Před Svátkem zesnulých…

Linec/Pasov – O pohřbech v minulosti a dnes se před Svátkem zesnulých rozepsal linecký deník OÖN.

Ewald Volgger, profesor liturgie Katolické privátní univerzity v Linci, připomíná, že dříve lidé umírali doma a tam také byly jejich ostatky až do pohřbu vystaveny. „Rodinní příslušníci nebožtíka omyli, oblékli a uložili do rakve. Modlili se, a pro rodinu držící smutek nezřídka vařili v tyto dny sousedé,“ řekl Volgger. Dnes lidé umírají v nemocnici a rozloučení je mnohem chladnější, uvedl teolog. Přesto pozůstalým záleží na tom, aby byl zesnulý pohřben důstojně.

Masivně podle něho přibývá pohřbů žehem. V některých farnostech už jich je 60 až 70 procent. Velkým tématem jsou také pohřby „do přírody“, potvrzuje šéf linecké pohřební služby Martin Dobretsberger. Uložení urny na hřbitově nebo do tzv. „lesa klidu“, ke kořenům stromů ve vyhrazeném parkovém přírodním areálu, má podle něho krásnou symboliku uzavření okruhu. „A v neposlední míře odpadají také náklady s drahým ošetřováním hrobu,“ dodává.

Při výběru rakve upřednostňuje většina rakouských rodin prosté modely, které stojí kolem 650 eur. „Celkem pohřeb vyjde, samozřejmě podle počtu smutečních hostů, v průměru na 2500 eur,“ říká „ceremoniářka“ Daniela Briedlová z téže pohřební služby. Pozůstalí, především mladí, si vyhrazují stále větší podíl na organizaci obřadu. Už prý tak na hřbitově hráli oblíbenou píseň zesnulého, jednou dokonce rock německé kapely ,Böhse Onkelz’…

Možná trochu odlišně od českých poměrů jsou prý u sousedů stále oblíbenější pohřební řečníci, především ve městech: mohou velmi dobře vyhovět i přáním rodiny, uvedl list.

Hrobník s citem

Hrobník z Burghausenu.

Ne každý zesnulý je na německém hřbitově připomínán: „Na mnohé lidi si nikdo nevzpomíná,“ píše pasovská PNP. „Nepřipomenou je žádné fotografie ani nápisy, nemají svůj hrob. Bývají uloženi do společné krypty, jako ,neviditelní´, jejichž smrt nevyvolala žádné slzy…“

V Burghausenu alespoň jeden člověk ale ví o všech místních nebožtících, zná tu vskutku každý hrob – Josef Lichtenegger (59), už 37 let pohřebník a správce hřbitova (na snímku). „Pochoval už dvě generace lidí, zná většinu zdejších rodin. Ale tak desetkrát za rok se stane, že z nařízení pořádkového úřadu musí pohřbít lidi, které očividně nikdo nezná,“ uvedl list. Lichtenegger k tomu říká, že každý zesnulý má své jméno. „Někdo ho určitě zná, přátelé, soused, a i když tady nikoho nemá, protože se přistěhoval nebo tu žil v ústraní, opravdu neznámý je sotvakdo…“ V Burghausenu byl zatím identifikován každý.

„Když ale nikdo k pohřbu nepřijde, postojí Lichtenegger u rakve v hale loučení, zatím co venku na hřbitově chodí lidé zalévat květiny, upravit hroby nebo jen tak tu chvilku pobýt v klidu… Důstojný obřad patří ke každému pohřbu, ale jak může být důstojný úplně bez projeveného smutku?! přemítá pak hrobník. Přesto i rakev ,bezprizorných´ vystaví a čeká pokud možno i několik dnů s uložením ostatků, vždy podle svých pocitů. Často se prý někdo vynoří či zavolá ještě v poslední minutě…“

Lichtenegger to dokládá případem ze srpna. „V Burghausenu zemřel Polák. Nemocnice řekla, že nemá žádné příbuzné. Měl jsem takový zvláštní pocit, něco mi říkalo, nepohřbívej ho hned,“ vypráví. V pondělí mrtvolu vyzvedl, pak rakev uložil v chladírně hřbitova. „V pátek měl být pohřben. A ve čtvrtek kolem dvaadvacáté hodiny mi zavolal jeho švagr… Ostatky pak byly převezeny do Polska. Nějak jsem měl pocit, že ještě někdo pro něho přijde,“ opakuje hrobník.

