Kliknutím zvětšíte„Když za mnou přišli ze Supraphonu s nabídkou nahrát sólovou desku, v první řadě jsem si řekl, že ji pojmu jako crossover, že to bude takový průlet různými žánry, kterými jsem prošel. Takže na ní zní jazz, bigbít, folk či klasik. K jejímu vzniku jsem si přizval hned několik významných hostů - pianistu Petra Vondráčka, houslistu Pavla Šporcla, nechybějí přátelé jako flétnista Jiří Stivín, pianista Emil Viklický, kontrabasista Antonín Gondolán, baskytarista Jiří George Kozel, akordeonista Kája Mařík a Dobrý večer quintet, s dcerou Martou jsem si zazpíval duet Tomu dala. Základní sestavu tvoří o několik generací mladší hudebníci. V první řadě producent a bubeník Lukáš Pavlík z Chinaski, basista Adam Stivín, pianista a textař Ondřej Fencl nebo zpěvák a textař Lukáš Koranda,“ vypráví Petr Janda.
Až na pár textů jste většinovým autorem písní. Kolik jste jich vlastně za život napsal – ať už pro Olympic, tak pro jiné interprety?
U Ochranného svazu autorského, kam se musí písničky hlásit, jich mám asi osm set. Dvě stovky dalších jsem nenahlásil – týká se to těch, které se nakonec nerealizují. Takže dohromady to hodí kolem tisícovky.
Jak si tu vaši autorskou plodnost vysvětlujete?
Múza mě má prostě ráda. Třeba si řeknu, že si napíšu desku, a za pár týdnů ji mám hotovou. Do určité míry skládám pořád, mimoděk, a když mám pocit, že mám dobrý nápad, tak si ho natočím do telefonu. Mám jich tam opravdu hodně. No a ve chvílích, kdy mě zrovna nic nenapadá, z nich čerpám. A protože jsem vyučený skladatel, jak já říkám, tak už je to potom celkem jednoduché.
Osvěžme si, jak to u vás, u kluka z pražských Vinohrad, s hudbou začalo…
U Vinohrad se musím zastavit – jsou úžasné, dokonce byly vyhlášené jako jedna z nejkrásnějších čtvrtí na světě. Je tam plno parků, zahrad, krásných domů s nádhernými freskami, se sochami… Pražák sice chodí po ulicích s hlavou sklopenou, ale kdyby pozvedl zrak, možná by byl překvapený, co vidí. Tak v tomto prostředí jsem vyrůstal. Bylo mi šest let, když se komunista chopil moci. Začal jsem chodit do školy v ulici Jana Masaryka, která se ale záhy přejmenovala na Makarenkovu. S kluky jsme prolézali děravými ploty a prozkoumávali všechny ty velké zahrady patřící k výstavním vilám, které bohatí opustili a které tak od roku 1948 spíš chátraly, než aby se o ně někdo pořádně staral. V těch zahradách jsme sklízeli jablka, hrušky, rybíz, když jsem chtěl udělat mamince radost, natrhal jsem jí šeřík. Dokonce jsem se tam snažil sám něco vypěstovat.
Už jste říkal, že jste tam i sáňkovali.
Ano, v parku Grébovka se běžně bruslilo, sáňkovalo a lyžovalo. V létě jsme tam hráli košíkovou, fotbálek… Když ale napadl sníh, a jako že ho v Praze bývalo hodně, tak jsem si vytáhl příšerné lyže po tátovi, obul si je před barákem a jel jsem na nich z Americké ulice až na Mlejnkovku. Byly to naprosto jiné časy - tehdy ještě poštu nebo balíky rozváželi koně, v ulicích nebývala žádná auta. A když už někde nějaké stálo, třeba jedno jediné v ulici, hned jsme si ho s kluky letěli prohlédnout, jakou rychlostí dokáže jet a tak. Prostě padesátá léta.
Rokenrol vás okouzlil už v teenagerském věku?
Když mi bylo patnáct let, podal jsem si přihlášku na střední školu, jejíž ředitelka mi ale oznámila, že mi nepodepíše ani tu do Korunní, ani do Londýnské ulice, což jsem měl za rohem. Že jestli chci, tak ať zkusím Košíře. Ani jsem nevěděl, kde jsou… Zeptal jsem se jí, co jsem provedl, a ona mi odpověděla, že mám špatný třídní původ. Poslal jsem si teda přihlášku do těch Košíř, kde jsem odmaturoval. Tam se taky začal odvíjet můj hudební příběh, protože už tehdy jsem hrál na kytaru, s jedním klukem jsme utvořili duo. Byli jsme docela populární. Pak jsem se vyučil spojovým mechanikem, čili jsem opravoval telefonní ústředny. Ještě předtím jsem hrál se Sputniky, což byla gymnaziální kapela ze zmiňované Korunní ulice. Moc mě to tam ale nebavilo, takže jsem si založil vlastní kapelu Big Beat Quintet. A když se mi za dva roky rozpadla a neměl jsem co dělat, zavolali mi kluci z Olympiku, jestli nechci jít k nim. Po určitém váhání jsem kývl, psal se rok 1963. Nastoupil jsem tam jako kytarista, nikoli jako zpěvák, vůbec jsem zpívat nechtěl. Nakonec se to ale nějak vyvinulo, že se ze mě zpěvák stal.
A co byl ten špatný rodinný původ?
