V rámci dokumentární fotografie zachytil devět příběhů ukrajinských uprchlíků žijících na Táborsku a jejich portréty představil benefiční výstavou. Dalším jeho aktuálním počinem je spolupráce na kulinářské publikaci, Vinařské kuchařce, pro kterou fotil nejen vína 15 vinařství Dunajovských kopců a pokrmy 15 různých restauracích napříč Českou republikou. Pro čtenáře Deníku se rozhovořil o podrobnostech.

Co tě motivovalo k realizaci výstavy Ukrajina ještě nezemřela? Proč sis vybral toto téma?

Už loni jsem na to myslel, napadlo mě to téma, když se začaly objevovat tendence proti Ukrajincům, kteří utekli před válkou do ČR. Nejdříve jsme na ně mysleli, soucítili a chtěli jim pomáhat, ale později řada lidí otočila. Prvotní entusiasmus vyprchal, informace o válce a životních utrpeních a osudech zevšedněly a začali jsme vymýšlet. Objevovaly se první předsudky a nenávistné ideje, jakože nám berou práci; utíkají sem jen ti bohatí; mají drahá auta i oblečení, ale žijí z našich dávek; neplatí daně; berou nám místa ve školkách a školách; zabírají byty; muži nebojují… Tato nevraživost plní dosud internet a sociální sítě, zasahuje určité skupiny lidí, kteří pak nenávist, závist a nepříliš pravdivé informace sebejistě, bez ověření a hlubší znalosti věci, šíří dál. Chtěl jsem s ukrajinskými lidmi mluvit přímo, znát jejich příběhy a ukázat veřejnosti, že to vše není úplně pravda a že ti lidé, kterým hlavami denně zní sirény signalizující nebezpečí, pomoc stále potřebují. Že válka, ani kremelská agrese nezmizela. Tak jsem začal hledat Ukrajince, zjišťovat, jak se jim u nás rok od války daří, co dělají a jak se vlastně asimilovali. Název výstavy je pak názvem ukrajinské hymny, která je právě o boji za svobodu tohoto státu.

Proč zrovna Ukrajinci a proč interiéry centra Univerzita v Táboře. Jak dlouho ti to trvalo?

Původně jsem chtěl chodit přímo do rodin a poznávat jejich způsob života, ale nenašel jsem na to moc času. Na jaře mě pak oslovila pořadatelka Společenského veletrhu Miroslava Radvan s tím, abych pro tuto příležitost připravil výstavu. Využil jsem toho a pustil jsem se do příprav. Přišlo mi to příhodné, protože v klubu občas vystupují či vystupovali různí novodobí "podomní prodejci hrnců" a populisté (pozn. red dezinformátoři a hlasatelé tzv. nové pravdy), kteří pracují se strachem lidí, těží z něj politicky i finančně a podílí se na rozdělování společnosti. Řekl jsem si, že by bylo fajn nejen jim tu situaci Ukrajinců v ČR přiblížit. Za další, téma je, ač to tak už z médií mnohdy nevypadá, stále aktuální. Začal jsem na tom dělat, ale než se to celé zprocesovalo, zbyly mi na focení a sběr příběhů asi jen tři týdny.

David Peltán (7. dubna 1982) je vystudovaný novinář, věnuje se publicistice, PR a fotografii už více než dvacet let. Fotí novinové a magazínové reportáže, firemní - komerční fotografie, dokumentární fotografie i kulturní a společenské akce různého druhu. Na kontě má přes 15 výstav v Čechách i v zahraničí a podílel se obrazově i textově na několika knihách. Aktuálně vyšla Vinařská kuchařka spolku Dunajovské kopce, na které fotograficky pracoval s týmem kuchařů a vinařů. Spolupracuje s médii, jako je Deník, MF Dnes nebo časopisy Reflex, Maxim a další. Je zakladatelem, provozovatelem a šéfredaktorem kulturního portálu Kulturne.com, už 16 let spolupořádá vyhlášený Táborský festival vína či mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět Tábor.

Jak jsi sháněl respondenty? Kolik příběhů se ti povedlo sesbírat a co lidé na výstavě ještě uvidí?

