Když se strakoničtí gymnazisté chtějí sejít na divadelní zkoušce, musí se stát zázrak. Najít totiž skulinku volného času v jejich rozvrhu je nad lidské síly. Naštěstí k pedagogovu údělu patří trpělivost, a tak se studentský ansámbl - v tomto případě Dobrovolný ochotnický gymnaziální ansámbl – pod režijním vedením Františka Kose nejen scházel, ale také již třetí hru Lenky Kubelkové dotáhl k premiéře.

Dobrovolný ochotnický gymnaziální ansámbl (DOGA) vznikl před osmi lety na strakonickém gymnáziu. U jeho zrodu stáli středoškolští profesoři František Kos a Lenka Kubelková, kterým se stále daří vtahovat studenty do světa divadla. Komedii z české vesnice o dvou dějstvích „U nás aneb Sejdeme se na hřbitově“ zkoušeli gymnazisté dva a půl roku. Neobvykle dlouhá doba na přípravu jedné divadelní hry je v jejich případě odůvodnitelná. „Za prvé má hra hodně postav a bylo obtížné najít společný čas na zkoušení, za druhé jsme maximalisté a nechtěli jsme přijít na scénu s polotovarem,“ vysvětlil s úsměvem František Kos. „Dokud herci perfektně nezvládnou text, nemohou na jeviště,“ dodal ještě režisér, který nemá rád nápovědu při hodině ani na divadle.

Lenka Kubelková je vaše kolegyně. Jaké to je mít autora v domě?

Bezvadné. Je velká přednost tohoto souboru, že hraje jenom svého autora. Jsme vlastně autorské divadlo. Nemusíme platit autorská práva, když se nám to nelíbí, tak autora donutíme ke změně, nebo k napsání jiné hry. I to se stává. Než Lenka začala psát komedii U nás, dohodli jsme se, že středem venkovského světa bude lavička u hřbitova a autobusové zastávky, kde se všichni budou setkávat. Něco podobného jsem zažíval v dětství u babičky v Chlumu u Třeboně. Tam byla v létě takovým středem hráz rybníka, na které se scházeli lufťáci z Prahy i místní.

Ideální je to jistě také v tom, že autor ví, co soubor unese.

Určitě. Nejsou to žádná psychologická dramata ani poetismy naší generace. Studentům je vlastní nadsázka a umějí jít až do karikatury. Jen tak mohli zvládnout komedii s velkou škálou postav - od osmdesátileté stařenky po šestiletého kluka na koloběžce. Nechceme je nutit do něčeho, co jim není vlastní, působilo by to křečovitě.

Máte za sebou teprve čtyři představení dlouho zkoušené hry, ale na 15. dubna jste již ohlásili derniéru ve strakonickém kulturním domě. Přitom herci ji hrají s chutí a diváci se výborně baví. Nechystáte se ještě alespoň na nějakou divadelní přehlídku?

Kdysi jsme byli na přehlídce v Hradci Králové a hráli v divadle Drak. Co víc si přát? Ale domácí publikum, které reaguje na všechno, nám tam chybělo. Ve Strakonicích na nás chodí kamarádi, příbuzní a máme tady i fanklub. Takové publikum je pro nás cennější než diplomy ze soutěží, na nichž soubory vystupují před poloprázdným hledištěm. Smyslem naší práce je, aby studenti získali zkušenost s hraním divadla a měli z něj zážitek před svým publikem.

Od divadla k literatuře je krůček. Sdílíte jako středoškolský profesor názor, že dnes studenti málo čtou?

Bohužel ano, čtou málo a odráží se to i na jejich slovní zásobě. Když například ve třídě řeknu „vem na dlani chlup“ , neví, co tím chci říct, neznají rčení. Četba souvisí také s mírou spisovnosti, která klesá. Asi tak v posledních třech letech přestali rozlišovat mezi jsem a sem, mezi jsi a si a vymlouvají se na počítače, které to neopravují. Počítač totiž zatím neví, zda se jedná o sloveso, příslovce či zájmeno. Ale abych byl spravedlivý, kdo byl doma veden k četbě, je to na něm znát.

Podle Balzaca získávají nadaní lidé vzdělání mezi dvacátým a třicátým rokem. Jsou ale knihy, které skutečně objevíme mnohem později, neboť je jinak čteme ve dvaceti a jinak v šedesáti.

S knihami je to stejné jako s lidmi. Když jsem se kdysi s Karlem Koželuhem, který byl o mnoho let starší, hodiny a hodiny bavil o poezii, byl jsem mladý a poezii spíše tušil, než prožil. Kolikrát si na ty rozhovory vzpomenu a říkám si, jaké by to bylo, kdybych si s tím Karlem mohl popovídat teď, s jiným rozumem. A tak je to i s rodiči. Dnes lituji toho, že jsme tenkrát byli nevnímaví. Oni nám něco chtěli sdělit, bohužel, neměli komu. Ale souhlasím s tím, že elementární přehled o literatuře by měl člověk získat v mládí.

Stále se prezentujeme jako národ čtenářů. Svědčí o tom i právě vyhlášená anketa Kniha mého srdce. Kterou byste zvolil vy?

Fialového poustevníka od Oty Pavla.

Děkuji a dnes večer zlomte vaz.

Petr Pučelík