Můžete nám, prosím, na úvod prozradit, jaké byly vaše profesní začátky?
Odbornou kariéru jsem zahájil v roce 1994 v Nemocnici Jindřichův Hradec, kam jsem nastoupil ihned po škole. Původně jsem zde žádal o místo na pediatrii, jelikož mi během studia nejvíce přirostla k srdci. Na pediatrickém oddělení ale tehdy nebylo volné místo, takže nakonec došlo na moji druhou volbu, kterou byla gynekologie a porodnictví.

Jak dlouho jste v Jindřichově Hradci působil a jak se vám tam pracovalo?
Na své začátky v jindřichohradecké nemocnici vzpomínám velice rád. Získal jsem zde velmi důležité zkušenosti pro svou budoucí praxi. Na gynekologicko-porodnickém oddělení byl tehdy pětičlenný kolektiv, který společně skvěle fungoval. Věnoval jsem se hlavně porodnictví, kde jsem nabral hodně praktických dovedností, za které vděčím především týmu porodních asistentek. V Jindřichově Hradci jsem byl sice jen rok a půl, ale zdejší praxe mi dala opravdu hodně.

Co následovalo potom, šel jste rovnou do českobudějovické nemocnice? Jak k tomu přestupu vlastně došlo?
Upřímně jsem si myslel, že v jindřichohradecké nemocnici zůstanu minimálně do první atestace. Byl jsem tady spokojený a o změně jsem vůbec neuvažoval. Ale člověk míní a život mění…Tehdy v Českých Budějovicích na gynekologicko-porodnickém oddělení probíhaly velké změny a novým primářem se stal MUDr. Petr Sák, Ph.D., který mě oslovil s nabídkou, zda bych k nim nechtěl jít pracovat.

Přemýšlel jste dlouho nebo jste na nabídku rychle kývnul?
Velkou roli tady hrál i můj osobní život. Moje nastávající žena totiž žila v Českých Budějovicích, takže by pro mě bylo od začátku nejjednodušší jít hned po škole právě sem. Tehdy ale v českobudějovické nemocnici působil můj otec jako primář neonatologie a já jsem nechtěl začínat u něj na oddělení. Společně jsme se shodli na tom, že by to nedělalo dobrotu. Když jsem ale pak dostal nabídku jít na gynekologicko-porodnické oddělení, tak nebylo moc o čem přemýšlet. V jindřichohradecké nemocnici mi vyšli vstříc, protože věděli, že takhle to pro mě bude nejlepší. Za jejich vstřícný přístup jsem jim neskonale vděčný do dnes.

Kdy jste tedy do českobudějovické nemocnice nastoupil a jaké zde byly vaše začátky?
V Českých Budějovicích jsem začal působit v lednu 1996, kdy jsem byl do provozu porodnice ihned intenzivně vržen. Mojí hlavní výhodou bylo to, že jsem byl praxí o hodně dále než ostatní stejně staří kolegové. Bylo to dané hlavně tím, že jsem přicházel z menšího oddělení, kde se dají praktické zkušenosti nasbírat rychleji. Na velkém oddělení se o ně totiž lékaři musí více „prát“. Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak já jsem stihnul za rok odrodit tolik, co oni za 2-3 roky. To mi dost hrálo do karet. K porodnictví jsem navíc inklinoval už odmalička, protože jsem vyrůstal v lékařské rodině. Jinak v době, kdy jsem nastupoval, byl na oddělení kladen dost velký tlak. Dokonce se tehdy uvažovalo i o tom, že se perinatologické centrum zavře. Nakonec se ale oddělení pod vedením pana primáře Sáka povedlo zachránit.

Jak to tehdy tedy na porodnici fungovalo?
Přímo na porodnici jsme tehdy byli jen ve třech. Bylo to velice náročné období, ale nevzpomínám na něj jako na něco hrozného. Důležité bylo, že jsme si vzájemně uměli vyjít vstříc. Interpersonální vztahy tady byly vždycky skutečně velice dobré. První rok jsem se samozřejmě setkával i s tím, že na mě ostatní personál nahlížel jako na primářského synka a ty vztahy byly spíše oficiální. Po roce se to ale přehouplo a začali jsme se skutečně sbližovat. Jinak opět musím vyzdvihnout práci porodních asistentek. I tady mě totiž naučily spoustu nových praktických dovedností u porodu.

Jak dlouho trvalo toto hektičtější období?
Úplně to teď nedokážu časově posoudit. Mě to období dost splývá, protože jsem se tehdy připravoval na atestace. První jsem dělal v roce 1997, druhou v roce 2002. Určitě se to zklidnilo nějak mezi nimi, ale přesně si to nevybavuji. Každopádně pro nás to nebylo tak náročné jako pro pana primáře, který to musel všechno řídit. My jsme tam v podstatě byli jen proto, abychom odvedli práci. Pan primář Sák tehdy dost úzce spolupracoval s lékaři z neonatologického oddělení, kde byl i můj otec. Společně dokázali najít konstruktivní řešení a perinatologické oddělení se stále posouvalo vpřed. Nakonec se z něj stalo jedno z nejlepších pracovišť nejen v rámci ČR ale i ve světovém měřítku.

