Scénu mladých, která vznikla před sedmi lety jako součást Divadelního souboru Čelakovský pod názvem Studentská scéna, vede od začátku zapálený divadelník Václav Slanař.

Dnes tato scéna sdružuje nejen studenty, ale i další mladé lidi se zájmem o ochotnické divadlo. Zatím poslední hrou, kterou mladí nastudovali, je eroticky laděná komedie podle stejnojmenné novely Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester. Strakonická repríza je čeká 10. března v domě kultury.

Váš tatínek byl vášnivým ochotníkem a určitě by měl radost, že kráčíte v jeho šlépějích. Co pro vás ochotnické divadlo znamená?

Divadlo je můj druhý život, jak člověka jednou praští kulisa, už je jí poznamenán nadosmrti. Okolo divadla se pohybuji už více než pětadvacet let, to je kus života a už k němu neodmyslitelně patří.

Hrajete, vybíráte hry pro svůj soubor složený většinou z mladých studentů, režírujete… kolik času ochotnickému divadlu věnujete?

Čas, který divadlu věnuji, se ani nedá spočítat. To není jen hraní a režírování, to je i účast na divadelních dílnách a seminářích, vyhledávání a čtení scénářů, sledování veškerého divadelního dění, návštěva divadelních představení v širokém okolí, listování v divadelních kronikách, ale i psaní scénářů pro různé kulturní akce a jejich realizace.

Kolikrát si říkám, že si od divadla na čas oddechnu, ale pak si třeba přečtu článek o ochotnických souborech kdesi v regionu a zase se ten kolotoč točí dál a prostě nejde zastavit.

Byl to váš tatínek, kdo vás nadchl pro divadlo?

K divadlu mě sice přivedl tatínek, ale divadlo do rodiny Slanařů patřilo už dávno předtím, věnoval se mu děda s babičkou, propadly mu i moje maminka a sestra, které se v osmdesátých letech minulého století pravidelně na strakonických prknech vedle mého tatínka objevovaly.

Kdy jste s ochotničením začal?

Jako žák základní školy F. L. Čelakovského ve školním dramatickém kroužku, který vedl můj tatínek společně s paní Říčařovou.

Vzpomenete si na svou první divadelní roli?

Jen matně si vzpomínám, že jsem tehdy v pohádce Zmatky kolem Katky hrál dvojroli kuchaře a zahradníka a potom ještě v pohádce Princezna Rozmařilka.

To ale byla představení, která se převážně hrála po základních školách. První skutečné představení, kdy jsem vystoupil na prknech znamenajících svět, bylo Šamberkovo Jedenácté přikázání někdy v polovině osmdesátých let. Hrál jsem profesora Beránka a moji snoubenku Julii hrála tehdy začínající hvězdička Renáta Knetlová, která se mnou divadelně válčí i v současné době. Toto představení jsme udělali pod Osvětovou besedou v Radošovicích a mělo více než patnáct repríz.

Samozřejmě jsem se v něm setkal na prknech i s tatínkem. Do Strakonic jsem přešel někdy v roce 1994 a hrál tehdy poprvé v Sichingerových Cirkusácích Leona Henryho, ředitele cirkusu. Můj tatínek v ní dostal nezapomenutelnou roli barona Frotého.

A kdy jste začal s režií?

Když můj tatínek v roce 2002 zemřel, opustil jsem jako herec strakonická prkna a dal se na režisérskou dráhu. Přesto jsem ještě hostitelsky hrál se souborem Piki Volyně ve Strniskově Goldoniádě, s kterou jsme se dostali až do Hronova. No, a zatím poslední mojí rolí byla role ženicha Batricia v Molinově Sevilském svůdci, kterou jsem odehrál s českokrumlovským Studiem Šteier 1915 v loňském roce. S tímto souborem jsem měl tu čest vystoupit na prknech Činoherního klubu v Praze, což byl pro mě nezapomenutelný zážitek.

Co je pro vás podstatné při výběru hry, kterou se rozhodnete režírovat?

Především dobře napsaný scénář a stabilní herecký soubor s vyhraněnými typy. V takovém případě již při čtení vidím jednotlivé herce, představuji si režijní plán a scenérie hry. Ale to všechno je jen začátek. Od přečtení scénáře až po premiéru hry je moc práce, dřiny a odříkání.

Grotesku Muž sedmi sester uvádějí v současné době také studenti Divadla Pražské konzervatoře. Proč jste se rozhodl právě pro tuto hru?

Je to komedie, moc hezky napsaná, navíc není až tak známá a je postavená do současnosti. Herci tu dobu a prostředí dobře znají, proto sami přicházejí i s dalšími nápady a náměty. Hra se tak stává tvůrčí a nesvázaná.

Navíc podtext erotická groteska vždycky přitahuje. Mám mladý soubor, spoustu mladých děvčat a chlapců, kteří chtějí hrát, a tak si říkám, kdyby se hra divákovi nelíbila, je alespoň na co koukat…

Máte za sebou strakonickou premiéru. Jaký z ní máte pocit?

Moc hezký. Hercům se premiéra docela povedla, byli úžasní, i když je moc chválit nemůžu, aby nezpychli. Ale co je hlavní – diváci se bavili, měli jsme několikrát potlesk na otevřené scéně a snad poprvé za tu dobu, co pracuji s mladými, jsme dokázali přilákat tolik diváků. Hlediště kulturního domu bylo zaplněno do posledního místečka, a proto se nám i díky publiku hrálo moc dobře.

Kde všude jste už grotesku hráli?

Hned po premiéře v Ražicích, poté ve Volyni a v Radomyšli. A také na postupové přehlídce Dačičké kejklování.

Plánujete další štace?

V úterý 10. března nás čeká repríza ve Strakonicích. Další představení máme rozjednané, někteří pořadatelé se hlásí sami na základě ohlasů. A to je pro mě ta nejlepší odměna. To je ten impulz, proč to divadlo dělám. A věřím, že tatínek, který mě k divadlu přivedl, tam někde shora na mě kouká a drží mi palce…

Petr Pučelík