Zhruba o pět a půl měsíce dříve, ve středu 29. března 1899, potkala žena starosty Vomely z vesnice Věžnička na Vysočině Johana Vomelová při návratu z nákupu v obci Polná (vzdálené zhruba tři kilometry od Věžničky) neznámého muže ve věku asi mezi 20 a 30 lety. Byl to chlap velké a silné postavy, oblečený ve všedních venkovských šatech. Vyběhl nečekaně z lesa Březina, táhnoucího se asi tři kilometry na jih od Polné směrem k Věžničce.

„Najednou uslyším takový šramot – a on to chlap… On se pustil dolů na pěšinu, jako by mi chtěl nadběhnout, a koukal se mi do očí. Já jsem dostala z něho strach. Dala jsem mu pozdravení: ,Dobrý odpoledne!‘ On poděkoval: ,Dej to Pán Bůh.‘ ,Kam jdete?‘ Potom jsem se ho zase bála. On cosi zabručel jako: ,Támhle je smrč! Já jdu na tu smrč!‘ Potom rázoval po té pěšině a nesl v ruce vejpůlky takovou hůl, z které byla kůra oloupána. A takhle s ní házel… Měl šedé šaty… Šel jako voják čerstvým krokem,“ vypověděla Vomelová později na policii.

„Je podkošerována…“

O tři dny později, na Bílou sobotu 1. dubna 1899, byla ještě v ranních hodinách na kraji lesa Březina pod uříznutými smrčky nalezena donaha vysvlečená mrtvola devatenáctileté Anežky Hrůzové z Věžničky, kterou její rodina pohřešovala od středečního večera. Dívka se nevrátila z práce u švadleny v židovském městě v Polné.

Když ji našli, ležela na břiše a kolem hlavy měla zatočenou zakrvácenou košili. U jejího těla se kromě jejích věcí (dvou šátků, sukně, zástěry, odtržené obruby košile, košíčku a prázdné tobolky na peníze) našla oloupaná jedlová hůl. Zrovna taková, jakou viděla Vomelová u neznámého. Dodnes je pravděpodobné, ale neprokázané, že právě manželka věžničského starosty se setkala s vrahem. Pachatelem činu, za nějž byl později odsouzen Leopold Hilsner.

Mrtvá dívka měla na krku velkou řeznou ránu směřující odspoda z pravé strany krku šikmo vlevo nahoru směrem k uchu. Přesto se však pod tělem našlo jen málo krve, podle zápisu šlo o skvrnu velkou asi jako dlaň. Místo, kde bylo krve podstatně víc (kolem 25 centimetrů dlouhá a 15 centimetrů široká louže), bylo o kus dál, v dolíku blízko cesty.

Kolem zabitého děvčete se rychle shromáždil houf hledačů, protože po ní od předchozího dne pátralo víc než 100 lidí, včetně školáků. Není jisté, kdo z tohoto davu vykřikl osudnou větu, která zásadním způsobem přispěla ke vzniku celé aféry: „Vždyť ona je podříznuta jako dobytče… Je podkošerována!“

Věta ale zazněla – a od té chvíle se o smrti mladé Anežky mluvilo jako o židovské rituální vraždě (podle dávné středověké pověry si totiž prý Židé obstarávali tímto způsobem krev křesťanských panen). Pozornost se tak upřela k židovskému městu v Polné, v němž mrtvá dívka pracovala.

Proč právě Hilsner?

Případ začal vyšetřovat strážmistr Josef Klenovec a v síti podezřelých se brzy objevil místní nepříliš inteligentní židovský mladík Leopold Hilsner, přestože nikdo vlastně úplně přesně nevěděl proč. Byl to ale Žid, ve městě byl známý především jako tulák a žebrák, takže neměl dobrou pověst, a při prvních výsleších se sám zapletl do různých nesrovnalostí a lží ve svých výpovědích.

Navíc se přišlo na to, že své bývalé milé, Anně Benešové z Polné, několik dní před vraždou poslal výhrůžný dopis kvůli tomu, že se s ním rozešla (dostal za to 24 hodin vězení, protože dívka dopis odevzdala na policii). V psaní mimo jiné stálo: „Má pomsta bude, že padnete pod mým mečem ostrým i se svým milým.“

Smyčka kolem Hilsnerova krku se tak začala poměrně rychle utahovat, a to i přesto, že řada indicií svědčila v jeho prospěch. Například neodpovídal popisu neznámého muže, kterého viděla Johana Vomelová – ta popsala podezřelého jako velkého a silného muže, zatímco Hilsner měl jen metr šedesát devět a byl hubený. Vomelová jej také při konfrontaci nepoznala. Na mladíkově těle se dále nenašlo žádné zranění, přestože mrtvá Anežka měla za nehty kůži, protože se před smrtí zřejmě bránila.

