Kliknutím zvětšíte„Divadlo mě opustilo. Byl to důsledek několika změn v mém životě: korona, únava, bolavé tělo, pečování o tátu, ztráta inspirace. Nechala jsem se zaměstnat v Charitě jako terénní pracovnice. V téže Charitě, která mi pomáhala s tátou, když už jsem nemohla. Potom přišel nápad na blog a po roce, téměř na den přesně, byla beseda. A já jsem dokázala mluvit o tom, jak jsem v jednom roce přišla o tátu i o práci a jak se z pečovatelství může nad očekávání stát koníček. To, že o tom dokážu psát, je bonus. Je to můj ventil, moje hygiena. Psaní je jako atopický ekzém. Nemůžete si pomoct. Drásáte se tak dlouho, dokud neteče krev. Teprve pak přichází úleva.“
Tak začíná kniha Rádio v mrazáku choreografky, tanečnice a pedagožky Jany Hanušové. Správně bych měla napsat kniha terénní pečovatelky a sociální pracovnice – právě této profesi se totiž uznávaná umělkyně už dva roky věnuje. Známe se dlouho, nejen přes divadlo, ale zejména přes Janina muže, mého kolegu a blízkého přítele, herce Miroslava Hanuše. I proto jsme se mohly bavit velmi osobně a otevřeně o věcech, kterým se v rozhovoru lidé spíš vyhýbají. I proto si i v rozhovoru tykáme.
Jana a Miroslav Hanušovi v pořadu 7 pádů Honzy Dědka:
Platí to stále, že tě divadlo opustilo?
Ne, obloukem jsem se k němu zase vrátila. Tehdy jsem si myslela, že už jsem zkusila všechno, že jsem si prošla všemi žánry – od pohybového divadla k opeře i operetě, věnovala jsem se baletu, tvořila s činoherci, vymýšlela choreografie pro muzikál i show, působila v reklamě a u filmu. Prostě jsem měla pocit, že všechno už tu bylo. A když se v covidu divadla zavřela, spadla najednou i pro mě opona, zjistila jsem, že moje dosavadní kariéra je možná jen taková chiméra.
Stačí jedna „blbá pandemie“ a není nic, ani já ne. Ne, že bych na divadlo v tu chvíli zanevřela, jen se to najednou spojilo s obrovskou únavou a pocitem, že jsem v kariéře opravdu už všechno naplnila. Neplakala jsem ani netesknila, spíš se tak s divadlem vnitřně rozloučila.
Tanečnice, choreografka a pedagožka Jana Hanušová se narodila v roce 1962 v Praze. Studovala na HAMU, posléze pracovala v mnoha českých, moravských i slezských divadlech, stala se pedagožkou DAMU. V důsledku covidové pandemie vyměnila svět divadla za službu v Charitě a nastoupila jako terénní pracovnice sociální služby. Zkušenosti s péčí o své klienty začala sdílet prostřednictvím blogu Rádio v mrazáku, který se stal inspirací pro její knižní prvotinu. Je manželkou herce Miroslava Hanuše a maminkou dcer Alžběty, Elišky a Jindřišky.
Aha, takže tě neopustilo divadlo, ale spíš divadelní ambice!
Jo, ambice i obrovská touha tvořit, a taky odpadly všechny nasmlouvané projekty.
Ústup ambicí souvisel jen s koronou, nebo i s věkem?
Vždycky jsem měla před sebou nějakou vizi – co a jak chci udělat, jak to mám udělat úplně nejlíp. Tyhle tenze najednou všechny povolily a já zjistila, že můžu jen tak plout na vlně momentální situace. Těsně před koronou mě taky opustil blízký člověk, umřel mi táta a já začala být svým způsobem svobodná.
Neučila jsem na DAMU, nezkoušela v divadle ani nemusela čtyřiadvacet hodin denně pečovat o tátu. Něco se ve mně zkrátka až fatálně uvolnilo, navíc Mirek, můj muž, nastartoval poměrně dynamicky svou hereckou kariéru. Já mu to strašně přála, měla jsem pocit, že je to spravedlivé, že teď trochu ustoupím a pustím otěže. A tak jsem nastoupila do Charity.
Rozhodnutí věnovat se domácí péči přišlo hned na začátku tohoto období? Anebo jsi měla další varianty, čemu by ses mohla věnovat?
Ne, neměla. To bylo trochu zklamání – přestože jsem vystudovala gymnázium i vysokou školu, měla jsem dost omezený rejstřík činností, které bych mohla vykonávat. Práce v Charitě mě potkala náhodou, skoro z nouze – když už není táta, pomůžu někomu jinému.
Najednou jsem ale byla překvapená, jak mi to vyhovuje, došlo mi, že jsem zřejmě pečující osoba. To bych si o sobě nikdy nemyslela. Baví mě někomu posloužit, což znamená i pomoci s odchodem.
S odchodem?
Spolupracovala jsem s mobilním hospicem Cesta domů a během korony jsem působila i na paliativě. A byla jsem překvapená, jak dobře to snáším. Nějak se ve mně tahle nová dvířka otevřela a už zkrátka nešla zavřít. Dokonce jsem začala psát, což jsem plánovala předtím hodně dlouho. Takže jsem rok pečovala a téměř každý den psala, nebo se aspoň brzy ráno, třeba hodinu dvě psaní věnovala. To mě natolik uspokojilo, že jsem byla přesvědčená, že se k divadlu už nevrátím.
A teď?
Učit se mi už nechce, ale divadla se úplně nevzdávám, chystám dvě opery s režisérem Ondřejem Havelkou, v Brně i v Praze. Svoji původní profesi spíš nechávám tak lehce plynout. Charita je pořád otevřenou částí mého profesního života, v současnosti jsem tam na půl úvazku, tvořím si svůj vlastní plán, vždycky týden dopředu oznámím, kdy potřebuju být v divadle, a zbytek času věnuju svým klientům.
