Vše začalo, když Miroslav Beránek na konci osmdesátých let minulého století zdědil po svém otci starý mlýn v Dolní Lhotě na Jindřichohradecku. Do té doby s vodními elektrárnami neměl co do činění.

Miroslav Beránek:

Jak jste se dostal k vaší současné profesi?

Já jsem se vyučil opravářem zemědělských strojů, dělal jsem u státních statků v dílně, pak jsem asi jedenáct let jezdil v Agropodniku v Dačicích. Potom ale zemřel otec a já zdědil mlýn. A najednou jsem ze dne na den přemýšlel, co s tím. Jestli prodat, nebo neprodat, opravit, nebo ne. Bydleli jsme tehdy v novém baráku v Dačicích, s manželkou jsme tam oba měli práci. Byla tu spousta zájemců o koupi i o provozování elektrárny. Nakonec jsme si řekli, proč bychom to nemohli zkusit sami, když to máme jako rodinné dědictví. Strojní zaměření jsme do začátku měli, člověk na soustruhu už něco dělal.

Takže nikdo z vašich předků se podobnou prací nezabýval?

Tenhle mlýn je přes dvě stě let starý. Můj děda ho koupil za první republiky a můj táta se učil mlynářem. Ale po válce se naopak mlýny rušily, takže se vyučil ještě opravářem zemědělských strojů. Ve mlýně už tehdy byla turbína, která poháněla dynamo a pilu, tak on to již částečně opravoval a udržoval, až potom v padesátém sedmém roce se to zastavilo úplně. Když jsem mlýn zdědil, byl v hodně špatném stavu. Deset let jsme to opravovali. Začali jsme nejprve opravovat vodní turbíny, později jsme se pustili do rekonstrukce celého mlýna. Začátky nebyly lehké, přišla i krize, ale stálo to za to.

K opravování turbín a zprovozňování starých elektráren jste se tedy dostal díky dědictví.

Dá se to říct. Tady byla možnost dostat se k vodním elektrárnám. Turbínu jsme si sem nechali udělat, ale už jsme si ji montovali sami. Bylo tehdy ještě za starého režimu povoleno, že už zase mohou být v provozu malé vodní elektrárny a my začali pomalu rekonstruovat tu naši. Potom jsme se ale začali celkově zajímat o vodní elektrárny, nejdřív tady po okolí, později stále dál a dál. Nakonec teď jezdíme po celé republice, dělali jsme na Otavě, v Ostravě, v Plzni, v Praze, u Mladé Boleslavi. Ročně se dělávalo šest nebo sedm elektráren. Začátkem devadesátých let jsme začali vybavovat naši dílnu obráběcími stroji, protože ve fabrikách na nás, jako na malé zakázky, neměli čas nebo zase chyběli lidé, kteří by to uměli, byli zodpovědí a rozuměli výkresům. Proto třeba teď můj kluk dělá i zakázky pro závod v Třeboni, protože to umí. Něco jiného je práce na CNC strojích, kdy mají program a dělají kusy po stovkách. Tady má každá práce svůj vlastní charakter, svá specifika, pokaždé je to něco jiného.

Chtěl jste, aby syn ve vaší práci pokračoval?

Kluk se mnou už ve dvanácti letech začal jezdit po elektrárnách. A když končil školu, přemýšlel, kam půjde, viděl, že je tady myšlenka a záměr dělat turbíny, jsou tu i prostory, tak jsem byl pro, aby šel na obráběče kovů.

Jak se vám spolu pracuje?

No to víte, jak kdy. Cizí vás poslechne, domácí moc ne. Někdy to skřípe. Ale svému synovi jsem se snažil předat co nejvíc z mých zkušeností, aby tu práci dělal poctivě a svědomitě, protože to je dnes důležité. A záleží potom na něm, co dokáže předat možnému nástupci. Manželka mi říkávala, že jsem byl na něj moc tvrdý, ale on sám později uznal, že jsem ho něco naučil.

Petr Beránek:

Přemýšlel jste někdy, že byste mohl dělat něco úplně jiného?

Jsem tady s tátou od mala, on tohle dělával, tak jsem se do toho pustil s ním. Ani jsem moc nepřemýšlel, že bych dělal něco jiného. Každý máme občas jiný názor, občas se trošku hádáme, ale jde to. A táta mi vždy radil, pomáhal. Já sám jsem docela snaživý, učím se, abych toho uměl třeba i víc než on. Každý máme sice svou firmu, ale děláme spolu.

Nelitoval jste někdy, že děláte právě tohle?

Tahle práce mě baví. Opravujeme třeba i turbíny, které ležely padesát let někde v bahně, ale staví se i nové elektrárny, i když je to poměrně náročné. Pokaždé je to něco jiného, každá turbína je jiná, žádná elektrárna není stejná, je to různorodé a to mě baví. Není to jako někde ve fabrice stloukat jeden kus za druhým po stovkách, to by mě nebavilo.

Zbývá vám čas na koníčky?

Protože děláme staré turbíny, tak to moc firem nedělá, je na tom hodně práce. Času na něco jiného moc nezbývá. Chodím relaxovat na stavbu mého nového domu. Ale tak dvakrát do roka jezdíme s tátou na rekonstrukce bitev války Severu proti Jihu. Převlečeme se do vojenského, je to odreagování, člověk si zastřílí, pak jdeme do hospody. Protože máme obráběcí stroje, kluci mě poprosili, jestli bych nezkusil vyrobit dělo. Nikdo jim to nechtěl udělat. Takže mi dovezli výkresy z muzea a podle toho se to dělalo. A už kolik let jezdíme s nimi. Na přesun toho kanónu nás musí být aspoň šest, má tunu a půl.

Miroslav Beránek:

Ano, my jsme jižanská armáda, takže děláme válku Severu proti Jihu. Příští sobotu budeme mít zrovna představení v Českém Rudolci. Je to pro mě odreagování. Jezdíme do Hradce Králové, příští rok tam je 150. výročí Prusko-rakouské války, takže to bude velké.

A co do budoucna, máte nějakého následovníka?

Petr Beránek: Mám děti tři, dvě holky a teď napotřetí je to kluk. Ale tomu je teprve čtrnáct dnů, takže nevím, co na tohle řemeslo bude říkat. Do budoucnosti nikdo nevidí, jestli ho to bude bavit, budu ho podporovat, budu se snažit, aby pokračoval dál.

Petra Lejtnarová