V Českých Budějovicích už 13. ledna 1990 zveřejnila Jihočeská pravda (JP) kandidáty na poslance Městského národního výboru navržené koordinačním centrem Občanského fóra – za obvod č. 40 Mojmír Prokop, č. 78 Jiří Pánek, č. 10 Jaroslav Kubín. 16. ledna mluvčí OF Jiří Vlach v deníku vysvětlil: „Po složitých společných jednáních se všemi politickými stranami, při kterých OF trvalo na co nejrychlejších nejdůležitějších personálních změnách, došlo k odstoupení nejzkompromitovanějších osob a ke zvýšení zastoupení nekomunistů v radách.“ Na KNV se tak změnil poměr sil ze 3:12 na 10:5 pro nečleny KSČ.

Vlachovu formulaci o nejzkompromitovanějších osob odmítl v JP 24. ledna nyní již bývalý předseda KNV Miroslav Šenkýř a zdůraznil, že „ti lidé dali své funkce k dispozici“.

Vedle zprávy o rezignaci předsedy vlády Františka Pitry uvedly 1. února krajské noviny – teď už ne orgán JKV KSČ, ale od 1. prosince 1989 Deník Jihočeského kraje – snad k legitimitě podnikaných rekonstrukcí, že podle zákona o politických stranách mají koordinační centra OF na úrovni okresu a kraje právní subjektivitu (a tedy zřejmě i nárok na zastoupení v orgánech lidosprávy).

Z vůle Fóra dialogu

Sedmého února jednalo Fórum dialogu – zástupci tří politických stran, OF, Obrody (osmašedesátníci), KV Národní fronty, JčKNV a některých zájmových organizací – o novém KNV.

Devátého února zvolilo plénum MěstNV novými poslanci zmíněné Kubína, Prokopa a Pánka. Řídící zasedání místopředseda František Mertl doporučil na návrh smíšené komise MěstNV, MěstV NF a OF zvolit předsedou městského národního výboru Mojmíra Prokopa, místopředsedou Miroslava Kubína a tajemníkem Jiřího Pánka. Veřejným hlasováním to poslanci schválili a nově zvolené vedení se ujalo funkcí. Bylo rozhodnuto svolat do měsíce další plénum „k rekonstrukci poslaneckého sboru v souladu s nynějším poměrem politických sil“.

Den nato JP přinesla „inaugurační rozhovor“ s novým starostou. Ke „zděděnému aparátu“, kterému řada lidí dílem oprávněně nemůže přijít na jméno, řekl: „I když se říká: Darovanému koni na zuby nekoukej, asi budu muset, ač mi to zvláštní potěšení nečiní. Nemíním v žádném případě kádrovat, to slovo nenávidím – nikdo z těch, kteří dosud poctivě pracovali a mohou to doložit výsledky, nemá důvod k obavám.“

Jako by tím svým způsobem navázal na slova, která obecně řekl pro JP již před svým zvolením, 6. ledna: „Prokažme naši lidskost a uplatnění morálních principů v praxi tím, že nebudeme usilovat o likvidaci těch, kteří se provinili, nýbrž o to, aby dostali příležitost žít jako lidé a nikoliv jako psanci…“ O kousek dál v rozhovoru z 10. února pak na adresu svých zaměstnanců dodává: „Samozřejmě že budou muset přidat, mimořádná doba vyžaduje mimořádné výkony i od radnice, občané právem čekají, že se něco bude dít. Nastat tedy musí klima vyloženě pracovní…“

V Jihočeské pravdě se 23. února objevil článek „Za co trojí plat“, kritizující mimořádné odměny odstupujícím poslancům MěstNV. Nový tajemník Jiří Pánek je odůvodnil tím, že „nabídli své funkce ne proto, že v nich neobstáli, ale proto, že pochopili politickou situaci, a že je nabídli v předstihu, dřív, než vstoupil v platnost zákon o odvolávání poslanců a rekonstrukcích rad národních výborů“.

Rozsah změn byl patrný ze zprávy JP ze 3. března o změnách na radnici. Mimořádné plénum kooptovalo 102 poslance.