Upřímně, ani s koncem covidu mě nenapadlo úplně odejít, byť tahle práce splnila moje očekávání a své jsem si tam odžila. A navíc – začala jsem psát blog, letos vydala knihu, a to byl výrazný a moc příjemný bonus k mému pečovatelství.
I tvoje máma začala psát až v pozdějším věku. Byla to náhoda, nebo ti její předobraz pomohl k větší autorské odvaze?
Maminka byla velmi sečtělá žena, germanistka, která celý život učila. Když skončila se svou původní profesí, tuhle kapitolu v sobě naprosto uzavřela, nechtěla už sousedům ani přeložit dopis do němčiny. S obrovskou radostí se ovšem pustila do psaní knih.
Máš pravdu, její předobraz jsem měla a mám v hlavě – ten báječný život s psacím strojem, když odjela na chalupu nebo si vzala stroj na zahradu a ťukala a ťukala. A já viděla, jak je šťastná, tenhle vjem se ve mně nějak podprahově uhnízdil. Já třeba vždycky strašně ráda psala dopisy.
Prý píšeš dokonce už druhou knihu.
Byla jsem teď u moře, dost jsem psala, ale hodně jsem taky odpočívala. Ano, začala jsem psát příběh, jehož základ jsem vyslechla u své pedikérky, konkrétní historii ženy, jejích čtyř synů i jejich tragických osudů. Pojednala jsem to jako vyprávění babičky vnučce, část příběhu se odehrává jako vyprávění, část je uzavřena „za myšlenkovou oponou“ – babička totiž dostává tišící prostředky a nejdrastičtější části příběhu se odehrávají v jejím snovém světě.
Část knihy je tedy domyšlená, část reálná. Když mi tuhle historii paní pedikérka odvyprávěla, zasáhlo mě to. Pak ale nastala chvíle, kdy mi došlo, že pokud chci příběh převyprávět, musím ji poprosit o svolení. S úplně malou duší jsem ji tedy požádala, ona mi to dovolila a mně spadl kámen ze srdce.
Jak jsi podobný problém řešila u první knihy?
Šla jsem na to téměř vědecky, nechtěla jsem se nikoho dotknout. Jména aktérů jsou proto vymyšlená, například jedna z hlavních postav, pan Maňour, je čistě zástupnou figurou. Pokud je historka opravdu výrazná, měním raději u jejích aktérů i pohlaví, z muže udělám ženu, z paneláku vilu a naopak. Ale zatím jsem měla u všech klientů, kteří knihu četli, pozitivní reakce, dokonce se mnozí v příbězích hledali.
Nejšílenější historky na blogu mi lajkovala rodina pána, který Alzheimerem skutečně trpěl. Pro mnohé to může být i připomenutí jejich blízkého – mohou si vybavit veselou historku z doby, kdy ještě žil. Tehdy jim to ale veselé nepřišlo. Ne, žádná z historek není vymyšlená, všechny se staly, i když některé vypadají hodně krkolomně.
Z knihy to působí tak, že jsi měla hned jasno. Opravdu nepřišel náraz, moment, kdy jsi zvažovala „zůstat, nebo odejít“?
Kupodivu ne na paliativní péči, při doprovodu klientů na poslední cestu. Tam jsem měla totiž štěstí na úžasné lidi, inspirativní, inteligentní. Ale zvažovala jsem to, dokonce dvakrát. Poprvé, když jsem byla požádána, abych uklidila klientovi byt a nakrájela jablka na žemlovku…
Když jsem najednou vzala do ruky mop a vytírala podlahu, říkala jsem si, jestli přece jen ta akademická půda nebyla trochu pohodlnější. Ale pak jsem to nějak vstřebala a přijala, že jde o součást mojí cesty.
A druhá chvíle?
Ta přišla ještě předtím, než jsem absolvovala akreditovaný kurz „Práce s imobilním klientem“. Nějaké věci jsem si našla na YouTube, některé jsem znala i díky péči o tátu – jak manipulovat s kolečkovým křeslem a tak. Ale úplného ležáka jsem do té doby nikdy nepřevlékala, neobsluhovala. A najednou se mi to stalo, jako záskok jsem musela jednu imobilní paní kompletně obsloužit.
Dost jsem s tím zápasila, byla jsem až na hranici drobného zoufalství. A zároveň mi to připadalo strašně komické, její ruce padaly, kácely jsme se obě. Ale jinak jsem se nehroutila, s tátou jsem měla ledacos odžito, máloco mě překvapilo.
A klienti byli vstřícní, chovali se ke mně spíš jako k návštěvě. Kdežto u táty jsem každou kritiku brala jako dcera, občas to bylo i dost citlivé. Charita v tomhle byla spíš povzbudivější.
Zeptám se tedy napřímo – je těžší přebalit svého rodiče, nebo úplně cizího starého člověka?
Já jsem to vnímala vlastně stejně, přístup k ošetřování mám spíš praktický, profesionální. Možná mám k tomu skutečně nějakou dispozici, podobné činnosti mi nevadí, nikdy jsem se žádné práce neštítila. Mě hygienické úkony nijak nevyděsily, u táty to navíc přišlo nějak samozřejmě. A teď mi taková zkušenost vlastně pomáhá.
Přijdu do cizí domácnosti, pán mě nezná, představím se, řeknu – „Pane profesore, půjdeme spolu pomalu do koupelny, pomůžu vám se odstrojit a uděláme hygienu, ano?“ Řekne mi – „Jak vy k tomu přijdete?“ A já odpovím – „Vůbec ničeho se nebojte, vždyť já jsem myla svého tátu!“ Preferuju praktický přístup bez falešných emocí a falešného studu. Tak padají bariéry.