Ne každý případ se ale objasní ještě před pohřbem, někdy to trvá i desítky let, než je identita zesnulého zjištěna. V osmdesátých letech byl vytažen ze Salzachu utonulý mladý muž. Jediným poznávacím znakem na něm byla košile s arabskými znaky. Uložil ho do společného hrobu, ale z opatrnosti trochu stranou, aby mohl být případně později snáze vyzdvihnut. A čtrnáct let poté k tomu došlo – díky náhodě. „Jedna německá rodina trávila dovolenou v Egyptě a narazila tam na dvojici, která jim zmínila, že jejich 22letý syn zemřel v Německu. První indicií byla odpovídající tělesná výška. Exhumace pak potvrdila, že mrtvý byl opravdu postrádaným Egypťanem,“ vypráví Lichtenegger v PNP.

Pátrání po příbuzných zesnulého je zpravidla věcí správce pozůstalosti. Toho úkoluje soud, kterého informuje úřad o úmrtí člověka bez známých příbuzných. „Tento správce jednou vypátral nemanželskou dceru zesnulého v Thajsku,“ vzpomíná si v deníku Martin Hinterwinkler z burghausenského pořádkového úřadu. V takovém případě město vymáhá po příbuzných zpět náklady pohřbu. „Tak třikrát za rok se to ale nepodaří. Obec tak musí odepsat těch asi 2000 eur za pohřeb. Další hřbitovní poplatky jí nenabíhají, protože tito mrtví přicházejí do společné hrobky. A v ní jsou zaplaceni navždy,“ pokračuje PNP.

V Burghausenu takto od roku 1987 uložili 511 nebožtíků. Nahoře jsou uvedena jejich jména, ale ne všech, mnozí zmiňováni nejsou, třeba i na vlastní přání.

Nepovšimnuty zůstávají i o Svátku zemřelých ale také mnohé „jmenovité“ hroby, a v nich uloženým nezahoří na památku žádná svíčka…

Spor o křížence

V Bavorsku budí rozruch problém střílení vlků uprchlých z ohrady Národního parku, v Durynsku zase hrozí myslivcům smrtí a tisíce lidí podepisují petice, uvedla PNP.

Předmětem sváru je tu šest mladých kříženců – polovlků. Jsou staří sotva pět měsíců, ale už se diskutuje o jejich likvidaci, píše list. Jedna vlčice v prvním chráněném prostoru pro vlky v zemi, kolem vojenského cvičiště Ohrdruf, vrhla mladé. Podle snímků z fotopastí byli durynským ministerstvem ochrany přírody jednoznačně identifikováni jako kříženci. „Protože jejich otcem není vlk, ale prý ,domácí´ pes, stala se vlčata problémem pro ochranu druhů – a údajně i pro lidi. Proto stojí potenciálně na listině odstřelu,“ píše list. „Podle ministerstva by nemuseli být nutně usmrceni, ale v každém případě mají být přírodě ,odejmuti´, tedy zmizet…“

PNP vysvětlují, že podle Svazu ochrany přírody (Nabu) je v Německu pravděpodobně 61 vlčích smeček po sedmi až deseti zvířatech a devět párů. Vlci jsou přísně chráněni. Že se kříží se psy, je extrémně vzácné. Pokud se to ale stane, ohrožuje smíšení vlčích a psích genů podle expertů vlčí populaci. Proto odborné celoněmecké dokumentační a poradenské centrum doporučilo durynskému ministerstvu rychlé usmrcení štěňat, jejichž otce prozrazuje i černá srst – měl by to být labrador.