Na gynekologicko-porodnickém oddělení jste po celou dobu pracoval po boku pana primáře Sáka, kdy jste se stal jeho zástupcem?
Nastupoval jsem chvíli po tom, co byl pan doktor Sák jmenován do funkce primáře. Pak hned začala jednání o přestupu. Tehdy jsem sice měl v Jindřichově Hradci čerstvě podepsané prodloužení smlouvy, ale ta nabídka byla pro mě natolik dobrá, že mi vedení vyšlo vstříc a v odchodu mi nijak nebránilo. Ale zpět k tématu…Zástupcem primáře jsem byl jmenován v roce 2005 po odchodu pana doktora Kopeckého do důchodu. K té pozici mi hodně nahrála skutečnost, že se většina starších lékařů rozešla do soukromých praxí. Na postu zástupce jsem působil třináct let.

Nyní se z vás stal primář, myslíte si, že těch třináct let v roli zástupce bylo dostatečnou průpravou a teď vás už jen tak něco nezaskočí?
Za ty roky mám chod oddělení důkladně prozkoumaný, ale stejně očekávám, že určitě občas nastanou chvíle, kdy budu potřebovat telefonickou konzultaci s panem doktorem Sákem. Vedení oddělení jsem si sice každoročně vyzkoušel v době jeho dovolené, ale byla to naprosto jiná situace. Věděl jsem, že se za pár dní vrátí zpět. Teď to bude jiné…Budu se muset naučit spoustu nových věcí. Každopádně jsem moc rád, že mi pan primář předal perfektně fungující tým, který vše ovládá jak z medicínského, tak z administrativního pohledu. Věřím, že mi budou nápomocni.

Jak oddělení vnímáte a co vás čeká do budoucna?
Myslím si, že primárně je ta laťka na oddělení nastavena velice vysoko. Jsme totiž velmi dobře personálně saturovaní a máme tady opravdu špičkové technické vybavení, což je zásluha jak managementu, tak předchozího pana primáře. Dále musím zmínit i to, že máme velice kvalitní zázemí neonatologického oddělení, bez kterého by nešlo fungovat. Jinak jsem nesmírně rád, že už jsou dostavěné budovy K a Z. Nechtěl bych být v kůži primáře, když za plného chodu probíhalo stěhování. Myslím, že on i vrchní sestra tehdy zažili hodně bezesných nocí. Jen jejich zásluhou se to vše zvládlo. Já jsem moc rád, že jako primář vstupuji již do hotových objektů. Teď nás bude čekat ještě stěhování operačních sálů, ale to by naštěstí nemělo být až tak organizačně náročné. Pak nás čeká také další rozvoj onkogynekologie, kde je v plánu akreditace onkogynekologického centra.

Jaká je vlastně vaše nynější specializace a k čemu v rámci odbornosti nejvíce tíhnete?
Nejvíce tíhnu k porodnici, to je pro mě naprostá srdcovka. Mám i nástavbovou atestaci z fetomaternální medicíny, což je odvětví porodnictví. Gynekologie mě také baví ale více odjakživa inklinuji k porodnictví.

Porodnictví je oblast, která je strašně propíraná a je na ní soustředěná obrovská míra pozornosti. Vidíte na vašem oddělení nějaký potenciál k něčemu novému v tomto odvětví?
Společnost obecně očekává trvalé zlepšování. Jde ale, o to, jestli je zlepšování nějakým způsobem udržitelné ve všech oblastech našeho života. Podle mě by spíše mělo být klíčové kultivování již dosaženého. Myslím, že hranic už jsme dosáhli, ale vždy se může stát, že se setkáme s lidmi, kterým nevyhovíme. My bychom měli být profesionálně připraveni na to, abychom nebyli zaskočení neobvyklým přáním či prosbou. Zdokonalovat to v tom, že budeme jako profesionálové reagovat na individuální požadavky pacientů, samozřejmě pouze v mezích legislativy.

Pane primáři ještě se vás na závěr zeptám, jak to vidíte s volným časem. Myslíte, že primariát půjde skloubit i s vašimi koníčky?
Doufám, že to nějak půjde dohromady. Když se chci odreagovat tak hraji na klavír nebo vyrážím někam do přírody s rodinou a naším pejskem. Tyhle aktivity mi dodávají pozitivní energii, takže si na ně snad ten čas vždycky nějak ušetřím.

Ilustrační obrázek.
Poslední rozloučení v českobudějovickém krematoriu
V taneční parket se v sobotu v podvečer proměnil železný most v Týně nad Vltavou. Foto: Miroslav Bžoch
Z mostu udělali parket.