Oslovuješ klienty i jejich tituly – imobilní klienti asi nejvíc ze všeho potřebují zachovat elementární pocit lidské důstojnosti.
Zdá se mi, že je slušné se s těmi lidmi takto bavit. Ale přiznávám, že někdy mě naopak rodina požádá o opak a poprosí: „Paní Hanušová, neoslovujte maminku paní doktorko! Ona už neví, že byla čtyřicet pět let doktorkou, neví, jaký obor dělala. Říkejte jí zkrátka Petruško, bude šťastnější.“
Někdy totiž klienti zapomenou dokonce i svoje jméno… Anebo mě naopak požádají, abych jim tykala. Jedna paní mi třeba řekla: „Já bych byla tak šťastná, kdybys byla moje sestřička, vnučka…!“ A tak spolu hrajeme hru, že k ní chodím vlastně na návštěvu. Vždycky přinesu chlebíček, ona mi uvaří kafe a sedíme spolu jako dvě příbuzné, navážeme spolu na chvíli bližší vztah, který ovšem trvá přesně do chvíle, než nastartuju motorku a jedu dál.
Klienti mi nevytvářejí náhradní rodinu a já si skrz ně neřeším žádné náhradní emoce. Dělám tu práci s radostí, pokouším se své klienty a klientky zdravě provokovat, aby měli pořád své drobné touhy, které jim můžu splnit. A tak společně i trochu zlobíme a děláme kraviny – koupím paní, která má dietu, malou zmrzlinu.
Když mě pětadevadesátiletý pán požádá o panáka nebo dokonce lahev whisky s kouzelnou větou „Prosím vás, celý život jsem pil! Běžte mi ji koupit do Alberta!“, na oko odporuju, ale poslechnu ho. Anebo jim plním přání. „Já jsem svoji sestru neviděl dva roky!“ „A kdepak bydlí?“ „Na Praze 3.“ „Ale? To je jen patnáct minut odtud.“ Takže jsem zavedla jejich pravidelné návštěvy. V mnoha případech není na co čekat.
Ne vždycky jsou lidé sami proto, že jim jejich blízcí zemřeli. Někdy se o ně rodina zkrátka starat nechce. Svěřují se ti klienti i s podobnými traumaty, řeší nevděčnost svých blízkých?
Pokud mám s někým dlouhodobější vztah, stává se mi to. V péči se sice různě střídáme, přesto mám klienty, kteří si ke mně vztah vytvořili. Třeba jednu paní, které je už přes devadesát a říká mi – „Moje dcera mi nevolá, neozývá se. Tuhle byla na mě dokonce zlá. A já si řekla, neplakej, přijde paní Hanušová, všechno jí to řekneš!“
Vyslechnu, uchlácholím, pocity díky své zkušenosti s tátou chápu. Někdy je to jen obyčejný vztek. „Co mají být moji rodiče nemocní?! Já jsem dítě, proč mám mít o ně starost!“ Je těžké bojovat se strachem, že péči o ně nezvládnu, že toho bude na mě moc. Péče o dítě někam směřuje, staráš se a pak ho vypustíš do světa, ale…
… ale u rodičů to tak nefunguje.
Větu „Mami, tati, pojďte na dožití k nám!“ člověk většinou vysloví v dobré víře, zvlášť když doktoři řeknou, že váš rodič má před sebou pár měsíců, ať ho tedy nedáváte do ústavu a postaráte se o něj. Ale najednou se seniorovi u vás udělá trochu líp, láskyplné prostředí a lepší strava dělají opravdu divy, bere pravidelně léky, vy dohlížíte, aby absolvoval kontroly u lékaře, jak má, uleví se mu. A nevyřčená otázka „Na jak dlouho jsme se vlastně domluvili?“ visí ve vzduchu.
Rok, pět let, osm let? Je to slib navždy? Nezrušitelný závazek? Jak dlouho bude trvat? A lze se ho vzdát, když už sama nemůžu? A co když zasahuje do života celé rodiny?
My jsme se třeba v péči o tátu podělili celá rodina, každý se ujal něčeho, co bylo potřeba. Ale mnozí to tak nemají, hodně rodin žije v malých bytech, bojují s místem. Respektive na pár měsíců se v bytě můžete uskrovnit, stlačit se, ale na čtyři roky? Co máte udělat? Vybourat zeď? A když nakonec svého otce nebo matku umístíte do ústavu, jste špatný syn nebo dcera, když jste původně péči o něj slíbili?
A přichází směs úzkostí i obav…
… která vyústí nakonec v to, že péči o rodiče na sebe často vezme jen jeden ze sourozenců a ostatní tuhle povinnost ve svém životě logicky „vyblokují“, přijdou maminku či tatínka navštívit jednou za čas. A seniorům se často stýská právě po dětech, které tak často nevidí.
Když potkáte velmi starého člověka, je to, jako když zavíráte přečtenou knížku. Máte dojem, že jste prožili část toho příběhu.
Což vyvolává další křivdy. Z tvé knihy vyvstává ještě jeden problém – lidé se dožívají vysokého věku, devadesátiletý a starší senior není nic neobvyklého. Jenže mnozí z nich mají sedmdesátileté děti, které by samy potřebovaly s lecčíms pomoci, trápí je různé neduhy…
A stoletý senior tohle navíc často nevnímá, myslí si, že má vedle sebe dítě v plné síle. Jenže i jeho potomek má svých starostí dost, je těsně před důchodem, nebo je už dokonce v penzi. Můj „rajón“ na Praze 6 je specifický tím, že klienti mají většinou hezké byty ve vilkách nebo činžácích. Spousta lidí jinde má ovšem skutečně problém najít pro rodiče třeba jednu místnost, jeden volný kout v bytě. Většina rodin, kam docházím, funguje bezvadně, naše přítomnost je vlastně doplněk v době, kdy je většina rodiny v práci, ve škole.