Během vyšetřování se ocitlo v podezření i několik dalších osob, včetně Hrůzové bratra Jana, který se přel se sestrou o dědický podíl z chalupy po otci a na Zelený čtvrtek 30. března, tedy den po vraždě, se chtěl náhle z něčeho hned brzy ráno vyzpovídat. Navíc byl zedník a na místě činu byl nalezen kus zednické zástěry.

Žádná z těchto alternativních vyšetřovacích verzí ale nebyla prošetřena do hloubky, protože veřejné mínění se ode začátku přiklánělo k tomu, že jde o rituální vraždu a že jejím pachatelem je právě Hilsner.

Čtyřdenní soud

Soud s obviněným mladíkem začal za velké pozornosti veřejnosti. Jako veřejný žalobce u něj vystupoval vrchní rada zemského soudu Schneider-Svoboda, který se projevil jako zaujatý antisemita, rodinu zavražděné Anežky Hrůzové zastupoval advokát Karel Baxa, poslanec říšského sněmu, jemuž proces výrazně pomohl v kariéře, a Hilsnera hájil mladý kutnohorský advokát Zdenko Auředníček, jemuž jeho klient nebyl zprvu vůbec sympatický, ale postupem času dospěl k závěru, že vraždy není schopen. Tato upřímná víra však na zproštění viny nestačila.

Během čtyřdenního líčení bylo vyslechnuto kolem 70 svědků, přičemž klíčovou se stala výpověď několikrát trestaného Petra Pecáka, který uvedl, že šel v osudný den z Polné do Dobroutova pro med a Hilsnera viděl na dálku u lesa Březová přibližně v době vraždy.

Pecákovo svědectví soud nezpochybnil, přestože obsahovalo hodně nesrovnalostí – například tvrdil, že Hilsnera najisto poznal, přestože ho musel pozorovat ze vzdálenosti nejméně 700 metrů, a když líčil jeho chování, používal hodně podobná slova jako předtím Vomelová, jejíž výpověď mohl znát a byl jí nejspíše ovlivněn. Zmiňoval také dva Hilsnerovi spolupachatele, kteří byli údajně s ním, přičemž měl i přes velkou vzdálenost rozeznat, že jeden měl starší a odřenější šaty než druhý.

Několik lidí navíc dosvědčilo, že u Hilsnera vidělo krátce před vraždou velký nůž. Někteří z nich ho rovnou označovali jako podkošerácký, což svědčilo spíš o jejich podjatosti než důvěryhodnosti, soud to ale k žádným pochybnostem o těchto výpovědích nezviklalo, a to ani přesto, že se u mladíka žádný nůž nenašel.

Hilsner byl proto už 16. září shledán vinným z podílu na spáchání vraždy a odsouzen k trestu smrti. Kasační soud sice vrátil případ k novému projednání soudu v Písku, ale písecký soud došel k témuž závěru jako kutnohorský. Navíc Hilsnerovi přičetl i spoluvinu na do té doby neobjasněné vraždě Marie Klímové, k níž došlo prakticky na tomtéž místě o rok dřív. Namísto rituální vraždy byl Hilsner odsouzen za to, že se podílel na vraždě se sexuálním motivem, to mu ale nijak nepomohlo.

Případ Anežčina bratra

Dodnes není jasné ani prokázané, jestli byl vrahem Anežky Hrůzové opravdu on, nebo některý z dalších podezřelých, popřípadě zda to byl někdo dodnes zcela neznámý, koho zřejmě viděla Johana Vomelová (muže, kterého spatřila, se nikdy nepodařilo bezpečně identifikovat).

Jisté však je, že většina motivů přičítaných vraždě byla během vyšetřování zpochybněna. Dívka navzdory počátečním domněnkám nebyla „podkošerována“, protože pachatel si její krev neodnesl; důvodem, proč se nenašla přímo na místě pod dívkou, bylo mnohem pravděpodobněji to, že pachatel s tělem po vraždě hýbal a na místě, kde je zanechal, k činu nedošlo.

