Jaké pocity máte z natáčení prvních sedmi dílů?
Tereza: Krásné! Na tiskovou konferenci, kde se pořad představoval, jsem přicházela s moc hezkým pocitem. A to samozřejmě díky obsahu. Už tradičně jsem vděčná, že u natáčení takového pořadu můžu být. S lidmi, jako je Mirek, Jana Rezková a vůbec celý tým, je radost pracovat a já doufám, že diváci toto pomalé vyprávění přijmou.

Tereza Pergnerová o novém pořadu Ztracená rodina:

Tereza Pergnerová | Video: se svolením Mariana Dvořáčka

Skoro se zdá, že jakmile jde o „doják“, volají rovnou vám. Nenapadlo vás to také?
Tereza: (smích) Beru to jako projev důvěry, že s projektem budu šetrně zacházet. O to se s velkou pokorou, respektem a klidem snažím, protože ten pořad není o mně, ale o lidech v něm. Když to zobecním: Ztracená rodina je o blízkosti člověka, důležitosti znát pravdu, rozumět tomu kým jsem, odkud pocházím a tak dále. A jestli my, jako tým, můžeme být pořadu dobrým průvodcem i asistentem, jsem ráda.

Jak jste se k projektu dostala? Byla jste první, koho tvůrci oslovili?
Tereza: Před lety, ještě když jsme točili pořad Mise nový domov, mi tento projekt nabídl Tuby, jeden z vedoucích televize Nova. Tenkrát ale nebylo možné ho realizovat. Čas plynul, přišel covid, a najednou je to tu.

Nebojíte se, že lidé budou pořad srovnávat s Poštou pro tebe?
Tereza: Jen do chvíle, než ho uvidí, protože Ztracená rodina není primárně o tom, o čem celá Pošta pro tebe. Od začátku vypráví dva příběhy a navštěvuje lidi doma, v jejich přirozeném prostředí. Sledujeme jejich myšlenkové pochody, děj, zlom, až do chvíle setkání. A setkání neprobíhá ve studiu, ale často na pro obě strany významné nebo neutrální půdě, kde se všichni mohou cítit bezpečně a v pohodě. Tam, kde Pošta pro tebe končí, celá pointa Ztracené rodiny teprve začíná. Svádí to k domnění, že na Poštu navazujeme, ale ve chvíli, kdy uvidíte první čtyři minuty, vám bude jasné, že jsou to dva odlišné pořady.

Natáčení takového pořadu musí být – stejně jako v případě Mise nový domov – emocionálně náročné. Jak to zvládáte? Mnoho lidí brečí během prvních dvaceti minut, kdy pořad sledují…
Tereza: Tak je to ale správně. Má-li to divákovi něco přinést, má-li ho to oslovit, musí to tak být. Někdo své emoce projevuje smutkem, někdo smíchem, někdo slzou, a pokud k tomu dojde, jde o znamení, že pořad je dobrý a jdeme správným směrem. Ale pro nás to neplatí. Divák může plakat, my ne. Nemůžeme přijít za člověkem a plakat s ním. Jsme tam od toho, abychom přinášeli pozitivní vibrace.

Přemýšlela jste doma po natáčení Mise nový domov nad jednotlivými příběhy?
Tereza: Jasně! Před natáčením, po něm i během něj. A totéž dělám i v případě Ztracené rodiny, protože když pracujete s reálnými lidmi, musíte jim věnovat svůj čas. Ne sobě, ale jim. Na ničem jiném nezáleží. Jak moderátor vypadá, z jakého úhlu je zabírán kamerou, je druhotné. Důležití jsou aktéři. Co říkají, co cítí, jestli si vůbec dovolí se vám otevřít, jestli vám vysloví důvěru…

Tereza Pergnerová a Mirek Vaňura v pořadu Ztracená rodina:

close Tereza Pergnerová, Mirek Vaňura info Zdroj: se svolením televize Nova zoom_in Tereza Pergnerová, Mirek Vaňura

Jste s některými lidmi z Mise stále v kontaktu?
Tereza: Vyplynulo to tak přirozeně, ve štábu jsme si všechny rodiny během těch tří řad mezi sebou rozdělili a totéž, myslím, bude i tady. Zajímá nás, co se bude odehrávat po našem natáčení. Další věc, která mě napadá, Ztracená rodina je unikátní v tom, že se tu nedávají hmotné dary.

Přihlásili byste se vy sami do takového pořadu?
Tereza: Kdybych měla koho hledat… My víme, s jakou péčí a respektem se tým o účinkující stará, takže ano, protože bych věděla, že jsem v dobrých rukách.

Mirek: Když jsme začínali, tak bych do toho rozhodně nešel, ale poté, kdy jsem poznal tým lidí, který pořad vytváří, jak je pohodový a opravdový, tak bych se klidně přihlásil.

Mirku, vy jste spojován spíše s akčnějšími pořady. Byl to pro vás velký skok třeba od 112 V ohrožení života?
Mirek: Zrovna od záchranářského pořadu moc ne.

Tereza: Taky bych řekla, že ne. Tady krásně všechno využije. (smích)

Mirek: A s Kriminálkou to má společné pátrání. Kdybych byl policista, byl bych určitě operativec. To, co v pořadu dělám, je operativní práce.

Tereza: Má k ruce svůj tým, a dokonce i genealoga.