Pobavila mě kapitola, kde popisuješ, že ty uklízíš v cizím bytě, a sama máš doma paní na úklid. A možné i tvé „uklízecí“ paní doma někdo uklízí. Není to absurdní?
Paní na úklid mám už dlouho, od doby, kdy naše holky byly ještě poměrně malé. V pokoji se nám tyčila hora nevyžehleného prádla. Jasně, že nebyl problém si sednout, vykašlat se na žehlení a tu horu prádla jen tak složit. Ale sehnat někoho na podobnou práci byla najednou obrovská psychická úleva.
Přišla jsem domů a pocit, že mě čeká čisto, stůl bez drobků, že je všechno umyto, srovnáno, čisto kolem kočičího záchodu, nádobí přede spokojeně v myčce a všude kolem je jen voňavý byt – to byl pocit nepopsatelného luxusu. A říkala jsem si – tak tohohle se už nikdy nevzdám. Šlo o podobnou radost, jako kdybych chodila každý týden na masáž. Moje paní na úklid samozřejmě ví, čím se teď zabývám, ale podrobnosti jí neříkám.
Jak vlastně reagovala nejbližší rodina, když ses rozhodla nechat se zaměstnat v Charitě?
Nijak reagovat nestihli, ráno jsem odešla a večer jsem už byla zaměstnaná. Neříkala jsem jim, že o něčem podobném uvažuju, prostě jsem je postavila před hotovou věc. Věděla jsem, že pokud budu sedět doma a čekat jen na státní příspěvek, zabije mě to. Šla jsem si vyzvednout do Charity klíče od našeho baráku a rovnou jsem jim navrhla, jestli mě nechtějí přijmout. Ve čtyři odpoledne jsem už byla u první klientky.
Vždycky jsem měla před sebou nějakou vizi – co a jak chci udělat, jak to mám udělat úplně nejlíp, říká Jana Hanušová
V jedné z kapitol ses svěřila: „Moje maminka mě vždycky strašně chválila. Ukrutně, vynalézavě a originálně. Táta mě nepochválil nikdy.“ Mám pocit, že hodně lidí, kteří se realizují v péči o druhé, mají syndrom „nedochváleného dítěte“, touží po ocenění, uznání.
Ve své knize se toho přímo dotýkám v radě všem pečujícím: „Vše, co nabídnete, stává se samozřejmostí a nečekejte za to dík!“ Všechny úkony považuje senior za součást soužití, stávají se pro něj běžnou věcí. Asi jsem nechtěla být chválena, spíš jsem měla pocit, že věnuju péči o tátu spoustu energie a lásky. Vlastně i kus srdce, které jsem předtím „používala“ pouze pro rodinu. Jako by si táta kus mého srdce odebral.
Sledovala jsem, jak se táta horší a horší. To je ta šílenost, většinou víš, že když se něčemu věnuješ opravdu poctivě a kontinuálně, projeví se to. V péči o seniora ovšem ne, a to tě stresuje. Dáš výpověď v práci, uděláš toho tolik a tolik… Zpětně si myslím, že je lepší nechat si své zaměstnání, koníčky, osobní prostor, najmout si lidi. Ale to vidím až teď, když jsem se z pečující dcery stala ženou, která pomáhá jiným pečujícím dcerám.
Trochu jsi mi utekla z otázky.
S jednou paní jsem probírala možnost eutanazie, a proč jí taková služba není umožněna. Bavily jsme se i o tom, proč má péče o druhé smysl, proč je to důležité pro rodinu i rodinnou soudržnost, kontinuitu. Říkala jsem jí, že tím, že o ni děti pečují, vychovávají zároveň i svoje děti, dávají potomkům návod na to, jak to má v životě vypadat, rodina se postupně se seniorem loučí.
Vím, že jsme měli s tátou nějaký dluh a péčí se dluh smazal. Jeho dluh vůči mně a můj dluh vůči němu. Ve chvíli, kdy mi řekl „Já to vzdávám!“, jsem mu odpověděla:„Já tě mám moc ráda!“ To jsem mu za celý život neřekla. Možná jsem mu to dávala najevo, třeba upekla buchtu, připravila jeho oblíbené jídlo. Ale nikdy takhle napřímo. Vyslovila jsem to teprve ve chvíli, kdy mi dal najevo, že umírá. Strávili jsme spolu nějaký čas – a tohle byla jeho pointa!
Proč jsi mu to nikdy neřekla? Necítilas to tak, nebo jste si takové věty zkrátka neříkali?
Náš kontakt se asi na devět let přerušil, vznikla mezi námi jakási propast. Po devíti letech jsme vzájemný kontakt navázali, ve chvíli, kdy se mi postupně začaly rodit děti, táta se nám pak vrátil do rodiny. Během doby, kdy jsem o něj pečovala, jsme si postupně vysvětlili spoustu vzájemných nedorozumění.
Všechno to pro mě mělo katarzní smysl – měli jsme čtyři roky na to, abychom si řekli věci, které jsme si do té doby nesdělili a zůstaly mezi námi viset. Táta byl uzavřený, chytrý a vzdělaný člověk, matematik a vědec. K mým dětem se sice choval srdečně, ale mezi námi pořád vězela nějaká bariéra, kterou jsme nepřeklenuli.
