný úvazek. Sice obtížná, ale zároveň velmi zajímavá.“
Nejčastěji navštěvuje pacienty na oddělení následné péče. Ti zde často tráví i dobu několika měsíců a možnost si s někým pohovořit velmi vítají. „Posláním kaplana je hlavně umět naslouchat. Jsem pro ně takovou vrbou.“ Svou prací tak pomáhá pacientům překonávat pocity opuštěnosti a poskytuje jim celkovou psychickou podporu.
„Člověk, který tu leží, se většinou zamýšlí nad svým životem a jeho duše dostává zabrat.“ Občas se mu stává, že se pacienti po svém návratu z nemocnice domů ozývají s poděkováním. „To člověka vždycky potěší, obzvlášť pokud se jim dobře daří.“
Rád také vzpomíná na případy, kdy pomohl pacientům znovu navázat kontakt se členy rodiny. „Lidé si většinou předtím potřebují utřídit myšlenky, a to se jim nejlépe podaří, pokud o tom mohou s někým mluvit. A právě v tom jim mohu být nápomocný.“ Energii si po práci dobíjí návštěvami památek.
„S manželkou jezdíme po výletech, ráda fotí různé sakrální stavby.“ Z fotografií už řadu let vzniká stolní kalendář.
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditPosláním kaplana je hlavně umět naslouchat, říká Václav Mikula
Tábor – Václav Mikula pochází z Brna, teologii vystudoval v Olomouci. Jedenadvacet let ale žil v Chýnově. „Našel jsem tady na jihu Čech uplatnění jako administrátor tří farností,“ vysvětluje. Postupem času jej však začala víc než administrativní práce lákat možnost pomáhat přímo lidem.
Václav Mikula je nemocničním kaplanem přes rok. Práce jej vyčerpává i naplňuje.
|
Foto: Deník/ Jiří Dintar