Volejbal, fotbal, pádla…

V roce 1976 jsem si jeden nonstop vyzkoušel na vlastní kůži - ve volejbalu, v tělocvičně rožnovské školy za starý Meteor proti gymnazistům Jírovcovky, kteří to vymysleli. Doslova „na ulici“ k tomu podniku studenti sebrali prvoligového Jana Pitnera, čekajícího v Budějovicích na operaci kolena, a ještě před začátkem nám ho „prodali“ výměnou za nahrávačku. „Píďa“ pak podle JP prokázal nekonečnou trpělivost s volejbalově méně vyvinutými spoluhráči i soupeři. Hrála i tři děvčata, Alena Jílková skoro 16 hodin. Náš vojáček Víťa Pjentak ze Studánek, který pak hrál doma do 54 let a trénoval děvčata Bílovce ve II. lize, vydržel na smeči celých 24 hodin. Pečlivý protokol dále vykázal Pitnerovi 15,5 hodiny hry, Neužilovi 19, Peškovi 15 atd., zaznamenal ztráty váhy (Pitner 5 kg, Pjentak 3, Jarda Pešek 2, naopak Schmidtschläger a Neužil po dvou nabrali), rozdíly v doskoku před a po utkání a podobně – zkrátka jsme se bavili… Meteor vyhrál 45:40, když 86. set skončil vypršením času 5:13, jak pečlivá JP zaznamenala.

Jiné vytrvalostniny už jsem jen sledoval. V roce 1974 basketbalovou 24hodinovku žáků třeboňského gymnázia a tamních veslařů včetně později slavného Vochosky (v teniskách prosáklých krví ze stržených puchýřů) s vítězstvím studentstva 1581:1385, v roce 1984 stejný duel VŠZ-PF 1502:1192 (nejvíc bodů Rauch, VŠZ, 254, největší „surovec“ Adámek, PF, 45 osobních chyb), odveta o rok později 1393:1412 (v týmech po šesti děvčatech). Ale protože den a noc je košíkářům málo, daly si v roce 1989 kaplické SOU zemědělské proti tamní SEŠ hned 50 hodin nonstop (3635:3339 pro zemědělce)…

V Trhových Svinech zase hráli v roce 1975 sálový fotbal 24 hodin výběr místního gymnázia s budějovickou strojárnou s výsledkem 198:106 (nejvíc branek vítězů Klein 44 a Sekan 38), rok nato se do toho pustil v Prachaticích místní ski-team proti výběru odborářské ligy a vyhrál 268:191 (jeho Petr Müller na svůj první gól čekal 8:15 hodiny…). V roce 1987 hráli vodohospodáři stavárny proti zbytku školy fotbal rekordních 30:28 hodiny 396:352 a legendární tělocvikář Arnošt Binter se netajil tím, že takové „rekordy pro rekordy“ pro tělesnou zdatnost moc nepřinášejí, ale mladí při nich mohou prozkoumat své morálně volní vlastnosti… Za 25 hodin vypili hráči 250 sodovek a 40 velkých limonád, pak se osvěžovali z vodovodu. Půl roku nato hráli posluchači PF v minitělocvičně v Dukelské (11,5x18 m) při reprodukované hudbě údajně nejdelší fotbalový zápas v historii ČSSR – 74 hodin. V jeho průběhu si někteří odskakovali k „normálnímu fotbalu“ - Vařák na Hlubokou, Nerud do Novosedel, Petr do Římova…

Kanoisté zase jezdili nonstop 129 kilometrů Lužnice s více než 30 jezy od Suchdola na soutok s Vltavou. Z kajakářů to kdysi dokázal Tomáš Kloboučník i za 12:07 hodiny a ze singlířů při nižším stavu vody Sláva Ciboch jako 54letý za 12:53… Když u mostu přes Nežárku jedl polévku, dál u toho klečel v lodi a vysvětlil, že kdyby vstal, už by nezaklekl. A nezabil jediného komára z těch stovek, které ho cestou obsypaly a vysávaly – neměl volné ruce…

Jako rybičky…

Psali jsme opakovaně o závodech plavců vytrvalců na Lipně. V roce 1973 si 10 km ve vodě 16 stupňů s nimi zkusil neotužilec, lékař Jaroslav Novák z Plzně. „Z vln byl vytažen člověk,“ sděloval titulek v JP. Na molo v cíli ho z vody vyndali. „Třásl se jako vylekaný králíček. Ústa chtěla něco říci, ale vydávala jen neartikulovaný chrapot. Nepoznával lidi kolem. Tápajícíma očima dítěte či starce si znovu a znovu prohlížel znehybnělé dlaně. Zmocnili se ho lékaři, ale úkoly vědeckého výzkumu mohli plnit jen zčásti, stav tohoto muže vyžadoval spíš první pomoc,“ psala JP. Museli ustoupit i od měření teploty pod jazykem, byl by rozkousal teploměr. „Nevím, jak jsem doplaval, jak jsem vylezl na břeh… Probral jsem se vlastně, až když mne oblečeného vedli do auta a vezli do stanu,“ řekl.