Naopak maminka byla srdečná, mluvná, i když chválila, dělala to rafinovaně a květnatě. I obyčejné poděkování dokázala opentlit tak, že člověk měl pocit obrovské aureoly. Táta pak po větě, že ho mám ráda, ještě odpověděl – „Já ti děkuju za všecko, cos pro mě udělala, a nezlob se na mě, že jsem byl protivnej!“ Zkrátka finále jak na divadle. A nejen to, posledních pět dnů jeho života, vlastně celé jeho umírání bylo nádherných, jako za odměnu. Přijel mobilní hospic Cesta domů, byli jsme s ním v tu chvíli všichni. Prostě – krásná smrt.
V knize Jana Hanušová vzpomíná i na svého otce
Sousloví „krása umírání“ používáš i v knize. Jsi odvážná, dneska se lidé o smrti nechtějí bavit, mnozí nevodí své potomky ani na pohřby. Pro mě jako holku z venkova, která několikrát seděla u rakve blízké osoby, je to až absurdní. Ale možná se zkrátka jen lidé bojí vidět někoho blízkého odcházet.
Když jsem se starala o tátu, často mě napadalo – proč tolik glorifikujeme narození dítěte? A naopak potlačujeme vše, co s posledními dny člověka souvisí? Miminko nadšeně vítáme a od smrti zbaběle utíkáme? Viděla jsem lidi s nemocemi, které skutečně „nevypadají dobře“ – a přesto rodina umírání zvládla.
Jedna věc je jistá – dnes už není nutné, aby lidé při odchodu z tohoto světa zbytečně trpěli, umíme jim od fyzického utrpení pomoci. A díky mobilním hospicům lze důstojně zakončit i tuhle fázi života. Když jsem se rozhodla, že se budu o tátu starat, byla jsem pyšná, že jsme to dokázali až do úplného konce. Uzavřel se tak kus mého života, určitá etapa – a pomyslela jsem si: teď jsem na řadě já. Ale nepřišlo mi na tom nic děsivého. Mohla jsem se naopak odpíchnout dál, za půl roku nastoupit do Charity, vlastně i s jakousi vnitřní radostí.
Máš pravdu, během covidu všichni litovali tatínky, co nemohli být u porodu svých dětí. Ale kolik lidí zemřelo v osamocení, protože k nim jejich blízké zkrátka vůbec nepustili!
Ne, lidé by neměli umírat v osamění. I z odcházení na věčnost se dá udělat hezká chvíle. Posledních pár dní jsme tátovi podávali morfin. Viděla jsem, že v jeho hlavě pořád něco šrotuje. Zavolala jsem příbuzným, aby se s ním přišli rozloučit. Nejdřív šeptali, ale za deset patnáct minut na sebe normálně pokřikovali, já jim vařila kafe, nosila chlebíčky. Táta oddychoval s poloúsměvem na tváři, musel vše slyšet, jen nemohl reagovat. Vlastně to byl takovej krásnej mejdan na závěr jeho života.
Byl baťovec, Baťa ho nechal kdysi vystudovat, přišli proto i jeho bývalí kolegové. Když jsem pak večer uklidila hrníčky, šla jsem si k němu sednout. Ten poslední večer jsem ho držela za ruku, nahmatala tep – a věděla jsem, že už nemám odcházet. Ťuk, ťuk, ťuk… a nic. Magický okamžik! Jak mi řekli dopředu v Cestě domů – tomuhle se říká očekávaná smrt. Přirozenost a klid, to mě uklidnilo.
Když jsem tvoji knihu četla, uvědomila jsem si, že já sama se víc než samotné smrti bojím Alzheimera nebo demence obecně. Že mám strach, že se o mě bude muset někdo ve stáří starat, že budu někomu na obtíž, že přitom o sobě už ani nebudu vědět…
Ale to mluvíš o pohledu zvnějšku. Alzheimer je v něčem i milosrdný, člověk, který jím trpí, si mnohé neuvědomuje. Starám se o lidi, kteří koušou porcelánový talířek, a připadá jim divné, že je to jejich jídlo dneska tak tvrdé. Ale nepřemýšlejí nad tím, jsou jako děti. I proto v nich pořád podporuju drobnou zlobivost. Moji klienti by ze mě měli mít radost jako z dobré návštěvy. A moje radost, potěšení z toho, že jsem užitečná, je to nejlepší, co mi tahle práce dává.
Jsi ze tří sourozenců, na začátku rozhovoru jsi zmínila svoji maminku, byl to její vliv, že jste si všichni tři zvolili uměleckou dráhu?
Jeden brácha je sochař a designér, druhý brácha byl muzikantem v Divadle Sklep. Naše maminka byla nesmírně důsledná, opravdová hledačka talentů. (smích) Jakmile jen začuchala nějaký náznak nadání, začala jednat. Jiní rodiče by svým dětem podobné cesty i rozmlouvali, zvažovali to, moje maminka to naopak absolutně podporovala. Táta měl možná i jiný názor, ale máma se prostě nedala zviklat.
Od čtyř let jsem chodila do baletu, bráchové na piano, malovali. Když se dívám na stará rodinná videa, která táta točil na osmičkovou kameru, vidím sebe a nepřetržitý proud přemetů, hvězd, stojek a mostů… Holčička jak na klíček – to přece nemohlo dopadnout jinak! Byla jsem sice vážné dítě, hloubavé a zachmuřené, které ale zároveň nebylo možné zastavit, pořád jsem se zkrátka hýbala. Maminka to usměrnila tím, že mě přihlásila do rytmiky a pak už to šlo samo, profesorky mě posílaly dál a dál.
Prý jsi milovala klasický balet. Vidíš, to bych do tebe nikdy neřekla, působíš na mě jako typická výrazová tanečnice.