Různě jsem se ptal lidí, jestli někoho takového znají, jestli zaměstnávají uprchlíky. Pravdou je, že za ty tři týdny se toho nedalo moc stihnout, ale nakonec se mi podařilo vytvořit devět různých příběhů a portrétů. Jsou to velkoformátové fotografie, jež na výstavě doplňují reportážní snímky o velikosti A4. Ty zaznamenávají akce na podporu Ukrajiny z různých míst ČR v začátku konfliktu, tedy, když vypukla válka. Češi byli empatičtí a solidarita byla vidět všude. Připomínám tak na výstavě, jak to bylo na začátku současného boje a jak je to teď, ač válka trvá a civilní obyvatelé svobodné, autonomní země, včetně dětí tam stále umírají či trpí.

A co jsi tedy zjistil?

Přeci jen je to zatím jen malý zlomek respondentů, ale ti, s nimiž jsem hovořil, se tu asimilovali velice dobře. Uchytili se tu prakticky hned, žádné dávky nepobírali, většinou třeba jen příspěvky na děti. Práci našli poměrně rychle, většinou do dvou týdnů a spokojili se, to je u mnohých asi velký eufemismus, se zaměstnáním v jiném oboru. Jsou to mnohdy vysokoškolsky vzdělaní lidé, ekonomové, učitelé, lékaři, ale tady jim v práci ve svém oboru zatím brání jazyková bariéra, nebo jim chybí atestace. Pracují tak například v kuchyni, u šicího stroje nebo vykonávají pomocné práce. Ale nestěžují si, jsou vděční a hlavně v bezpečí. Často pokorně děkují. Jde o silné příběhy, kdy byl skutečně hlavním motivem útěku strach z války. Koukali z oken, kam padaly bomby, raději vzali děti, nejnutnější a nejcennější věci a jeli.

Mezinárodní den švihlé chůze.
Tipy na víkend: Jihočeši připravili přednášky, koncerty, výstavy i výšlapy

Zmiňuješ jazykovou bariéru. Jak ses s nimi dorozumíval?

Kupodivu dobře. Všichni se snaží, učí se česky, chodí na různé kurzy. Během toho roku se naučili velmi dobře hovořit, ač přiznávají, že s psaním je to horší. Nejlépe se prý češtinu učí od dětí, před nimi se totiž nestydí a nebojí mluvit a dělat chyby. Jedna paní dělá kuchařku v bistru Výkvět na táborském náměstí - je to diplomovaná ekonomka, která původně pracovala v bance - a tam byli rádi, když česky ještě moc neuměla. Teď se jí totiž pusa nezastaví. 

Ukrajina ještě nezemřela je Peltánovou 16. výstavou. Cílem projektu bylo ukázat, že ne všichni ukrajinští uprchlíci patří do stejného pytle. Že jsou to lidé, kteří pracují, studují, bydlí a žijí i v Čechách. Svou milovanou zemi opustili ze strachu o svůj život a své blízké, utíkali před válkou a agresí, která stále trvá. Většina by se ráda na Ukrajinu vrátila, ale zatím nemůže. Přiznává, že čím více si zvyknou na život v ČR, tím hůře se budou vracet domů. Kromě dospělých (lékařů, učitelky, ekonomky,…) David přibližuje i příběhy velmi talentovaných ukrajinských dětí, hudebnic, výtvarnic a nadějných studentek uměleckých škol. Výstava je k vidění v centru Univerzita do konce ledna 2024. Snímky si lze v rámci benefice i zakoupit.

Jaké jsou ty příběhy?

Ačkoliv jsou silné, smutné, mají v sobě určitou naději, smíření se, neskutečnou odvahu a nezlomnost. Většině z lidí se velmi stýská a chtěli by se vrátit na Ukrajinu. Mají tam rodiny, ženy tam musely nechat muže, děti. Některým dětem se dokonce tak stýskalo po kamarádech a domově, že se vrátily na Ukrajinu. Ty rodiny a vztahy obecně trpí tím, že jsou rozdělené. Potřebují pomoc nejen tady - zde je pro ně možná cennější vřelé slovo, soucit a podpora - ale stále tam, na Ukrajině. Proto je výstava z části benefiční. Když si někdo koupí portrét, výtěžek bych pak věnoval na Pomoc Ukrajině, kterou v Táboře organizuje Vasyl Yurkiv.

