Vysloužil si označení nekorunovaný král dechovky, s čímž sám Josef Zíma tak úplně nesouzní, protože „přece zpíval i operetu, swing či šanson“. Stačí si vzpomenout na jeho opileckou ze seriálu Hříšní lidé města pražského: „Dejte mi zahrát, pane inšpektóre, než mi přišijou číslo na mundúr… Hříšní hříšní hříšní hříšníci, hříšní, hříšní, hříšní viníci…“

Boj s rodiči

„Ke zpěvu jsem se dostal neplánovaně, pomaloučku, díky lidovému souboru, který jsem navštěvoval. Tajně, protože rodiče s tím nesouhlasili, jsem pak udělal zkoušky na divadelní fakultu. Teprve po půl roce, při prvním kolokvijním vysvědčení, se rodiče s mojí volbou smířili, když viděli, že na rozdíl od špatných známek, které jsem měl na gymplu, byly najednou známky úplně jiné. A když jsem pak nastoupil do prvního divadelního angažmá, a dokonce jsem začal dělat něco v televizi, byli na mě samozřejmě pyšní,“ vzpomíná Zíma.

V pražském Divadle Archa vystoupil 9. května americký bluesový zpěvák a kytarista Keb’ Mo’, pětinásobný držitel Grammy a jeden z největších bluesových písničkářů současnosti.
OBRAZEM: Svátek blues v Divadle Archa světili Keb' Mo' a jeho věrní

K dechovce přišel prostřednictvím pořadu Babiččina krabička, který režíroval Zdeněk Podskalský. „Dalo by se říct, že tehdy došlo k takové renesanci lidové a dechové hudby, která na tom byla do té doby velice špatně. Vysílala se v rádiu, to ano, ale v televizi minimálně. A když začal Zdeněk Babiččinu krabičku dělat, měla obrovský úspěch. Vždyť i Karel Gott se mnou zpíval ‚všechny myši za sebou…, dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovskýho Pepíka…‘ Všichni jsme ten pořad dělali velice rádi – jednak to pro nás byla změna a potom ho lidi strašně hezky přijímali,“ říká zpěvák a herec.

Přehození výhybky

Přiznává ale, že přechod od taneční hudby k dechovce nebyl tak jednoduchý, jak se zdá. Pro to, aby přehodil výhybku, byly prý hlubší důvody. „Řekněme, že tento žánr nebyl tolik obsazen, tak jsem toho využil. Ale o to dnes nejde, musel bych mluvit o lidech, kteří už nejsou mezi námi a kteří tenkrát byli u toho. Důležitou roli ale sehrál Supraphon, který mi zavolal: ‚Pane Zímo, zpíváte u toho pana Podskalského dechovky, nechtěl byste si u nás nějakou natočit?‘ Říkal jsem proč ne. Jsem z jižních Čech, Vackovu písničku U našich kasáren znám z mobilizace v roce 1938, mám to v sobě, je to otázka srdeční… Dodneška, ač to zní banálně, uznávám jenom dobrou a špatnou hudbu – může to být špatná opera, dobrá dechovka a obráceně. A tak jako chce mít herec co nejširší výrazový rejstřík, každý komik chce být jednou velkým tragédem a zase naopak, tak i já jsem rád, že se mé pole působnosti rozrostlo od swingových písniček přes dechovku až třeba po muzikál Monte Christo od Karla Svobody, v němž jsem hrál,“ vypráví Zíma.

Slavná vlachovka

Velkou popularitu u diváků získal díky pořadu Sejdeme se na Vlachovce. Lidé se tehdy mohli přetrhnout, aby – když už se přímo neúčastnili natáčení – seděli připraveni u obrazovek. „Vlachovka se začala postupem času znevažovat, chytila se toho politika, mnoho nejrůznějších institucí. V nejlepším případě jsme slavili MDŽ, to jsme ještě uznávali. Neměl jsem nic proti, když tam přišli pivaři říct něco o pivu nebo když se otvíralo metro a přišli první průvodčí v uniformách, to bylo pro lidi zajímavé. Ale když pak máte vyprávět, kolik tun uhlí se nakopalo nebo kolik wattů energie proudí v drátech, to je opravdu nuda. Takové rozhovory jsem dělal strašně nerad, leč tomu tak bylo,“ uznává mimo jiné i dabér a moderátor.

Princ radovan

Coby herec zazářil zejména jako princ Radovan v pohádce režiséra Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou. „Moje žena Eva Klepáčová mi říkala, že jsem doživotní princ. Byl jsem z toho spíš nešťastný. A chápu, že i moje spolužačka-kolegyně Alena Vránová, která hrála Pyšnou princeznu, byla taky nešťastná. Vždycky říkala, ať udělám, co udělám, vždycky budu Pyšná… Je pravda, že Princezna se zlatou hvězdou měla a má stále dopad na široké publikum. S mojí ženou jsme si vždycky kolem Vánoc říkali, že budeme mít filmový maraton. Napřed se podíváme na Hrátky s čertem, kde hrála Káču, a pak přichází na řadu princ Radovan. Sešli jsme se spolu i v Mrazíkovi, kde jsme dabovali Ivánka a Nastěnku,“ připomíná Zíma.

Aktivní žití

Momentálně mu dělá největší radost, že ještě stále může vystupovat, na což byl po léta zvyklý. „Odpočívat musím, ale už toho moc nenaodpočívám, protože se mi spaní moc nedaří. Píšu a natáčím pravidelné rozhlasové pořady. A navíc mám teď dost vystoupení. Žiju v bláhové představě, vždyť já tady už nemusím být pozítří, natožpak příští rok, že to zvládnu,“ doplňuje a naráží tím na plánované koncerty.

Vojtěch Vodochodský a Anna Fialová jako Petr Sepéši a Iveta Bartošová
Minisérie Iveta si říká o pokračování. Zatím ale hrdinku přebíjí Sepéši

Za první milník ve své kariéře považuje setkání s profesorem na konzervatoři, posléze na DAMU, Milošem Nedbalem. „Ten mě velice silně ovlivnil, zapůsobil na to, co dělám. Tím druhým velikým milníkem bylo setkání s panem Werichem, protože u něj stačilo koukat se z portálu, jak co dělá, jak mluví, to byla obrovská škola. A třetím bylo setkání s režisérem Alfrédem Radokem, který mi svěřil fantastickou roli Valléeho v Rollandově Hře o lásce a smrti,“ vzpomíná oblíbený český umělec.

Pepíček je stále tady

O jeho popularitě svědčí i situace, která se odehrála v Divadle ABC, kde svého času hrál. Jeho fanynky, které přišly, dlouho vyčkávaly, aby se setkaly se svým idolem. Ale bylo to čekání dlouhé, protože mistr svého oboru potřeboval pokecat i mimo kameru. Budiž mu to k dobru a ke zdraví.