Otřáslo mnou, když ve Strakonicích bodnul neonacista do krku mladíka

S právníkem a písničkářem Ivo Jahelkou je legrace. Nebere si servítky v komentářích, pořád se usmívá, a když vyjde na jeviště a spustí příběhy ze sousedních síní, smějou se i ti, za nimiž přijel. Jeden recidivista mu prý kdysi řekl, že život je nepřetržitá řada průserů nepravidelně po sobě jdoucích. Když se nad tím člověk zamyslí, musí souhlasit. Ivo Jahelka nedávno hrál ve Strakonicích U Mravenčí skály. A tak jsme si povídali o aktualitách ve světě, o české politické scéně a zaznělo i pár vzpomínek na doby dětství.

Jste rodák z Dačic, léta žijící v Jindřichově Hradci. Měl jste někdy zaječí úmysly – opustit jižní Čechy?

Ani ve snu mě to nenapadlo. Nikdy. Jižní Čechy, to je moje srdeční záležitost. Fakt ale je, že z Jindřichova Hradce je všude daleko. Kdybych bydlel v Praze, byl by to mnohem lepší výchozí bod pro cestování po republice na koncerty.

Dobře. Z jižních Čech byste tedy „neemigroval“. Což takhle vyměnit rodiště a bydliště za jiné město u nás na jihu?

Jižní Čechy jsou hodně rozmanité. Jindřichův Hradec, tomu se říká česká Kanada, Třeboňsko – rovina, rybníky. Novohradské hory. . . Nádhera. Tam bych možná i zakotvil.

Na jižní Čechy nedá dopustit i další rodák, Zdeněk Troška. Ten vlastně z Jihočeského kraje vytvořil jedno velké pohádkové království. Máte rád pohádky?

Určitě. Pohádky má snad rád každý.

Jaká byla v dětství vaše zamilovaná?

To už jsem byl na gymnáziu, když jsem si oblíbil úplně tu první Popelku. Hrála ji Eva Hrušková. Tahle pohádka mě dostala. Dokonce jsem Evě Hruškové napsal dopis a byl jsem v sedmém nebi, když mi odepsala a poslala mi fotku s podpisem. Až po mnoha letech jsem se s ní setkal v Jindřichově Hradci, kde vystupovala pro děti s Janem Přeučilem, a ukazoval jsem jí tu podepsanou fotku. Hezky jsme si popovídali.

Také zastáváte názor, že současné děti k pohádkám až tak neinklinují, že je „zabíjejí“ počítače, mobily, prostě technika?

Já to nemůžu až tak posoudit, protože mám děti velké. Ale když byly malé, pohádky byly součástí jejich života. Počítače tehdy nebyly rozšířené. Myslím si ale, že je i dnes většina dětí, které dají pohádce přednost před hrou v počítači.

A co fakta o tom, že počítačové hry způsobují, že děti zrácejí pojem o rozdílu mezi realitou a virtualitou?

No, to tak asi bohužel je. Řekl bych, že současné děti jsou pohodlnější, lenivější a nejsou tak kreativní jako byla naše generace. Nás nikdo nic neučil, museli jsme všemu přijít na kloub sami. Dnes ony čekají, že jim všechno dospělí naservírují pod nos. A u počítače a jeho virtuální reality se děti kreativitě nenaučí.

Vy jste třeba v dětství chytal okouny a pstruhy do ruky. I z toho se dá vydedukovat, že vaše generace, a vlastně jakákoliv generace před sametovou revolucí, uměla pracovat s vlastní fantazií . . .

A v tom byl ten nádech dobrodružství, z něhož nám zůstala spousta vzpomínek. Uměli jsme pracovat s fantazií. Dnešním dětem to chybí. Neumí fantazírovat, protože to za ně dělá počítač.

Myslíte si, možná i coby právník, že je v současné době pro děti a mládež v českém státě bezpečno?

Trošku nebezpečněji tady asi je. Ale neznamená to, že za nás bylo vše ok. Jen se o nebezpečí nemluvilo.

Jak vnímáte současný svět? Samá politika, terorismus, počasí. . .

Všechno má svůj vývoj. Ještě před pár lety jsme nevěděli, co je terorismus. Dnes to víme a víme, že to je docela velký problém, nad kterým se asi nedá vyhrát. Podle mě jsme si tady navykli na pohodlný život. Očekáváme, že budeme topit, svítit neomezeně. Ono to tak není. Stačilo, aby Rusko zavřelo kohoutky plynu, a rázem celá Evropa byla namydlená. Víte, ani moc těm našim vnukům nezávidím, co je čeká. My to tady už nějak doklepeme.

A co situace u nás? Jste nadšen politickým děním? Nejste nadšen? Jak by podle vás měla vypadat vláda, aby český národ byl spokojen?

No, český národ nebude spokojený nikdy. Nebuďme idealisté! Jiří Dědeček kdesi říkal, že demokracie je vládou většiny, ale přitom všichni dobře víme, že většina lidí jsou blbci. (Smích). Ne, vážně. Tady by bylo nutné, aby se změnil volební systém.

Třeba jako v Americe? Dvě velké strany a jedna vyhraje? Ne jako u nás, kdy tu máme nepřeberné množství stran, které jsou pak pro vítěze nesmírně důležité, neboť se po volbách tvoří koalice – což je rovněž podraz na voliče. . .

Přesně tak. Na Západě je to odzkoušené a funguje to. Dvě velké strany, které si dle spokojenosti národa po letech vyměňují žezla. Systém u nás není dobrý.

To vám určitě, a obzvlášť jako právníkovi, musejí vstávat vlasy hrůzou na hlavě, když naši zákonodárci tvoří zákony. Nemáte v tom chaos, když vejde v platnost zákon, vzápětí jeho novela a následuje novela novely?

To víte, že v tom máme chaos. Zákon by měl totiž být srozumitelný, jasný, konstantní pro každého a ne, aby si ho pět právníků mohlo vyložit pěti různými způsoby. Občas mám problém se v tom zorientovat já, natož chudáci laici, kteří se v právu nepohybují.

Jaký kriminální případ, jenž se stal v jižních Čechách v poslední době, s vámi otřásl?

Bylo toho tady dost. Ale co se mě dotklo, byl případ, kdy mladý muž okřiknul neonacistu za jeho chování, a ten ho bodnul do krku. Myslím, že to bylo zrovna u vás ve Strakonicích.

Pryč od politiky. Vy jste podnikl mimo jiné cestu do Himálají. Máte teď v plánu další kaskadérský kousek? Chcete něco pokořit?

(Smích). Teď jsem se trošku uklidnil. Ale do Nepálu bych se ještě jednou hrozně rád podíval.

Proč? To vás to tam tolik táhne?

Neumím to bohužel popsat. Ani to asi nejde. Je tam něco, co na vás zapůsobí a už to nemůžete dostat ze sebe ven. Duchovní síla.

A vy v něco věříte?

Já říkám, že člověk má věřit především sám sobě. V Boha nevěřím. Nevím, jak tu sílu nazvat.

Ovšem na poli kutilství si prý moc věřit nemůžete.

No, to jsem opravdu bez šancí. Výměna struny na kytaře je vrchol mé rukodělné činnosti.

Jarka Krejčová