Co myslíš, jak na podporu pomoci a výstavu bude reagovat veřejnost?

Už jsem zaslechl pohoršení, proč to jako dělám, že se mají dobře a dáváme jim dost. Neznám životní poměry těch, co takto hovoří, ale myslím, že na ně nikdo neútočí, nemuseli opustit svůj domov a rodiny, nikdo je a jejich blízké nezabijí, neznásilňuje a nebere jim peníze, bydlení, dávky atd. Uvědomuji si samozřejmě, že i naše země a někteří její občané má také své problémy, ale náš stát je poměrně štědrý a situaci je vždy možné řešit. Musí si však o pomoc říci. Ze zkušenosti ze státní správy a sociální politiky vím, že lidé brblají, kolikrát opravdu strádající, ale o pomoc si neřeknou. Já výstavu udělal z výše uvedených důvodů. Nevím, kde je "opravdická pravda", ale faktem je, že mnohokrát silnější stát útočí na menší suverénní svobodný stát a hlavně - trpí tím mnoho nevinných lidí, civilních obyvatel a mnozí prostě pomoc potřebují. Pro ně to dělám, protože alespoň takto můžu a udělal bych to i pro jiné. Tečka. Ti, kteří čtou z různých zdrojů, informace umí rozlišit a ověřit a i v této vypjaté, hektické době nepozbyli lidskost, s pomocí většinou nepřestávají. Těch je, věřím, většina, jen se vehementně neprojevují na sociálních sítích a podobně. Jsou si vědomi, že Ukrajina je nezávislý stát a že v 21. století nikdo nemá právo si nárokovat násilnou formou její území a zasahovat do interních věcí. Že není v pořádku, aby bylo útočeno na civilní cíle, natož děti. Vědomi jsou si i toho, že nás mohou ukrajinští lidé obohatit a pomoci nám obsadit pracovní pozice, jež už Češi vykonávat mnohdy ani nechtějí a lidí je v nich potřeba. Někteří také vidí, možná trochu zištně, budoucí ekonomické příležitosti v této úrodné krajině po skončení konfliktu. Ti, co Ukrajinu nemají v lásce kvůli strachu, třeba nějaké osobní špatné zkušenosti a podobně, moji snahu a mou perspektivu pravděpodobně odsoudí. Ale mají na to právo a jejich postoj asi nezměním. Pokusit se však rozšířit jejich obzor alespoň touto výstavou mohu. Třeba je to špatně, třeba ne, to se ale ukáže, až budeme historií…  

Už jsi to téma uzavřel, nebo se mu budeš věnovat dál?

Chtěl bych v tom pokračovat, nasbírat více příběhů. Je to takový start, zkouška. Pro sebe bych chtěl být více s nimi, poznat jejich zvyky a tradice. Trávit s nimi čas přímo v rodinách, třeba i na Vánoce, protože loni je poprvé slavili v našem termínu, předtím měli pravoslavné v lednu. Po skončení výstavy ji chci dál prezentovat. Uvidíme, co na to čas…

Podílel ses svým fotografickým umem i na dalším zajímavém projektu…

Jde o velmi unikátní projekt, taková kniha jako Vinařská kuchařka tu ještě asi nebyla. S nápadem na ni přišel spolek vinařů Dunajovské kopce, který je pravidelným účastníkem Táborského festivalu vína, jenž už 16 let spolupořádám a fotím. Jde o spolupráci patnácti restaurací skoro z celé republiky s patnácti vinaři spolku. Dá se podle ní vařit, párovat víno a jídlo, orientovat se ve víně a obsahuje i gastromapu. Jde vždy o pět receptů z daného místa. Lze tak jednoduše vyhledat a navštívit jednotlivé kulinářské podniky a uvedené pokrmy s víny u nich ochutnat. Vše doprovází fotky krajinek a hlavně znamenitá grafika Aleše Sadila, který dělá třeba i design etiket vín hudebníka Davida Kollera. Je to kniha plná skvělých zážitků.