Dívka byla vysvlečena donaha, ale nebyla znásilněna. Pachatel se tedy zřejmě snažil předstírat sexuální útok, ale jeho skutečný motiv byl jiný (což soud při rozhodování o Hilsnerově vině trestuhodně nezohlednil).

Snaha vytvořit falešný důvod k vraždě současně naznačuje, že jejím motivem nebyla ani náhodná loupež – protože v takovém případě by se vrah se složitým aranžováním stop odvádějících pozornost k jinému motivu asi nezaobíral.

Kdo tedy mohl mít zájem na Anežčině odstranění a současně na tom, aby svedl pozornost jiným směrem? Nejspíše někdo, koho dívka dobře znala a o jehož vztahu k ní se obecně vědělo.

Tím se znovu vrací do hry postava Anežčina bratra Jana, na nějž ukazují některé zmíněné nepřímé důkazy: kus řeznické zástěry nalezený na místě činu, snaha vyzpovídat se bezprostředně po činu i fakt, že vedl se sestrou majetkový spor.

Jan ale nebyl nikdy ani vyslechnut, a jeho případná vina tak zůstává neprokázána. V pozdějších letech se objevily fámy, že se na smrtelném loži v roce 1943 k vraždě přiznal s tím, že Anežka po něm chtěla, aby jí vyplatil její věno, ale badatel Bohumil Černý, autor knihy Justiční omyl – Hilsneriáda, tuto stopu prověřoval a zjistil, že nesedí.

Podle Černého Hrůzu na smrtelné posteli zpovídal a poté v roce 1943 pohřbíval katolický kněz ze Ždírce u Polné Anton Janko, který se po válce dobrovolně vystěhoval do Německé spolkové republiky. Černý se s ním v roce 1968 sešel a dozvěděl se od něj, že se na pohřeb Jana Hrůzy pamatuje a že sice nesmí vyzrazovat zpovědní tajemství, ale kdyby se při zpovědi dozvěděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, byl by povinen o tuto očistu usilovat. Černý na základě toho došel k závěru, že údajné Hrůzovo přiznání je jen nepodložená pověst.

To na druhé straně neznamená, že by Anežčin bratr vraždu spáchat nemohl. Stále zůstává nejpravděpodobnějším podezřelým. Podle další knihy Jiřího Kovtuna Tajuplná vražda – Případ Leopolda Hilsnera z roku 1994 bývaly totiž v rodině Hrůzových hádky a Anežka měla deset dní před vraždou s Janem ostrý spor.

Svědci se také pozastavovali nad tím, že Anežčina matka Marie nejevila ani druhý den po zmizení své dcery žádný neklid a že měla pod pravým okem modřinu „jako čtyřkrejcar“. Ona sama to vysvětlovala tím, že ji prý trklo dobytče. Což potvrzoval i Jan, který byl sám také zraněný, konkrétně poškrábaný na ruce (zde si připomeňme, že mrtvá dívka měla za nehty lidskou kůži, která nemohla být Hilsnerova, protože ten zraněn nebyl).

Toto vše naznačuje, že Anežku ve skutečnosti zabila kvůli hádkám o peníze její vlastní rodina, která poté svedla ostatní na falešnou stopu. Jan Hrůza však nikdy nebyl jako podezřelý vyslechnut a nikdy nebyl z ničeho obviněn. Veřejné mínění i soud měly zřejmě od začátku jasno: vraždil přece Hilsner.

Antisemitská hysterie

Proces s Leopoldem Hilsnerem mobilizoval řadu antisemitů k masové protižidovské kampani (tzv. hilsneriádě), která výrazně přispěla k atmosféře, jež vedla k Hilsnerovu odsouzení. Proti této hysterii ostře vystoupil Tomáš Garrigue Masaryk, který navíc věcně rozporoval řadu sporných důkazů a nesrovnalostí, na jejichž základě byl židovský mladík souzen.

Masaryk za to čelil obrovské vlně veřejné nenávisti, možná to ale byla právě jeho iniciativa, která vedla císaře Františka Josefa I. k tomu, že v roce 1901 Hilsnerovi trest smrti prominul a změnil na doživotí. Odsouzený muž pak strávil 18 let v mužské káznici v Praze na Pankráci, dokud ho v březnu 1918 neomilostnil poslední rakousko-uherský císař Karel I.

Zbytek života dožil Hilsner pod pozměněným jménem Heller za Masarykovy finanční podpory ve Velkém Meziříčí, v Praze a Vídni, zemřel v 51 letech.