Problém byl v tom, že mí rodiče byli oba právníci, nepocházeli z dělnické rodiny, a tak za to museli trpět. A já taky. Můj starší brácha to měl jednodušší v tom, že do školy v Londýnské chodit mohl, protože tam tehdy takovou blbou ředitelku neměli. Byly to absurdní situace, těžko je s něčím srovnat. Můj strýc seděl v kriminálu, dostal půl roku za to, že nepozdravil domovnici. Můj táta seděl taky půl roku, dodnes nevím, za co. A pak pracoval na Kladně jako v tom filmu Skřivánci na niti. Aby se sblížil s dělnickou třídou, chodil v montérkách. Samozřejmě se s ní nikdy nesblížil, protože coby právník byl levý jak šavle. Uměl napsat brilantní dopis, senzačně mluvit, ovládal čtyři světové jazyky, překládal z nich, výborně hrál na housle, chodil s maminkou a potom i s námi do divadel, ale na práci byl nešikovný. Až později si našel zálibu, že na chatě vytahoval hřebíky z prken, rovnal je a dával do piksle. Když pak zemřel, zůstaly po něm piksle narovnaných rezavých hřebíků.
Na práva vás rodiče nehnali?
Nene, je třeba si uvědomit, že v letech, kdy jsem chodil do školy, se žádná skutečná právničina neodehrávala. Okresní tajemník jen řekl - tomu dej dva roky, tomu pět a soudce to provedl. Jestli máš vinu, nebo nemáš, je to jedno. Takže otec říkal - tuhle branži nedělej, nemá to smysl. Že jsem pak zdrhl k muzice, bylo od začátku dané. Vedl mě totiž k houslím, které byly pro můj budoucí vývoj a muzikantský život důležité.
Každému přichází hvězdná chvíle v jiném okamžiku, kdy to bylo u vás? Máte takovou, nebo ještě nenastala?
Ta nastala v Hořovicích v pětašedesátém roce, když jsme se během koncertu rozhodli, že zahrajeme naši původní písničku Dej mi víc své lásky. To byla opravdu taková zkouška, protože za prvé čeština nebyla moc populární, rokenrol se zpíval v angličtině, a za druhé jsme měli strach, že to lidi nepřijmou. Nakonec jsme ji museli třikrát opakovat. To byl můj první zásadní skladatelský úspěch, kapelu to nastartovalo. Šlo určitě o hvězdný moment.
Málokomu se podaří, že se o něm ještě za života hovoří jako o legendě české populární hudby. Co to je za pocit?
Já nevím, žádný pocit z toho nemám, není to pro mě tak důležité. Vedu život, jaký jsem si vytvořil nebo jak mi ho pomohlo vytvořit moje okolí, do ničeho se nenutím, vlastně pořád dělám, co jsem dělal, a snažím se to dělat naplno. Mám třetí rodinu, dvě malé děti, dvě dospělé dcery, které mě už nepotřebují, a ženu, která odmítá rozumět tomu, že mi bude osmdesát. Má pocit, že jsem její vrstevník, takže mi nic neodpustí. Vyšle mě nakupovat, jindy mě zaměstná jinými úkoly, takže jsem už opravdu někdy unavený. Nedávno jsem jí říkal, už mě, prosím tě, nechej, jdu si lehnout. Vždycky je to ale jen na chvíli, protože ze své podstaty jsem pracovitý a činorodý člověk. To se musím pochválit.
A jak budete vlastně slavit?
Sezvu své nejbližší a přátele a oslavíme to ve stylu vhodném pro Petra Jandu. Nevím, možná se dočkám i nějakého překvapení. Jinak s kapelou chystáme koncertní turné k šedesátému výročí kapely Olympic, které se z větší části odehraje v příštím roce, ale dvě speciální vystoupení plánujeme na 18. a 19. listopadu do Velkého sálu pražské Lucerny. A taky se v Divadle Broadway rodí muzikál složený z písní Olympiku, který bude mít premiéru 3. listopadu.
Na začátku jste mluvil o tom, že jste desku nahrával s muzikanty, kteří jsou o několik generací mladší než vy. Je navíc známo, že jste spolupracoval i se studenty z Berklee College of Music v Bostonu. Mladí za vámi jdou přirozeně, to je asi příjemný pocit…
Sedm let jsem učil na konzervatoři Jaroslava Ježka, kde jsem vychoval pár kytaristů, kteří se uchytili. Pořád jsem s nimi ve styku, zajímá mě, co dělají. Když mám možnost, tak jim dohodím i nějakou práci. Oni mi zase zpětně dávají to mládí, baví se se mnou o tom, jak jim to jde, nebo nejde, taky už mají děti, to je strašně zajímavé. Pořád mě vyhledávají, asi se jim líbí se mnou být. To mě baví.
Vaše dcery taky tíhnou k hudbě?
Tak Martu znáte, Elišce jsem to rozmluvil, aby to nedělala, protože už by těch zpívajících Jandů bylo moc. Vystudovala dvě vysoké školy a je spokojená. A ty nejmladší, Rozárka s Anežkou, chodí na piano. Ale Anežka chce být chirurg a Rozárku na zpěvačku tipuju. Má úžasný hlas a kromě klavíru si vzala navíc ještě ukulele.
Sledujete i současnou situaci ve světě, nebo se jí nenecháte znepokojovat?
Sleduju, jsem strašně znepokojený a mám z toho špatné spaní. Vůbec to celé nechápu. Je to ohromné neštěstí. Myslel jsem si, že se v životě něčeho takového, jako je válka na Ukrajině, nedožiju. Říkám si, čím to má skončit, neumím si představit, že by to odskákaly i moje děti. Myslím ale, že takto přemýšlejí všichni rodiče.
3
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