Fotograf a publicista David Peltán (42) z Tábora zažil perný rok, vystavuje příběhy uprchlíků a fotil velkou Vinařskou kuchařku.Fotograf a publicista David Peltán (42) z Tábora zažil perný rok, vystavuje příběhy uprchlíků a fotil velkou Vinařskou kuchařku.Zdroj: Archiv Davida Peltána

Jsou tam i jihočeští zástupci?

Dvě restaurace jsou z jižních Čech, jedna nedaleko, na hranicích Táborska a Benešovska. Z Tábora je tam Mace restaurant v hotelu Palcát, kde vaří šéfkuchař Martin Svatek, a z České Krumlova Papa´s Living Restaurant, třetí uvedené místo je zámek Ratměřice nedaleko Mladé Vožice. Jinak jsou tam restaurace v Praze, na Moravě, v Krkonoších i Beskydech, prostě z různých koutů ČR, které rozhodně stojí navštívit. Takže jsem hodně cestoval, fotil a následně ochutnával, ale jak jsem řídil, tak jsem moc toho vína neměl. I tak to byla velmi zajímavá zkušenost a práce.

A jde o recepty, do kterých se víno přidává, nebo se k nim pouze popíjí?

Občas ho tam i do jídla přidávali, ale jinak jde především o párování, snoubení pokrmů s konkrétním druhem vína. Díky unikátní mapě lze navštívit nejen restaurace, ale i uvedená vinařství, součástí publikace jsou i kontakty na vinaře a kuchaře. Takže tipy na výlety.

Fotograf a publicista David Peltán (42) z Tábora zažil perný rok, vystavuje příběhy uprchlíků a fotil velkou Vinařskou kuchařku.Fotograf a publicista David Peltán (42) z Tábora zažil perný rok, vystavuje příběhy uprchlíků a fotil velkou Vinařskou kuchařku.Zdroj: Deník/Lenka Pospíšilová

Jaké to bylo? Co všechno jsi fotil?

Bylo to napínavé, termín byl šibeniční, práce hodně, ale moc mě to bavilo. Začali jsme se o kuchařce bavit v únoru a než se to domluvilo, což nebyla jednoduchá, ale skvělá práce vinařů Jindřicha Kadrnky a Lubomíra Tichého ze spolku Dunajovské kopce, tak jsem s focením začínal až na konci června. Fotil jsem celé prázdniny a do konce srpna jsem měl mít hotovo. Pokrmy, restaurace, kuchaři i vinaři se fotili většinou za plného provozu a o nějakém klidu, příznivém počasí a světle se mi mohlo jen zdát. Což se mi kolikrát fakt zdálo! Nakonec se vše stihlo a nyní si můžete suprový výsledek prohlédnout a zakoupit.

Jaké jsou tvoje fotografie v knize?

Fotky jsem se snažil udělat co nejpřirozenější, ve většině případů je využité jen denní světlo či standardní interiérové osvětlení. Taková byla i domluva. Kuchařek, kde jsou použité studiové fotky a umělá osvětlení je totiž mraky. Chtěli jsme zachovat reálnou, typickou a jedinečnou atmosféru restaurací, pokrmů i vinařství. Ne vždy bylo venku hezky, ne vždy byl den, ale o to je kniha důvěryhodnější, plastičtější. Doufám, že se to povedlo, což posoudí čtenář. Hodně mě bavila práce se všemi těmi lidmi, byl to úžasný čas.

Vinařskou kuchařku lze zakoupit na pultech knihkupectví, na stránkách spolku Dunajovské kopce a Táborského festivalu vína a na všech 30 místech – zapojených vinařství a restaurací. Pořídit ji bude možné i na veřejných křtech, které se uskuteční v úterý 9. ledna v Mikulově a ve čtvrtek 4. dubna v Táboře v rámci Táborského festivalu vína. Publikace má 341 stran, zajímavou grafiku pro ni vytvořilo Pidistudio Aleše Sadila a prodává se za přívětivých 535 korun. Může být výborným dárkem pro milovníky dobrého jídla a vína či cestování za zážitky. Cílem projektu je prezentace a propagace oborů vinařství a gastronomie, jejich spojení v celek, jak je již celosvětově běžné.