Právě proto, že můj táta byl matematik, mám ráda přesnost a preciznost. Na rozdíl od jiných žánrů, contemporary (současný tanec, pozn. aut.) a podobně, měl balet jasný řád i propracovanou metodiku už od šestnáctého století a francouzské školy klasického baletu. Řád, logika, terminologie, to všechno mě nesmírně bavilo.
Dřela jsem na systému, byla jsem navíc fyzicky hodně odolná, možná jsem spíš měla dělat profesionální sport. Moje konstituce se pro balet moc nehodila – ale to se v raném dětství těžko zjistí, všechny malé holčičky jsou nitěnky. Zamilovala jsem si dril, a až pak jsem zjistila, že ze mě nikdy labuť v Labutím jezeru nebude, i když jsem na tom skutečně usilovně pracovala. Tak jsem odbočila a začala se věnovat jiným žánrům.
Kdy přišel ten moment, kdy jsi z nitěnky definitivně vyrostla?
Někdy mezi patnáctým a šestnáctým rokem, tělesný vývoj najednou nabral grády a stala se ze mě ženská. Moji taneční partneři byli pořád drobní a křehcí, nefungovalo to. Zvažovala jsem, jestli držet drastické diety, tím spíš, že jsem byla podle slov paní profesorky premiantkou třídy, tahoun, který vydržel dvakrát tolik, co ostatní. I na špičkách jsem se udržela bezpečně – dělala technické věci, rotace, výskoky.
Najednou jsem zjistila, že tohle nebude moje cesta. Odešla jsem proto na humanitní gymnázium a pak se teprve oklikou vrátila k oboru, na HAMU na taneční pedagogiku. Ale nelituju, gympl mi dal do života zase jiné důležité věci. Přišlo mi to super, že nemusím držet životosprávu, můžu si dělat, co chci, například stepovat! A začala jsem dělat swing a jazz, věci, na které nebyl na konzervatoři prostor. Poznala jsem nové, zajímavé lidi, otevřel se mi barevnější svět. Spíše jsem získala, než ztratila.
Takže divadelní choreografie byla touha po změně?
Život mi to zkrátka přinesl. Když jsem studovala taneční pedagogiku, přišla moje pedagožka Bíba Brodská, první žena Vlastimila Brodského, že na DAMU chybí pedagog pohybu a že já na to budu určitě super. Tak jsem tam začala suplovat a zůstala tam celých třiatřicet let.
První choreografii jsem dělala studentům do DISKu. Říkala jsem si – tancovat umím, tak jim ty kroky zkrátka ukážu. Měla jsem v životě štěstí, nachomýtla jsem se pak i k inscenacím, které byly něčím zaznamenatelné, výjimečné. Na jednu inscenaci například přišel režisér Jiří Menzel a požádal, aby mu sehnali číslo na člověka, který inkriminovanou choreografii dělal. A pokračovalo to dalšími režiséry, krok po kroku, aniž bych se o kariéru choreografky nějak snažila.
I choreografie je přece pedagogika a ne každý má pohybový talent. Anebo je to jak se zpěvem, že skutečný pěvecký antitalent neexistuje, jen lidi, kteří se zpívat stydí?
I herci mají své bariéry. Mým úkolem bylo naučit je se jich zbavit, naučit je vyjádřit se pohybem, ať už valčíkem, nebo abstraktně. Aby herečky a herci zahodili stud a nebáli se projevit. Já viděla tolik studentů herectví, kteří přišli na DAMU, aniž by tušili, že k herectví pohyb patří! Neuměli nic, do té doby dělali třeba jen sport, judo, kopali do míče. Vůbec je nenapadlo, že musejí zvládnout i taneční techniku.
Ale i tady se dá mnohé natrénovat – rytmus, práci s tanečním partnerem, rozeznat hudební fráze. Snažím se v hercích vypěstovat podobné návyky, jaké se učí v tanečních. Prostě trénink, všechno ostatní jsou trochu kecy.
V mé generaci Husákových dětí chodili do tanečních téměř všichni, základní tance a pohybové návyky jsme se naučili právě tam. Ale mnozí mladší přátele i kolegové taneční vůbec neabsolvovali.
Myslím, že to jde v určitých vlnách, teď je zase v Česku móda tanečních kurzů. Lidi se rádi oblečou a jdou tančit, přináší jim to i určitý pocit výjimečnosti. Ale pro herce by měl být pohyb vlastně samozřejmostí. Stejně tak jako u klavíristy považujeme za samozřejmé, že umí číst noty.
Pohybová výchova je dril, který tě ale dovede i k určitému osvobození, plasticitě. Absolvent herectví na DAMU by měl odcházet s určitým penzem pohybových znalostí, umět polku, valčík, historický i lidový tanec, akrobacii, step… Například když si herec osvojí renesanční tanec, dokáže lépe pochopit společenské konvence doby shakespearových postav, může mu to pomoct při tvorbě role nebo může naopak tyto konvence popřít.
Každý z pedagogů vede trénink jinak, vychází z toho, čím si sám prošel. A existuje ještě jedna disciplína – jevištní pohyb, mezioborová věc, která učí spojit pohyb s hereckou akcí, pohybovými gagy, práci s rekvizitou.
Občas se tě v rozhovorech ptají, jestli jsi narazila na herce, kterému pohyb vůbec nešel. A mě zajímá opak – které české herce považuješ za mimořádně pohybově disponované?
Těch je opravdu hodně. Za všechny třeba Hanka Vagnerová, ta se v pohybu dostala skutečně daleko, věnuje se trampolíně, skejtu. Nebo Táňa Dyková, ta je mimořádně tanečně nadaná. Stačí se podívat na StarDance a vidíš, co mnozí herci dokážou.
