Pětadvacetiletý Andrej přijel do Čech s manželkou a třemi dětmi ve věku sedmi, čtyř a tří let před zhruba rokem. „Vyřídili jsme si víza a přijeli. Žije se nám tu dobře. Žena se stará o děti a já pracuji ve stavebnictví. Dělám fasády, okna a tak podobně,“ říká. Práce je podle jeho slov dost, jak na Táborsku, tak i jinde. „Jezdíme hodně do Prahy, ale i Pelhřimova nebo Třeboně,“ upřesňuje.

S prací problém nemá, starosti mu však dělá bydlení. „Teď jsme na vojenské ubytovně, z ní se ale musíme tento týden odstěhovat. Sháníme nutně nové bydlení, ale všechno je strašně drahé, navíc je potřeba platit zálohy na několik měsíců dopředu,“ dodává.

V Táboře by rád zůstal. „Děti tu mají kamarády, chodí do školky, nejstarší syn jde příští rok do školy. Už si tu zvykají. Tábor je krásné město, hodně tu chodíme na procházky třeba do parku, na hřiště nebo kolem Jordánu,“ popisuje.

Návrat zatím neplánují. „Na Ukrajině je stále válka, s dětmi se tam teď vracet rozhodně nechci. Co bude dál, se teprve uvidí,“ vysvětluje. V Čechách má starší sestru, která tu žije už několik let. „Hodně nám ze začátku pomohla,“ uzavírá.

Úřad práce v Táboře. Ilustrační foto.
O Ukrajince mají firmy zájem. Chybí však nabídka částečných úvazků pro matky

Devatenáctiletý Sergej přijel před necelým rokem. Do Čech dorazil sám vlakem a autobusem. „Otec s námi nežije už dlouho, nemám o něm žádné zprávy. Maminka zůstala s babičkou v Žytomyru,“ říká.

V Českých Budějovicích měl kamaráda, který tu už byl dva roky. Ten mu také pomohl po příjezdu. „Pomohl mi sehnat práci i ubytování. Pronajímáme si v pěti lidech byt. Je sice malý, ale my jsme stejně většinou v práci. A když někam jedeme pracovat na delší dobu, bydlení nám tam zajistí,“ vysvětluje.

Většinou se jedná o práci na stavbách. „Děláme výkopy, skládáme cihly, zkrátka co je zrovna třeba,“ dodává. Zpátky domů na Ukrajinu by se chtěl časem vrátit. „Ale dokud bude válka, tak určitě ne,“ uzavírá.

Olga Dončenko (vlevo) na svém statku pomohla už hodně ukrajinským uprchlíkům. Na snímku je s některými ze současných žen a dětí, které našly v penzionu útočiště.
Ruska Olga pomáhá uprchlíkům z Ukrajiny. Nabídla jim domov na statku u Krumlova

Už je to dlouhých patnáct měsíců, kdy musel také tehdy patnáctiletý Jaroslav opustit rodné Apostolovo. Dněpropetrovskou oblast Ukrajiny také zasáhly choutky ruských agresorů a na jejich bombardování i pozemní útoky reagovaly tisíce lidí nuceným odchodem.

„Jenže já musel utéct bez maminky, která byla zaměstnána na železnici a hned odejít nemohla. Stýskalo se mi a nevzpomínám na ty tři měsíce rád,“ přiznává mladík, jenž opouštěl Ukrajinu v doprovodu tety a dalších příbuzných.

Zhruba po čtvrt roce se zase objal s maminkou Tatianou a od září vstřebává vědomosti jako budoucí kuchař. „Tenhle obor jsem si vybral už doma. Vaření mne baví a rozdíly při přípravě pokrmů nejsou až tak dramatické,“ sděluje mladý muž, který nejraději připravuje polévky a zeleninové saláty.

Ivana Kudějová pomáhá se svými kolegy a kolegyněmi z Diecézní charity v Českých Budějovicích v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině (KACPU) ukrajinským uprchlíkům.
Uprchlíkům, kterých na jih Čech přišlo přes 15 tisíc, rozdala i své hračky

Vasyl Yurkiv v Čechách žije přes dvacet let. „Na Ukrajině mám stále příbuzné, chtěl jsem jim zajistit autobus, ale nechtějí sem. Říkají, že budou raději bránit vlast,“ popisuje.

V Táboře hned po útoku Ruska na Ukrajinu začal organizovat sbírku pomoci, na slovenskou hranici společně s přáteli vyslal již celou řadu zásilek teplého oblečení, trvanlivých potravin či léků.

Viktor je doma na Ukrajině několikanásobným šampionem, daří se mu ale i v Jindřichově Hradci.
Karatista Viktor přišel z Ukrajiny před pár dny, v Hradci už ale sbírá ocenění

Cestu mají zajetou a naplánovanou, trvá kolem osmi hodin čisté jízdy. „Už jsme přivezli i Ukrajince, ale nechceme prozrazovat konkrétní trasu, protože na různých místech jsou diverzanti. Víme, odkud se Ukrajinci přesouvají na západ, máme telefonické spojení na koordinátory pomoci,“ uzavírá.