Je to vaše první spolupráce, nebo už jste na nějakém pořadu spolu dělali?
Tereza: Mám pocit, že už jsme museli něco dělat.(smích)

Mirek: To jsi řekla moc hezky! Ale děláme spolu poprvé a já se na to moc těšil.

Tereza: Já taky.

Oba jste pracovali na známých pořadech. Terezo, vy máte za sebou kromě Mise ještě třeba reality show Vyvolení nebo legendární hitparádu Eso. Mirku, vy jste moderoval kromě 112 třeba Legendy kriminalistiky. Sledovali jste se v televizi navzájem už před seznámením?
Tereza: Já Mirka Vaňuru poslouchám každý večer před spaním. Jsem posluchačka jeho podcastů. Pro mě tedy přišel známý hlas, který mě vždycky doprovází do jiného stavu vědomí. (smích) Jsem moc ráda, že s ním můžu dělat.

Mirek: (smích) Já Terezu sleduju od dob Vyvolených. A samozřejmě, kdo by neznal Eso! Ale to nechme stranou…

Tereza: Ale ne, je pravda, že už něco pamatujeme. (smích)

Mirek: Když tenkrát běžela upoutávka na Eso, všichni kamarádi říkali, že by tu blondýnu chtěli znát.

Tereza: A jak se situace obrátila… Já před padesátkou zapínám Kriminálku Mirka Vaňury. (smích)

Mirek: Počkej, já to dopovím… V době Vyvolených, to byl úžasný koncert. Kvůli Tereze jsem se na ně vždycky těšil. Opravdu! A co se týče Mise nový domov, upřímně říkám, neumím být tak empatický jako ona. Naštěstí to není moje role, ale sledovat ji je koncert. Takže její pořady jsem sledoval rád.

Tereza: Já bych k tomu chtěla říct, že Mirek má svou roli velmi těžkou, je totiž poprvé v kontaktu s člověkem, který je hledán a vůbec netuší, že ho někdo hledá. A on mu nepřináší vzkaz ve smyslu „nechte se překvapit, kdo vás hledá“, ale rovnou mu řekne, jak se věci mají. Někdy je to pro lidi velmi těžké, až šokující. Poprvé slyší dané skutečnosti. Proto bych ráda oponovala, že neumí být empatický. My v ženském kolektivu tomu říkáme, že je neuvěřitelně roztomilý. Ve chvíli, kdy se dostane do emotivní situace, vnese tam svou mužskou něhu, která je jednoznačně potřeba, a pracuje s ní bravurně.

Mirku, za těch sedm dílů, které máte natočené, dojal jste se? Zasáhlo vás něco natolik, že jste měl na krajíčku?
Mirek: Pořád! Opravdu pořád mě něco dojímá. Na začátku jsem si říkal, že nebudu slzet, ale nejde to. Kolikrát se dojmu už u prvního setkání, prvního rozhovoru. Troufnu si říct, že u jednoho setkání jsem se dojal víc než aktér. Tím chci říct, že každý příběh a každé setkání je jiné. O to je vše ještě zajímavější. Není to jen o tom, že si tady někde pobrečíme a jdeme dál, pokaždé je situace jiná, někdy hodně překvapivá, někdy emotivní.

Prozradíte, kde jste našli aktéry jednotlivých dílů?
Tereza: Proběhl casting. U této premiérové série jsme přišli až k lidem, u kterých se vědělo, že se bude pátrat. Ono je totiž podstatné říct, že ne vždy se člověk stane součástí pořadu, protože ne vždy se podaří najít ty, které druzí hledají.

Co byste pořadu přáli?
Tereza: Rozhodně, aby mu divák věnoval svůj čas a veškerou pozornost, protože je to netypický formát, trochu jiné zpracování. Pro komerční televizi je to velmi pomalé vyprávění, a pokud se tohle podaří, budeme všichni šťastní.

Mirek: I to bylo moc hezky řečené, já už k tomu asi nemám co dodat.

close Tereza Pergnerová, Mirek Vaňura info Zdroj: se svolením Terezy Pergnerové / TV Nova zoom_in Tereza Pergnerová, Mirek Vaňura

Hezky jste se společně sladili a najeli na stejnou vlnu…
Tereza: My se chystáme na společné moderování firemních večírků. (smích)

Mirek: To by bylo fajn. (smích) Ale ještě k tomu pořadu… Já bych mu hlavně přál sledovanost, protože každý podobný projekt má vždycky těžký start. Lidé nevědí, co od něj očekávat a jsou vůči němu rezervovaní. Ale když bude sledovaný, je to v dnešní době jeden z mála pořadů, který může přinést dobro, a přitom jde o realitu. Není hraný. Jsou to „superšílené“ emoce a přesně ty dnešní divák potřebuje.

Tereza: Když jsme dělali postprodukční práce, ptala jsem se našeho střihače a zvukového mistra Lumíra, proč by se podle něj měli lidé na Ztracenou rodinu dívat? On tím žije každou hodinu. Řekl mi: „Ta doba tomu ohromně nahrává. Přesně takový pořad teď lidé potřebují.“ Pokud to tak budou vnímat i diváci, tak helou! Lidí, kteří hledají někoho blízkého, nebo neznají odpovědi na mnohé otázky, je velká spousta, ale mohou mít určitý ostych, jak televize přistoupí k jejich příběhu. Ale až uvidí výsledek, jsem přesvědčená, že ostych ztratí a budou důvěřovat.