Například Roman Zach, pamatuju si, že na DAMU na mě působil tak trochu jako skládací metr, zajímavý, elegantní chlap, ale že by byl mimořádně pohybově zdatný? A pak jsem ho sledovala ve StarDance s úžasem, jak své dvoumetrové tělo dokázal skvěle zvládnout.
Máš nějaký oblíbený tanec? Takový, který tě bytostně vystihuje?
(smích) Hele, já nevím, jestli bys to do mě řekla, ale na konzervatoři jsem byla discogirl, vymetala jsem diskotéky, strašně ráda jsem takhle blbla. Možná to souviselo i se sevřenou disciplínou na škole. Takže když si mám trsnout, tancuju nejradši sama! Tancovačky, párty – tam se cítím nejsvobodnější. Labuť se ze mě nestala, ale já tak miluju změny. Ve všem.
Třeba moje soužití s Mirkem – každé ráno se probudím a divím se, že vedle mě v posteli je stejnej člověk jako včera. Zatímco Mirek má naprogramované dlouhodobé soužití, já měla vždycky v hlavě program, že dva lidi spolu nemůžou být dlouho. Že vztah je pouze dočasná záležitost.
Takže – jak to, že jste tedy spolu tak dlouho?
Jednak se spolu pořád smějeme, kromě jiného mě totiž Mirek umí skvěle pobavit. A náš vztah má pořád nějakou lehkost. Rozhodnutí s někým být a žít je vždycky absolutně svobodné, není povinnost existovat v páru a nemůžeš nikdy nikoho k soužití násilím přinutit. Můžeš plakat, vztekat se, demonstrativně páchat sebevraždy, ale to je tak jediné, co můžeš dělat.
Ve své podstatě jsme všichni pořád sami a svobodní. Když tenhle fakt přijmeš a stejnou svobodu v partnerství dopřeješ i druhému, ať už se to jmenuje „tři týdny o samotě v Senegalu“ nebo „tak trochu divný koníček“, když tuhle svobodu v sobě nezabiješ, je to docela fajn. Jakmile začneš na něčem urputně lpět, nefunguje to. V divadle, v charitě i v životě.
Na rozdíl od tebe měl tvůj muž práci i během korony. Nezamává se vztahem a manželstvím fakt, když se jeden stane opravdu hodně slavným?
Nedokážu si vybavit ten moment, který byl zlomový. Možná to bylo jiné jen tím, že Mirek byl najednou saturovaný. Nešlo o popularitu, populární byl vlastně už léta, i když spíš v divadelním mikrosvětě. A najednou se jeho popularita přelila i mimo divadlo. Možná ho to spíš uklidnilo, že volil správně, že svoji práci dělá dobře.
Jana Hanušová s manželem Miroslavem a dcerami na křtu své knihy
A jak jeho popularita ovlivnila vaše dcery?
Naše holky to berou i braly naprosto přirozeně. Samozřejmě, že jsme šťastné, když si můžeme jít v krásných šatech sednout na StarDance a hrozně si to užíváme, ale oceňuju, že se naše holky za nás nikdy nestydí, že neříkají věty typu „Moc se neprojevuj!“ nebo „Nedávej mi číst všechno, co napíšeš!“ Ne, reagují normálně, čtou moje blogy, chodí na Mirkovy premiéry, když se s ním chce někdo fotit, podrží mobil a udělají fotku. Dvě z našich dcer se věnují divadlu, a když někdo řekne „Hanušová, to mi něco říká?!“, odvětí obyčejně a zároveň pyšně: „Ano, to je můj tatínek!“
Ani na chvilku jste holkám nerozmlouvali, aby šly studovat herectví?
Byli jsme spíš v šoku. Když se Eliška hlásila na VŠ, řekla nám, že si dá přihlášku na herectví, ale rovnou na alternu, přesně věděla, co chce i nechce. Do té doby se věnovala jen tanci. Ale paradoxně si našla soubor Jakuba Špalka v Divadle v Celetné, vlastně se tak obloukem dostala i k interpretačnímu divadlu. Ve spolku Kašpar má spoustu krásných rolí, myslím, že nějaký talent po Mirkovi zdědila.
Jindřiška zase byla rozhodnutá studovat klasickou činohru, z nějakého důvodu přilnula k příběhu a repertoárovému divadlu, na alternu se nechtěla hlásit a netají se tím, že by šla ráda hrát někam na oblast – což taky není dnes úplně typické.
Pořád jezdíte na dovolenou se všemi dcerami i jejich partnery?
Teď jsme zrovna objednávali na čtrnáct dní v létě dům u moře. Pro nás je to zábava. Klidně i měsíc vybíráme destinaci, telefonujeme si, scházíme se celá rodina.
Jak na to ze začátku partneři holek reagovali?
Poměrně přirozeně, naše holky si prostě dobře vybraly, mají bezvadné kluky. Harmonizující prvek v naší rodině je ale spíš Mirek. Já už bych někdy měla spíš pocit, že holky jsou velké, ať si dělají, co chtějí. Ale Mirek protestuje – „Nene, já chci, aby bydlely blízko.“ V tomhle jsem jiná, kdyby mi oznámily, že se stěhují do Austrálie, tak bych jen navrhla, že se někdy přijedeme podívat. Ale Mirek je potřebuje mít na dosah, je dostředivý mnohem víc než já.
Tak mě napadá – co s tebou vlastně udělala role babičky?
Baví mě pozorovat, jak se u našeho vnuka namíchaly geny, mám to svým způsobem jako studium. (smích) Spoustu věcí si s ním radostně užívám, což vnuk nadšeně oceňuje. Když Eliška odejde do divadla zkoušet, malý příliš neteskní – má u sebe svoji bábu a ví, že svět je naprosto v pořádku. Jsem s ním nepokrytě šťastná, blbneme, v poledne se uložíme oba ke spánku. A já mu zpívám až do doby, než sama odpadnu. Pak se probudíme, tancujeme, bubnujeme, malujeme, zpíváme si.
