Jeho rybníky, hráze a oblaka, splývající horizonty hladin jí snad měly být malou vlastí, buňkou s genetickým kódem oné „zadumané“ oblasti, kódem snad implantovaným natrvalo i do duší lidí tohoto kraje, psal jsem poeticky v úvodu stati „Malíř Ota Matoušek“, a hned jsem se vrátil na zem. S otázkou, kam jeho tvorbu řadí teoretikové českého malířství.

Dr. Ivan Neumann mi v Praze říká kulantně zdrženlivě, že Matouškovy obrazy Národní galerie také má, ale že jejich autor náleží především jižním Čechám. V sedmdesátých letech byl Neumann kurátorem sbírky českého malířství 20. století v Alšově jihočeské galerii (AJG), poznal tedy dobu „normalizace“ jihočeského výtvarna a pro DJP poznamenává: Jižní Čechy byly vždycky trochu specifické – hierarchii tam neurčovala jenom samotná kvalita, ale i takzvané vnější vlivy…“

Také tehdejší ředitel AJG dr. Hynek Rulíšek potvrdil, že „prioritní postavení v regionu se tehdy skutečně utvářelo i mimo umělecké hodnoty“. Když v roce 1965 zemřel Adolf Träger, stal se právě Matoušek prominentním jihočeským malířem – samozřejmě lepším než jeho nástupci, řekl Rulíšek. „Maloval své krajiny „se šťávou“ a vůbec všechny jeho lepší věci byly nad tehdejším veřejným průměrem,“ mínil. Proto také AJG kromě několika set jeho grafik vlastní asi padesát jeho obrazů. „Nikdy se nebránila je nakupovat, protože je to jihočeská galerie – a on byl významným jihočeským autorem. Vybírala si jeho lepší věci bez nucení i po roce 1970, kdy byl na určité nákupy vyvíjen tlak ze strany všech možných orgánů.“

Expertů jsem se ptal i na trh s obrazy a Matouškovo místo v něm. V AJG soudili, že Matouška mají jako autora „kompletního“, a pokud by dál kupovali, muselo by jít o mimořádné dílo. Na možnost, že by se někde nějaké ještě „skrývalo“, jsem se ptal Matouškovy snachy v jejich rodinné galerii. Zmínila, že kolik toho dědeček namaloval, nikdo neví. Některé jeho známé obrazy ale zmizely beze stopy – třeba obraz Masaryka na koni, tvořený pro budějovický 1. pěší pluk… Neví se, kde by mohl být obraz prezidenta Beneše či portréty tří legionářů. „Snad se některé věci ,uklidily´ před Němci, snad je Němci zlikvidovali sami,“ uvažovala paní Matoušková. Chybějí ale třeba i některé z neobvyklých obrazů z Tater.

„Nevíme vlastně, jak tatínek maloval,“ vzpomínala snacha. „Do ateliéru se za ním při práci nesmělo a my to respektovali. Tam byl šťasten, sám se sebou a s paletou – jak špatně slyšel, spousta věcí kolem se ho nádherně netýkala, a tak mohl nerušeně malovat. V takovém zaujetí si jen občas došel za námi do kuchyně pro žloutek – i některé barvy si míchal sám…“

Pohyb trhu v poslední době mohou dokládat data z aukcí. Galerie Národní v Praze vydražila Matouškovu Sklizeň obilí (olej 54,5x72 cm) v dubnu 2013 za 3500, Zimní náladu (olej plátno/karton 35x48 cm) v červnu 2015 za rovněž 3500, Galerie Platýz nabízí do 17. července Mezi břízami (olej/plátno, 54,5x72 cm) z vyvolávací ceny 800 Kč po čtyřech příhozech aktuálně za 1200, olej Hráz rybníka s můstkem (olej, tempera, plátno/karton, 50x85 cm) prodala 20. února po 36 příhozech od 26. ledna za 6500 Kč, atd. Galerie Artia loni prodávala olejovou temperu Dub (57,5x66 cm) s vyvolávací cenou 5600 Kč, 25 linoleových řezeb Jak jsme žili a bojovali na Rusi (na dolním snímku), vydaných Památníkem odboje v roce 1925, s vyvolávací cenou 1300 Kč, atd.

Vládne Praha…

Aktuální pohled nám poskytl kunsthistorik a majitel budějovické aukční síně TransArs PhDr. Jaromír Procházka. „Matoušek se dnes stále obchoduje, ale zájem není veliký,“ říká. „V době honby za aukčními rekordy, které vytváří především česká moderna a velmi sofistikovaná obchodní strategie, se ,regionální´ autor velmi těžce prosazuje na národním trhu. Jedinečnost jeho tvorby bych osobně spatřoval v jeho realismu a vztahu k jihočeské krajině. Realismus však v současné době není  ,vládnoucí´ trend. Zbývá druhá kvalita – vztah k jihočeské krajině. Tento vztah snad motivuje a charakterizuje kupce Matouškových děl. Kupec se dle mého názoru kochá a vzpomíná. Vzhledem k tomu, že není mnoho sběratelů regionálního umění, zástupců mizejícího středního stavu a jihočeských patriotů, nelze dle mého názoru očekávat nárůst cen děl tohoto autora. Vše souvisí s módností, trendy, medializací, soustavnou prací. Inu, vládne Praha - a region?… Nejsem pesimista, ostatně to zažívali jihočeští výtvarníci i v období první republiky. V Matouškově případu jde o dílo kvalitní, které poukazuje na hluboký vztah k naší krajině. To je z mého pohledu deviza doplněná mistrovským zvládnutím řemesla. Věřme, že následující generace – až se nasytí světovosti - se opět obrátí ke svým lokálním umělcům. Bude to ovšem nějakou dobu trvat…“

Z cyklu Jak jsme žili… v Rusku.

Závěrem jsem si před 29 lety zaspekuloval, že schizofrenie totalitarismu 60. a 70. let zachvátila i umění, a v případě Matouška propaganda vyzdvihovala jeho minulost odbojáře a vězně koncentračního tábora a potlačovala minulost legionáře a zednáře. Vmanipulován do schématu oficiální osobnosti získal nepochybně i řadu odpůrců. „Ještě k deseti letům od jeho úmrtí jsem toto zmyšlení nad proměnlivou hodnotou uměleckého odkazu nesměl napsat, neboť Ota Matoušek přestal za tu dobu být onou personou grata jihočeského výtvarna, režimu na něm začala „konečně“ vadit legionářská minulost,“ psal jsem. „Jen jeho obrazy zůstaly přes všechny politické proměny dál onou živoucí zhuštěnou buňkou snově klidné věčnosti krajiny, se schpností předávat toho poselství lidem i v hektické a uspěchané současnosti. Co lepšího si může malíř přát, aby po něm zůstalo?! Co jiného vůbec zůstane po člověku než jeho dílo? A čí dílo může zůstat déle doslova na očích než dílo malířovo?“