Psali jsme o „Mrožích na Lipně“, kdy plavci zdolávali 15 kilometrů z lipenské pláže do Frymburka a zpět ve vodě patnáct stupňů „teplé“. František Venclovský nám na poznámku, jestli si nepřidá, řekl, že ještě poplave naproti poslednímu, a kdyby byl poslední on, tak sám proti sobě… A fakt ještě jednou otočil a plaval dál… Doktoři, kteří je zkoumali, u nich zjistili pokles tělesné teploty až o tři stupně a tep až 140 za minutu. Na závodech, které tu založil v roce 1967 nestor Oldřich Liška, plavali vítězové ze sedmdesátých let 20 kilometrů v časech pod šest hodin, v roce 1984 tu v 17stupňové vodě Michal Šanda – s kapsicinovými náplastmi na místech, kde dochází k největším teplotním ztrátám, bez občerstvování, jen s občasným zhltnutím teplého nápoje - dokonce za 4:58:07… Teplota jeho těla klesla jen o 0,6 stupně. Přiznal, že to byl jeho nejhorší plavecký zážitek v životě, ale druhý den na Lipně znovu vyhrál závod na 10 km.

A nebylo dost „šíleností“ na tomto jezeře. V roce 1973 tady plavali dva chlapi, aby zdoláním 40 kilometrů potvrdili svazu ambice a vysloužili si jeho podporu pro start přes La Manche. Řidič náklaďáku z Prahy Petr Kolář trať zdolal za 14:35:50 hodiny. „Kanál se mu v tu chvíli přiblížil o 40 kilometrů. Nezúžil se však ani o centimetr,“ uzavřela tehdy JP. A pokud v této galerii postrádáte jména jihočeských vytrvalců, vězte, že v roce 2007 budějovický Filip Pytel jako 18letý zdolal La Manche v čase 11:03 hodiny. Jak potom uváděl, vlny dosahovaly až tří metrů…

Přívratský na písku.Zdroj: Deník/archiv VLM

Tak jsme lety zapisovali další a další nevídané výkony – pochod budějovického poštáka Zbyňka Barona z Vyšného Německého do Aše, tedy na 970 kilometrů, běhy na sto kilometrů i na 24 a více hodin, nebo taky sedmidenní přes Saharu (asi 250 km s povinnou bagáží osm kilogramů) českokrumlovského Zdeňka Přívratského (roč. 54) v 90. letech (na dolním snímku z archivu VLM), ultratriatlony jako „UltraCzech 515“ ve třech dnech (první 10 km plavání a 145 km na kole, druhý 276 km na kole a třetí 84 km běh), což loni Petr Vabroušek stihl za 21:16 hodiny, ve světovém rekordu, o „normálních“ (3,86 – 180,25 – 42,2) ani nemluvě…

A „vzhlíželi jsme i k nebi“. V květnu 1978 jsme zaznamenali první slet z vrcholu Kletě na deltaplánu pilotovaném Pavlem Janouškem (4:30 minuty na palouk u Krásetína), později čs. rekord v tomto sportu 19letého budějovického parašutisty Luďka Sušického, který se vznášel na Ranské hoře dvě a čtvrt hodiny. V roce 1985 jsme informovali o rekordním letu ing. Dalibora Krafčíka ze Svazarmu Povodí Vltavy na závěsném kluzáku, 67 minut nad svahem v Dubičném. V srpnu 1981 vytvořili Ivan Beneš, Jiří Kudláček, Daniel Kot a Václav Musil z jihočeských aeroklubů nad Hosínem čs. rekord ve vrchlíkové slétanosti, vytvoření formace s nohama zaháknutýma do vrchlíku kolegy pod ním…

Populární za socialismu bývaly svazácké učňovské soutěže o Vazbiče roku. Allan Šimek z volyňské průmyslovky byl v roce 1987 v celostátním finále na Slávii druhý v kategorii do 18 let se 850 centimetry v trojskoku snožmo, 78 leh-sedech s dotknutím se kolen lokty za minutu a 39 shyby na hrazdě podhmatem… Ve finále děvčat v Hlohovcích byla Jaroslava Lhottková, budoucí prodavačka zeleniny z Budějovic, rovněž druhá, o půl bodíku, třeba tedy o jeden leh-sed méně. Při navazující exhibici v rámci Fialova pokusu o rekord v klikách (dnes příloha Týden) skočila trojskokem 680, medicinbalem hodila 720 a v leh-sedech si vytvořila rekord 58. Plavecké štafety měst přinesly Budějovicím v roce 1983 dokonce světový rekord na 1000x100 metrů 25:18:10,1…

I to jsme ještě vůbec neotevřeli třeba pelhřimovskou Knihu rekordů (například 12 členů tamního klubu Dobrý den v září 1990, kdy byli ještě Jihočechy před přeparcelováním krajů, zdolalo za 8:15 hodiny dvanáct kilometrů z Křemešníka do Pelhřimova v kotrmelcích, aniž by svůj řetěz rozpojili…). Ale dolistujme - snad jsme už dostatečně z vlastních notýsků přesvědčili, že pořád je v čem vyhrávat, v čem se zlepšovat…