Zkrátka přišla úplně nová, dojemná dimenze lásky. Byl možná nejvyšší čas stát se babičkou, těší mě to – když mě Eliška poprosí, abych hlídala, vnímám to jako naprostou prioritu, divadlo i charita jsou až za tím.
Z knihy Rádio v Mrazáku
Pan Maňour má Alzheimerovu chorobu
Stejně jako pan Maňour trpí Alzheimerovou chorobou miliony lidí a další miliony to teprve čeká.
Těším se na něj a vždy mu dokážu zlepšit náladu. Jídlem, procházkou nebo tím, že uhodnu, když řekne konvička, znamená to pilulka. Také když najdu mobil pod matrací nebo rádio v mrazáku.
Mlčíme v úzké kuchyni a čekáme, až ojíněný přístroj zase začne hrát.
Pan Maňour a výtah
Vypadalo to jako docela normální služba. Do bytu jsem se dostala hladce. Oběd jsem stihla ohřát dřív než on, a nestala se tedy žádná katastrofa. Procházka proběhla, cestou jsme si povídali a slova, která jsme používali, dávala smysl. Občas se zasmál, to mám vždycky radost. V chůzi se kymácel jen trochu. Ano, přidržovala jsem ho, ale kolemjdoucí si mohli myslet, že mi galantně nabídl rámě. Našli jsme cestu domů a těšili se na kávu.
„Podívejte se, jestli nemám ve schránce poštu,“ znělo nevinně. Mačkám minus jedna, otvírám schránku, dveře výtahu za mnou klaply, vidím boty odjíždějícího klienta a na displeji naskakující čísla.
Mám za ním běžet? bylo první, co mě napadlo. Ale dvanáct pater? Počkám. Ne, pojedu druhým výtahem! A co když se vrátí dolů ke schránce? A když se vrátí do jiného patra? Nebo zůstane u dveří svého bytu? Vyjedu za ním, budu čekat, vyjedu, počkám… hryzalo mě svědomí.
Mezitím displej hlásí 14, 8, 4, -1 a pan Maňour otvírá dveře a s jistou netrpělivostí se ptá: „Tak jdeme na tu procházku?“ Mám radost a jdeme na procházku podruhé.
Pan Maňour a pasta
Dnes obtížně artikuluje. Vypadá ustaraně. Nechce jíst. Snad ho bolí zuby? Ztěžka otvírá ústa, nemá náladu. Kávu odmítá. Něco mi chce říct, ale namísto toho jen gestikuluje.
V duchu si opakuji projevy nastupující mrtvice a v mobilu kontroluji číslo záchranky.
Ještě chvíli počkám.
Jdu si do koupelny umýt ruce pro případ, že bude třeba lovit zapadlý jazyk. Tam mě čeká vysvětlení. Na umyvadle vedle sebe leží dvě tuby.
„Pane Maňoure, na kartáček se dává pasta na zuby, ne lepidlo na protézu.“
Pan Maňour a housky
„Dobrý den, dojdu vám koupit máslo.“
„Když vám to udělá radost.“
Dnes není v dobré náladě.
„A taky housky nemáte. Včera jich bylo v mrazáku plno. To jste všechny snědl?“
Zamyslí se, zamračí. „Vyhodil, všechny byly tvrdé.“
Pan Maňour a telefon
U klientů s Alzheimerem se střídají špatné dny s lepšími. A tenhle den byl trochu horší. Čekám u dveří dlouho. Čekám, zvoním a zase čekám. Slyším, že vždy když zazvoním, zvedne v kuchyni telefon a řekne: „Haló?“
Když konečně otvírá, má v ruce mobil a zlobí se na mě: „Proč to pokaždé položíte?“
Vstupuji do chodby, počtyřicáté se představíme, ohřívám oběd a zasouvám lednici do zásuvky.
Pan Krupička a dotazník
Dnes jsme se po centimetrech došourali k lékaři. V čekárně pan Krupička vyplňuje dotazník. Nejistě se ke mně obrátí: ,,V bezvědomí snad nejsem, že?“
Odpovídám: „Nejste, to bysme poznali.“
„No, já už asi ne,“ řekne tak, že nevím, jestli se můžu smát. Ale bylo to takové vítězství nad bídou života.
Paní Q
„Oni na mě křičí,“ konstatuje, snad si ani nestěžuje.
„A to jen proto, že dáváte odpadky do odpadkového koše?“
„Prosím vás, nedávejte tam nic. Večer pak křičí. Ne na mě, ale syn jde do chodby a tam křičí. Já se pak celá třesu.“ Dávám odpadky do malého sáčku, ten vynesu, až půjdu domů. Také utírám pečlivě kuchyňskou linku, přeleštím ji utěrkou. Nesahám do jiné kredence než do té modré. Nepoužívám nic z „jejich“ nádobí, z „jejich“ čisticích a pracích prostředků, natož „jejich“ ručníků a utěrek. Rozhlížím se po celé Praze z velkého okna. Z pokoje paní Q je vidět Petřínská rozhledna, Hradčany a dál, až k Žižkovské věži. Připadám si jako v letadle. Blízko nebe.
„A co jste jim udělala?“
„Nevím. Dala jsem jim tenhle dům.“
(Jana Hanušová, RÁDIO V MRAZÁKU, vydalo nakladatelství Motto v Praze roku 2022 ve společnosti Albatros Media, a. s.)
15
Čtenář reportér
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