Obdobný proces proběhl i na KNV. Jak JP napsala 15. března, rada KNV vzala na vědomí rezignaci nebo odvolání 43 poslanců a kooptace nových tak, aby v novém orgánu bylo 45 procent nestraníků a zástupců Občanského fóra, 35 procent komunistů a po deseti procentech členů Československé strany lidové a Československé strany socialistické. Všichni navržení byli schváleni. Předsedou JčKNV byl zvolen Jiří Vlach, místopředsedy Josef Paule a Lubomír Pána. KNV zanikl ke 24. listopadu 1990.

Na rozloučenou

První „regulérní“ volby do komunálních zastupitelstev bez kooptací byly vypsány na 24. listopad 1990, a Mojmír Prokop už v nich nekandidoval. Na radnici dosluhoval.

Psal dál i své starostovské sloupky pro JP.

V tom předposledním 23. listopadu bilancoval. „Prožil jsem na radnici ve funkci starosty devět měsíců, byť původně se počítalo jen se čtyřmi. Byl jsem hozen do vody a nemínil se utopit ani se nechat utopit, takže nezbylo než plavat a neohlížet se moc na to, jestli ta voda je čistá nebo páchnoucí, příjemně teplá nebo ledová. Ze všech stran se valily vlny požadavků, mnohým, co stáli na břehu, se zdálo, že neplavu nebo neplaveme dost svižně, a nešetřili radami, jak plavat proti proudu, nappříč nebo jednoduše a pohodlně po proudu…“ A uzavíral: „Nejvíc mě mrzí nakonec jenom jedno: že se lidé nestali za ten rok ani o chlup lepšími, že místo altruismu nastoupila sobeckost, bezohlednost, místo porozumění nevraživost a místo tolerance a vzájemné úcty nesnášenlivost a nactiutrhání…“

Připomněl pak slova biskupa Vlka při tradiční poutní mši: „Před 277 lety prosili Budějovičtí o ochranu před morovou epidemií, a dnes bychom měli prosit, aby nás přestal sžírat mor, který sídlí v našich duších, abychom přestali žít jenom věcmi a pudy přízemními, ale mysleli i na onen vertikální, duchovní rozměr našeho bytí…“

Třicátého listopadu věnoval své poslední „Starosti(y)“ tématu vytrvalosti a situaci horolezce před neznámou stěnou, kteří musí věřit ve vlastní síly a bystrost úsudku. „Nebude to bez rizika, s odřenými klouby se počítat musí, menší padající kameny přilbu neprorazí a těm velkým se, doufejme, stihne včas vyhnout – a kdyby něco, je tu ještě lano a brácha ve stěně, který podrží a nezklame… A tak přál všem novým konšelům, ba i primátorům, aby je provázel na jejich trase ten hřejivý pocit, že mají kolem sebe partu lidí, která si je vědoma, že tu pyramidu problémů musejí slézt všichni, nebo ji společně rozebrat do kamínků, s mravenčí pílí a vytrvalostí. Při té rasovině mohou i zpívat každý jinou písničku, jeden marseillaisu, druhý Oral jsi, oral a třetí třeba internacionálu – vzal to nešť. Jenom ne falešně a nesnažit se překřičet ostatní…

Můžete si třeba, pánové a dámy, i vynadat, když vám to činí potěšení, ale večer se sejděte u piva nebo u ohně, řekněte si, tak to jsme si dneska mákli, pofoukejte si navzájem mozoly a s poplácáním po zádech se rozejděte s přáním dobré noci. Pak to bude fajn, jak řekl pan Werich, a dílo se podaří! Jinak nám budiž nebe milostivo!

Tolik váš starosta – na rozloučenou!“

Prvního prosince mu to ale stejně nedalo a napsal alespoň kratičké „Starosti(y) o erotiku“ k inzerátu erotické burzy v Městském domě kultury. „Nelíbí se mi to, myslím si, že ohlašovaná akce nemá moc společného s kulturou. Do kulturních zařízení města po mém soudu nepatří. Co vy na to, spoluobčané?“ tázal se.

Ve stejném čísle deníku vyšel seznam členů nového budějovického zastupitelstva a sedmého prosince následovala zpráva: Primátorem města zvolen Jaromír Talíř. V tajném hlasování zastupitelů porazil poměrem hlasů 41:16 protikandidáta Miroslava Beneše z OF. A šokující informace – žádný z dvanácti členů rady města nezastupuje Občanské fórum, nýbrž jedenáct dalších stran a hnutí…

Zase jednou bylo „přebarveno“. Tentokrát ovšem demokraticky…