Furt něco měnit. Madeleine Albrightová byla zvyklá jít stále kupředu

Když jí bylo jedenáct, řekla si, že stane obyčejnou americkou holčičkou. Pak se ale stala nejmocnější dámou přelomu tisíciletí. Paměť národa zachytila vzpomínky Madeleine Albrightová jen několik měsíců před jejím odchodem.

Dívat se, co se stalo po bombách

Madeleine Albrightová (roz. Marie Jana Korbelová) se narodila 15. května 1937 v Praze. Rodina tou dobou bydlela v Bělehradě, hlavním městě tehdejšího Jugoslávského království, kde otec Josef Korbel (narozen 1909) působil na diplomatické pozici tiskového atašé. „Moje maminka [Anna, nar. 1910] chtěla, abych se narodila v Praze, tak jsem se narodila tam, a pak jsme jeli zpátky. Bylo mi pár měsíců a byli jsme v Bělehradě.“ V Jugoslávii Madeleine strávila první dva roky života. 

Roku 1939 se s rodiči vrátila zpět do Prahy, kde otec nadále působil v diplomatických službách. Téhož roku následovalo další stěhování. „Když se československá vláda přestěhovala do Londýna, tak jsme tam taky jeli. […] Pro rodiče to muselo být hrozně těžké. Utekli přes Řecko do Anglie, a nechali celou rodinu v Československu.“ Zprvu bydleli v Londýně. „[Otec] pracoval pro BBC, dělal rozhlas do Československa v čase války. Pracoval pro Masaryka a prezidenta Beneše. […] Každou noc začal ten rozhlas notami z Beethovenovy páté symfonie. To je takový kód pro ‚victory‘, vyhrajeme.“ Josef Korbel a Jan Masaryk si údajně byli velice blízcí. „Otec ho znal dobře a Masaryk znal moc dobře jeho.“

Herečka Simona Stašová: Nejsem pečící ani vařící typ

Jak vypadal život v Londýně na pozadí druhé světové války? „Bydleli jsme na několika místech, nakonec v činžáku na Notting Hill Gate. Teď si každý myslí, že je to hrozně elegantní, ale v čase války to tak elegantní nebylo. Byli tam i jiní cizinci, každou noc jsme spali ve sklepě. Byla tam hrozně zelená barva. A můj otec – na to si pamatuju – říkal: ,Je to divné. V tom sklepě je teplá voda a plyn. Kdyby najednou spadla bomba, tak jsme všichni mrtví.“ Bombardování nebylo dle vzpomínek ničím výjimečným.

„Jednou, když jsme vyšli, tak nedaleko od nás, na stejné ulici, spadla bomba na barák. Ale pravda je, že jsem si zvykla dívat se na to, co se stalo po bombách. Okolo Londýna, i když jsem byla malá, tak si pamatuju, že na plno věcí opravdu ty bomby spadly.“ 

I kvůli bezpečnosti se rodina později přestěhovala do rodinného domu ve městě Walton-on-Thames jihozápadně od Londýna. „V Anglii vymysleli takové obrovské železné stoly, které člověk mohl mít v domě, a řekli, že kdyby bomba spadla na dům a člověk byl pod tím stolem, že by se nic nestalo. Tak jsme měli takový stůl u nás v tom domečku, tam jsme spali a já jsem si okolo toho stolu hrála.“

Květiny pro Masaryka, půl párku pro Tita

Otec po celé válečné období úzce spolupracoval s československou exilovou vládou, Madeleine se proto odmalička vídávala s Edvardem Benešem. „Hezky se usmíval a byl na mě moc milý. […] Moji rodiče si moc vážili, co dělá vláda, Beneš, Masaryk a všichni ti lidi okolo. Neslyšela jsem o věcech jako Lidice a tak dále, protože jsem byla malá holčička, ale bydlela jsem v docela hezkém domě a vždycky tam byli nějací Češi.“ Ze sousedů ve Walton-on-Thames zmiňme například Prokopa Drtinu, poválečného ministra spravedlnosti, kterého komunisté ve vykonstruovaném procesu v padesátých letech odsoudili k patnácti letům vězení. 

Na anglickém venkově se rodina dočkala konce války. „Pamatuju si, když přijeli Američani. Byla velká paráda a byl tam Beneš. Taky si pamatuju, jak ti lidi vypadali.“ Následoval návrat do Prahy. „Když jsme jeli zpátky, v tom roce čtyřicet pět, tak mi bylo osm let. […] Můj otec se vrátil s prezidentem Benešem v květnu a já s maminkou a malou sestrou až o pár týdnů později.“ V Praze rodina bydlela na Hradčanském náměstí. Otec nadále pracoval pro ministerstvo zahraničí a každé ráno cestou do práce doprovázel Madeleine do školy.

Zemřela americká politička s českými kořeny Madeleine Albrightová. Měla 84 let

Z poválečné Prahy se Korbelovi opětovně přestěhovali do Bělehradu, kde Madeleine strávila následující dva roky. „Rodiče nechtěli, abych chodila do školy s komunisty, tak jsem měla guvernantku a učila jsem se doma.“ Většinu času trávila na ambasádě, „tam bylo pár takových diplomatických dětí, ale jinak jsem neměla žádné přátele.“ Díky otcově povolání se nadále vídávala s politickými elitami té doby. „Když jsme bydleli v Jugoslávii, já jsem byla ta malá holčička, která chodí na letiště, aby dávala někomu kytky. Nosila jsem slovenský kroj a dávala jsem kytky.“

Na rybách s diplomatem

Roku 1947 desetiletá Madeleine vycestovala z Jugoslávie na studia do Švýcarska. „To bylo úplně necharakteristické od mých rodičů. Nerozumím tomu moc dobře. […] Nenáviděla jsem tu školu ze začátku, ale pak se mi moc líbila a mluvím – musím říct – bezvadně francouzsky. Ale bylo to divné.“

Nedlouho poté společenskopolitické změny rodinu přinutily k další emigraci. „V květnu v čtyřicátým osmým moji rodiče přijeli do Švýcarska říct, že už se do Československa nevrátíme. Že můj otec dostal novou práci, že jede do Indie.“ Já jsem v té době měla malého bratra, jeli jsme do Anglie a tam jsme zůstali do té doby, než jsme přijeli do Ameriky.“ Stalo se tak v listopadu 1948. Tehdy jedenáctiletá Madeleine – donucena okolnostmi – ovládala čtyři jazyky a po Československu, Jugoslávii, Anglii a Švýcarsku se Spojené státy staly jejím dalším, tentokrát skutečně trvalým domovem.

I tyto zkušenosti pak nadále formovaly její úspěchy. Jak s odstupem času přemýšlí nad únorovým pučem? „Myslím, že na to komunisti mysleli docela dlouho. Člověk může říct, že Beneš neměl akceptovat ty rezignace, je ale lehký sedět v Americe a říkat, co se má dělat nebo nemá. Pravdou ale je, že to, co se stalo v Československu ve čtyřicátým osmým, je moc smutné a byli ti, kteří opravdu Československo zradili a člověk nikdy dobře neporozumí proč a jak.“

Tento článek připravila redakce Magazínu Paměti národa, kterou díky podpoře soukromých dárců spravuje nezisková organizace Post Bellum. Budeme vděčni, pokud nás podpoříte i vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Autoři: Václav Kovář, Post Bellum