Online petici proti tomu podepsalo už přes 10 000 lidí. Ani samotní ochránci zvířat ale považují alternativy odstřelu za problematické. „Volné zoo s hybridy nechceme,“ říká Silvester Tamás, mluvčí pracovní skupiny pro vlky Nabu Durynsko. Nešlo by ani o alternativu v zájmu ochrany zvířat, jak ukazuje obdobný příběh ze Saska. Tam vrhla prateta matky z Ohrdrufu také křížence. Část jich pochytali a umístili do výběhu, kde ale držením tak trpěli, že nakonec museli být utraceni.

Odpůrci odstřelu v durynském případě navrhují sterilizovat štěňata a vypustit je do přírody. To ale neřeší další problém, nikdo totiž neví, jak se křízenci budou chovat k lidem, zejména po takovém zákroku, připomíná mluvčí ministerstva Tom Wetzling.

V každém případě problém hybridů vytvořil člověk. Majitelům psů v okolí výběhu ochránci vytýkají, že měli své miláčky víc kontrolovat a nenechat je běhat v lese na volno, uzavírá PNP.

Sumec je rybou roku

Největší sladkovodní ryba, sumec, byla v Rakousku vyhlášena Rybou roku 2018, píší OÖN. V zemi je na seznamu ohrožených druhů, ubývá prostředí, které potřebují ke tření. Patří k nejrychleji rostoucím druhům a na konci svého prvního léta mohou sumci měřit i půl metru a vážit půl kilogramu. Nemají přirozené nepřátele a v optimálních životních podmínkách se mohou dožít i více než 80 let.

Rakouské vsi stárnou

Ve zprávě o životě obcí 2017 uvedl potravinářský řetězec prodejen Adeg, že na 40 procent rakouského obyvatelstva žije v obcích s méně než 5000 obyvateli. Jejich věkový průměr se ale neustále zvyšuje. Podle expertů se v některých okresech do roku 2050 zdvojnásobí dnešní počet starších 60 let, zatím co 18 procent 16-29letých už plánuje během příštích pěti let se přestěhovat do měst, uvedly OÖN.

Jsou ale výjimky. Jednou z nich je Mayrhof v Innviertelu. Žije tu jen 320 lidí, ale 42 procent z nich je mladších 29 let. Místostarosta Mario Gierlinger to přičítá mimo jiné nízké ceně, za kterou obec prodává stavební pozemky, a blízkosti větších center, takže se v místě obejdou i bez supermarketu. Podle něho lidé potřebují klid jako protipól profesního života, což těžko najdou ve velkých městech, a také soudržnost je tím, co mladé drží na venkově.

Víc mladých má v Rakousku jen Sonntag ve Vorarlbersku – 43 %. S Mayrhofem drží krok i další vorarlberská obec Fontanella (42 %). Nejvíc lidí starších 60 let pak žije v Unterperfussu (Tyrolsko) - 47 %, Elzenerzu (Štýrsko) 46 % a Tschanigrabenu (Burgenlandsko) 44 %.

„Natřela to“ i Vídni

Malé sousedce to zpívá!

„Kiddy Contest“, celorakouskou pěveckou soutěž dětí ve vídeňské městské hale, vyhrála 9letá Ina Hoferová z Afieslu v Mühlviertlu s písní „Kde se schoval Ježíšek“ na melodii Wincenta Weisse, informují OÖN. Přehlídku živě vysílala televize Puls4. Žákyni čtvrté třídy národní školy ve St. Stefanu přivítali doma s transparenty snad všichni její spolužáci a známí. Na snímku je s moderátorkou pořadu Silvií Schneiderovou.

