Vím, že z Budějovic nepocházíte, jak jste se tu ocitl?
Narodil jsem se v Táboře a do svých devatenácti bydlel u rodičů v Soběslavi. Pak jsem se vydal do Prahy a v Budějovicích zakotvil v roce 1982, kdy jsem nastoupil na volné místo architekta ve Stavoprojektu. Původně jsem tu chtěl být jen kratší dobu, než se najde místo v Praze, ale nakonec jsem tu zůstal. Klidnější prostředí na jihu mi plně vyhovuje.

Proč jste si vybral povolání architekta?
Ta volba přišla během studia na střední škole, vyplynula přirozeně z mých zálib. Chtěl jsem to zkombinovat, aby další cesta životem nebyla trápení, ale radost. Dodnes nelituji, že jsem se po gymnáziu na architekturu dostal, přestože moje původní představa o této práci byla trochu odlišná. Docházelo mi to nejvíc těch několik prvních let ve Stavoprojektu, kdy jsem zpracovával prováděcí dokumentace a možností pracovat a tvořit jako architekt bylo opravdu málo. Ale těch osm let byla výborná praxe, kdy se člověk naučil stavebnímu řemeslu, pak jsem z ní čerpal v soukromém podnikání ve vlastním ateliéru.

Osamostatnil jste se hned po revoluci?
Sametová revoluce byla obrovský zlom. Ze Stavoprojektu jsem odešel hned, jak to bylo možné. Začátky byly velice těžké, byli jsme jako malé děti vhozené do vody. My, běžní projektanti ze státního projektového ústavu, jsme neměli kromě toho projektování žádné zkušenosti. Nevěděli jsme spoustu věcí, neměli třeba ponětí, že existují nějaká autorská práva nebo poznání, že slovo architekt není urážka. Bylo toho moc, co bylo třeba v počátcích zvládnout, ale konečně tu byla svoboda a my mohli rozhodovat, co se svým životem. Dalo se vycestovat a vidět na vlastní oči stavby, které do revoluce bylo možné zhlédnout jen v časopisech anebo vůbec. Také šla navázat spolupráce se zahraničními kolegy architekty, otevřít oči a poznat úplně jiný rozměr života, než který byl do té doby pro nás upoceným standardem v komunistické totalitní kleci.

Když už jsme u toho: co je pro vás svoboda?
Je to základní podmínka pro plnohodnotný život každého jedince. Ovšem člověk je opravdu svobodný až tehdy, když je svobodný sám v sobě. Pokud má čisté svědomí, pokud má vůbec nějaké svědomí, nepodvádí, neintrikuje, záměrně neškodí ostatním, nezaplete se do kmotrovského přediva různých šibalů a šíbrů a hlavně sám sobě nelže. Myslím, že každému by stačilo žít podle desatera a byl by šťastný a svobodný.

Vyučujete a předáváte zkušenosti mladé generaci, jak to začalo a co vám to dává?
Před sedmi roky jsme dostal možnost působit na ČVUT na katedře architektury v Praze. Otálel jsem, zvažoval, nakonec nabídku přijal. Ohlas na mé působení je zatím kladný a já si možnost vést ateliéry architektonické tvorby na bakalářském a magisterském stupni velice považuji. Potkávat mladé lidi nezatížené každodenní praxí a byrokracií státního aparátu je pro mne příliv energie, možnost diskuse a konfrontace myšlenek nejen s nimi, ale i s ostatními kolegy. Těším se, až se vše vrátí k normálu a budeme opět schopni spolupracovat nedigitálně a lidsky.

Jak se odreagováváte?
Skoro každou volnou chvíli vyrážím s pejskem do lesa. Je to nejlepší relaxace spojená s pohybem, čerstvým povětřím a obdivem k mistrovskému dílu nejvyššího tvůrce, který přírodu dovedl až ke krajní dokonalosti v celku a až do nejmenšího detailu. Kromě toho si občas zabrnkám na klavír a kytaru. Dobré počtení při sklence červeného vína také není k zahození. Kromě toho je pro mne příroda obrovskou inspirací, vyčistím si myšlenky.

Máte přání do budoucna?
Určitě bych přivítal, kdyby pánové Babiš a Zeman už zmizeli v propadlišti dějin a věci veřejné se začaly opět odvíjet normální přirozenou cestou. Vím, že to je pouze epizoda, kterých už jsme prožili několik. Nám všem bych přál, abychom ustáli tuto nemocnou dobu a veškeré viry udrželi na uzdě, měli pevné zdraví a svobodnou rozumnou mysl. No a pro sebe si přeju, abych byl stále sám sebou a mohl se každý den podívat bez obav do zrcadla.

Úspěchy Jaromíra Kročáka
Cena Grand Prix 2011 – Národní cena za architekturu za rekonstrukci středověkého hradu v Soběslavi s vestavbou městské knihovny v celoskleněném kontejneru.
První cena v soutěži Best ofreality 2012 a nominace na cenu Stavba roku 2012 za projekt a realizaci celkové přestavby hotelu Gomel na Clarion Congress hotel v Českých Budějovicích.
Třetí místo v soutěži Zelená střecha 2018 za realizaci Sky Garden na Národním zemědělském muzeu v Praze – levitující venkovní expozice a rekonstrukce objektu NZM.
„Loni mi udělalo velkou radost ocenění mé dlouhodobé spolupráce s městem Soběslav, kdy jsem získal cenu Architekt obci 2020,“ říká architekt.

MONIKA VODIČKOVÁ