Miliony nosí v igelitkách nebo krabicích od vína, předávají si je na odlehlých místech či přímo na mejdanech. Vyhrožování smrtí a vraždy, závist, touha po moci. Zdeněk Šimeček podle své výpovědi měl tu čest se s mnohým seznámit. „Napadl mne, že jsem na něj střílel a házel zápalné lahve. Chodily mi anonymní dopisy s výhrůžkou, že všechno zveřejní v médiích, navštívil mě i jeho právník s tím, že mě zlikvidují,“ vzpomíná architekt na reakce bývalého obchodního partnera poté, co se připojil do insolventního řízení, které věřitelé na kladenskou firmu podali. Čtyři miliony mu podle svých slov předával v autě kdesi na parkovišti.

Na začátku je spojila aktivita kolem stavby veselského hotelu Lucie, po letech kolem domu ve Františkových Lázních. Zdeněk Šimeček kreslil projekty a zároveň zastával pozici generálního dodavatele stavby. Že by firmu připravil o 20 milionů, podle něj odporuje zdravému rozumu. Během pondělního prvního dne hlavního líčení u krajského soudu odmítl odpovídat na dotazy, a tak jen rozebral svou připravenou výpověď, v níž nastínil, jaké vztahy tehdy mezi nimi panovaly a kdy a proč se začaly diametrálně měnit.

„Všechno se spustilo po třinácti letech, až s insolvencí. Že by do té doby majitel firmy nic netušil a 12 let mi platil vysoké faktury, aniž by si všiml něčeho podezřelého?“ pokládal otázky, na něž mu zatím dva tehdejší parťáci neodpověděli, neboť k soudu ani jeden nedorazil.

Předseda senátu Petr Černý měl už případ jednou na stole a při projednání došel k závěru, že tak, jak ho popisuje žaloba, se příběh v lázeňském městě neodehrál a navíc už je promlčený. „Došli jsme k závěru, že obžalovaný společnost nepodvedl, nýbrž kryl krácení daní. Vytvořili rezervu 20 milionů, a protože je majitel nechtěl danit, domluvili se, že obžalovaný vykáže fiktivní práce na domě, za něž si nechá zaplatit. To se stalo v roce 1999 a je to tedy už promlčené,“ upřesnil soudce, který na základě projednání řízení zastavil.

Jenomže do případu vstoupil vrchní soud a ten do Tábora vzkázal, že ve chvíli, kdy existuje rozpor mezi vnímáním skutků obžalobou a soudem, nemůže řízení zastavit. A navíc má odstranit rozpory v důkazech. Proto Petr Černý musel nařídit hlavní líčení o podvodu. Západočeské story se může ale může z podvodu proměnit v porušení správy cizího majetku, neboť Zdeněk Šimeček v kladenské firmě přijal funkci jednatele.

Zdeněk Šimeček se domníval, že z pozice jednatele se mu budou věci lépe kontrolovat, neboť stavební práce pro firmu zastřešoval. Jako jediný v té době totiž měl oprávnění ke stavební činnosti. Ačkoli byla firma zadlužená, slíbila mu zisk a on neměl důvod nevěřit. S insolvencí se vztahy změnily: už mu nebrali telefon, nikdo o ničem nic nevěděl, zpochybňovali dokumenty, spolupráce opadla. „Udělal jsem chybu, že jsem jim důvěřoval a pořádně si nevedl záznamy. Chtěl jsem mít jistotu, ale oni mě ani nezvali k jednání, neměl jsem přístup k účtům ani účetnictví. Než Procházka zjistil, že je na něj insolvence, chtěl mi všechno doplatit,“ tvrdí šedesátiletý architekt o majiteli firmy s tím, že do celého podniku dal dost svých peněz a celá kauza podvodu je vykonstruovaná.

Táborští kriminalisté státnímu zastupitelství případ předali v květnu roku 2013. Pracovali za základě trestního oznámení majitele kladenské firmy. Ten sdělil, že podezřívá táborského architekta z podvodu a obohacení za bezmála 20 milionů korun. Když se Zdeněk Šimeček v insolvenčním zřízení připojil s pohledávkou dvou milionů, podle kriminalistů celá věc praskla. „Majitel firmy pak k vlastnímu překvapení zjistil, že obviněný postupně fakturoval od roku 1998 provedení stavebních či spíše opravárenských a údržbových prací výstavního domu na kolonádě ve Františkových Lázních. Dům skutečně společnost vlastní a spravuje jej nájemce. Na domě však podle vyšetřování kriminalistů žádné práce nikdy neprovedl a smyšlenými fakturami vytáhl dvacet milionů korun, které použil pro svoji potřebu,“ uvedl v roce 2013 tiskový mluvčí jihočeských policistů Jiří Matzner.

Hlavní líčení u táborského krajského soudu pokračuje v úterý.