V Německu je už 2122 mrtvých

Na silnicích SRN přišlo za prvních osm měsíců roku o život při dopravních nehodách 2122 lidí, ve srovnání s loňskem tedy zůstal počet obětí téměř konstantní. Nejvíc mrtvých bylo v Bavorsku – 386, v Severním Porýní-Vestfálsku 333, v Bádensku-Württembersku 304, v nejmenší zemi - Brémách - jen devět. Zraněných ubylo 1,7 procenta na 256 900 (Porýní 50 031, Bavorsko 46 280). Policie v tomto období zaznamenala 1,7 milionu nehod.

Zavítali do Indie

Děti ze Zwieselu v Indii.

Osmnáct deváťáků Gymnázia ve Zwieselu bylo na školní výměně v Indii, píše PNP. Byli hosty Vibgyor International High ve Vadodaře, milionové metropoli státu Gujarat, kterou v Německu sotvakdo zná. Děti partnerské školy je po 20hodinovém letu přivítaly tradičním indickým ceremoniálem včetně namalování obligátní červené tečky na čele.

Před cestou byli „varováni“, že Gujarat je vegetariánským státem, takže mnozí své kufry vyzbrojili čipsy, čokoládami a gumovými medvídky. Na místě pak dostali na talíře rýži, koláčky nazývané chapatti, vonící šťávu dai či masala podobnou guláši. Mnozí s trochou přemáhání dokázali jíst „poindicku“ prsty, jiní jednoduše vzali příbory, a rodičovská poučení byla rychle rozptýlena, protože každý žák shledal jídlo chutným a trochu ostrým, chutným a velmi ostrým, nebo „jen“ chutným, pokračuje pasovský list.

Hosté zavítali na vyučování do tříd a poznali, že v Indii „vane jiný vítr“ - kdo chtěl něco při hodině říci, musel vstát a učitele oslovit „Sir“ nebo „Mam“, což Zwieselští shledávali trochu moc militantním. Místní děti nosí do školy uniformy, ale stejně jako v Bavorsku se při vyučování baví a hihňají, což je při neustálém bzučení ventilátorů a klimatizace méně nápadné… Ve čtvrtek začal školní den jinak, mítinkem všech učitelů a žáků na školní dráze pro kolečkové brusle. Půlhodinové shromáždění moderované vždy některou třídou začalo zpěvem národní hymny, při níž žáci v řadách disciplinovaně spínali ruce (a hosté se rychle přidali). Na závěr bylo sehráno malé pedagogické představení k důležitosti kooperace nebo ochrany životního prostředí.

Hostitelé připravili pro návštěvníky i bohatý mimoškolní program. „V obýváku pravého máhárádži se ,s Jeho excelencí´ bavili o německých dálnicích, mezi masou lidí, osly, opicemi a posvátnými kravami stoupali na chrámová návrší. Při výletu do Ašrámu jim holandská ctitelka Gándhího přiblížila v němčině život indického národního hrdiny a vysvětlila, že svůj proslulý protestní pochod pro sůl v roce 1930 k moři, jímž porušil britský monopol, začal právě v Ašrámu. Na Univerzitě ve Vadodaře se dozvěděli, že němčina jako volitelný jazyk je v Indii stále oblíbenější, a s celým autobusem vjeli do nitra gigantické a diskutabilní přehrady Sardar-Sarovar. Vrcholem jejich cesty ale byla taneční slavnost garba, nejdůležitější svátek hindustánského ročního cyklu. V Gujaratu je celebrován extatickými tanci po celou noc. Zwieselští se oslavy také zúčastnili, přičemž se napřed museli naučit choreografii a taneční kroky… Hostitelé pro ně ušili na míru i kostýmy.

Navazující víkend strávili mladí Bavoři u hostitelských rodin, což ve všech zanechalo hluboký dojem. Koncem ledna se do Zwieselu naopak vydají indičtí školáci.

Na snímku jsou účastníci zájezdu v Gándhího Ašrámu.