Kliknutím zvětšíteNáš nejsrdečnější patriot Láďa Kajbar žije už více než 15 let na šumavském vejminku v pečovatelském domě, ale jeho srdce stále hoří pro Budějovice.
Obzvlášť se nadchne, když se začne mluvit o hokejovém Motoru. „Na hokej už to mám teď daleko, ale dřív, to jsem chodil vždycky. Žádný zápas jsem nevynechal," svěřuje se Láďa Deníku. „Měl jsem rád hlavně Pouzara. Ten teď trénuje malý děti. Zajímal mě hokej a jinak nic," dokazuje, že sleduje budějovický sportovní život i na dálku. „Pozdravujte kluky Motoráky, až tam půjdete. Sleduju je v televizi. Rád se na ně dívám," září, ale vzápětí se zachmuří: „Teda se mi ale nelíbí, že mají hokejisti ty nové dresy. Tamty byly hezčí. Ty nový se mi nelíbí v žádným případě." Kritickému Láďovu oku Motoráci neunikli. Je ale tolerantní a plakát hokejistů ve staronových nehezkých dresech, který jsem mu přivezla, nad postel věší rád.
 Rádio pro Láďu:Umíte si představit Láďu Kajbara bez rádia? Právě teď přenosné rádio se sluchátky Láďa postrádá. Najde se mezi čtenáři Deníku někdo, kdo by chtěl Láďovi udělat radost? Kdo by chtěl Láďovi rádio darovat, ať jej zanese do nejbližší okresní redakce Deníku. Dárek mu rádi předáme. |
Něco nám, Láďo, ale musíte vysvětlit. Na dveřích vašeho pokoje je jmenovka Ladislav Farber. To je kdo? „To je pravda. No to jsem já. Kajbar se nejmenuju. Začal mi tak říkat jeden kluk z Budějc, když jsem byl malej," usmívá se mému údivu pan Farber. Jestli byste se neměl nechat přejmenovat na Kajbara, když vás tak všichni znají? „Asi jo. Ale mně je to jedno. Já občanku stejně nepoužívám," řekne lakonicky a je to.
A jaký je jeho život od té doby, co se vzdálil ruchu krajského města? „Vstáváme v sedm, tenhle kamarád na pokoji, ten tu u mě bydlí. A rád uklízím, hlavně luxuju koberce. Máme snídani a pak večeři, zlobí mě žlučník, mám dietu," zapomíná Láďa tak trochu na hlavní polední jídlo. Nejspíš proto, že je prý zapálený zejména pro práci v místní dílně. To potvrzuje i Eliška Vachelová, sociální pracovnice, která Láďovi i ostatním pomáhá zvládat úřady i nákupy. Láďa Kajbar sice potřebuje s lecčím pomoci, ale s jeho nezdolnou dobrou náladou to jde všechno líp. „Pan Láďa je úplně pořád veselý. Je moc přátelský, a když se rozmluví, je vtipný. Opravdu rád luxuje a ze všeho nejraději je v dílně, když ho chci najít, vím, že tam jdu najisto," usmívá se milá sociální pracovnice, která doprovází Láďu a ostatní i na výlety. „Naposledy jsme byli na Matějské pouti v Praze, jel celý autobus. Užili jsme si to. Vrcholem výletu ale nebyly pouťové atrakce, jak jsme předpokládali, nýbrž opečená klobása," popisuje Eliška Vachelová.
Na Budějovice prý vzpomíná Láďa rád. „Ale nikdy neříká, že by se tam chtěl vrátit. Nejspíš je spokojený s tím, jak to je," dodává sociální pracovnice. Že je srdcem stále Budějčák, dokládá Láďa Kajbar i tím, že když se zeptám na fotografickou výzdobu nad jeho postelí, první fotovzpomínka je jasná: „Tohle jsou Masné krámy, když jsem tam byl." A dál už je to pestré: „Ve Vimperku u policajtů na exkurzi, na Lipně, a tohle je tady. A tahle fotka, to je na zimáku, když byl volejbal. A s tím dinosaurem, to je vyfocené v Plzni. My tu jezdíme na výlety. A tady jsme v krojích, tohle jsem já, to jsme tancovali."
Zdá se, že panu Láďovi nic nechybí. Ale jedna drobnost přece jen: „Potřeboval bych rádio," nezapře se Láďa Kajbar. S rádiem na rameni se zapsal do historie Českých Budějovic a po letech se opět shání po přenosném radiopřijímači. Tentokrát by chtěl menší se sluchátky.
Budějčáci, tohle je výzva! Najde se rádio pro Láďu Kajbara? Nemějme strach, že se rádií může v redakci Deníku sejít příliš. A když, tím lépe. V jednom pečovatelském domě můžou být Vánoce pro jednou klidně i v létě.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
