Svým herectvím zaujal už jako dítě. Před sto lety se narodil Josef Kemr

K herectví přivedla Josefa Kemra, který se narodil do skromných poměrů 20. června 1922 v Praze, šťastná shoda náhod. Jednoho dne, když hrál se svými kamarády házenou v Riegrových sadech, šli kolem dva pánové z filmové produkce.

„Zastavili se a byli zaujati chlapcem, který mezi ostatními obzvlášť vynikal. Oslovili ho, trošku ho vyprovokovali a zjistili, že je přirozený a impulzivní. Tak byl objeven budoucí velký herec,“ vypráví v dokumentu režiséra Petra Kotka Dva chrámy Josefa Kemra filmový historik Pavel Taussig.

Řádné povolání

Otec chtěl mít ze syna člověka řádného povolání, tudíž Josef nejdříve vystudoval obchodní školu na Žižkově a přitom pracoval jako prodavač, číšník, promítač či elektromontér. Mezitím už měl na kontě první divadelní zářez – ve svých jedenácti letech účinkoval v představení Polská krev v Divadle na Vinohradech.

Anna Franková stále dojímá. Zájem o její příběh mají i dnešní děti

Profesionálně se začal divadlu věnovat v osmnácti letech, kdy byl na přímluvu kamaráda Rudolfa Hrušínského angažován do kočovné společnosti jeho babičky Anny Budínské-Červíčkové. Podle slov syna Rudolfa Hrušínského, taktéž herce Jana, se traduje, že se ti dva potkali náhodně někde u Masarykova nádraží v Praze, kde Josef skládal jako brigádník brambory. Společně s Rudolfem pak pak odjeli vlakem za Červíčkovými, s nimiž hrál Josef Kemr až do konce války hrál. „Patří tak k poslední generaci, která v začátcích svého hereckého rozmachu zažila slasti a strasti kočovníků,“ podotkl Taussig.

Po válce měl Josef Kemr angažmá v několika dalších divadlech. V roce 1965 stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde účinkoval ve více než sedmdesáti rolích. Prosadil se v úlohách všedních lidí, jejichž tajemství, tragiku i humor dokázal odhalit i na malém prostoru několika výstupů. Mnohé z nich ozvláštňoval sarkasmem, karikaturní komikou a suchým humorem. V každé jeho komediální postavě byl přitom stále přítomen spodní tón zádumčivého smutku. Přesvědčivým ztvárněním všedních nenápadných lidí dokázal vyjádřit obraz ušlápnutého, ale ve svém humoru nezdolného člověka.

Veselohry i drama

Ve filmu se začal objevovat nejdříve ve veselohrách Škola základ života (1938) 'a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), později v tandemu s Jaroslavem Marvanem ve snímcích Dovolená s Andělem (1952) a Anděl na horách (1955). Skvostně vytvořil i dramatické postavy – drsného lapku Kozlíka ve Vláčilově filmu Marketa Lazarová (1967) nebo písaře Ignáce ve Vávrově filmu Kladivo na čarodějnice (1969). Později vynikl v roli lichváře v televizní inscenaci Gobseck (1986) či ve své poslední filmové roli v dramatu Golet v údolí (1995).

Pro jeho osobitý projev si Kemra do svých filmů vybíralo i tvůrčí duo Smoljak-Svěrák. Repliky nezapomenutelných postav dědy Komárka v komedii Na samotě u lesa (1976) a studenta večerní školy Plhy ve filmu Marečku, podejte mi pero! (1976) jsou dodnes citovány.

Zemřel herec a dabér Dalimil Klapka. Hlas propůjčil poručíku Columbovi

„Pomáhal mi tím, že mnou nepohrdal,“ uvedl Zdeněk Svěrák na adresu filmu Na samotě u lesa, v němž si zahrál venkovem nepolíbeného Pražáka Oldřicha Lavičku. „Josef Kemr byl pan herec. Nutně jsem vedle něj musel vypadat jako dřevo. Nikdy mi to ale nedal najevo. Velkoryse snášel moje neherectví a já jsem si to pak vysvětlil. Možná věděl, že to tak režisér Jiří Menzel chtěl. Že nás dal vědomě vedle sebe, aby venkovan Komárek, naprosto přirozený, který do přírody patřil, působil v nepatřičném kontrastu s Pražákem Lavičkou,“ doplnil Svěrák.

Josef Kemr ztvárnil i mnohé seriálové role – ty epizodní vytvořil například v F. L. Věkovi (1971), Slavných historkách zbojnických (1985) či Malém pitavalovi z velkého města (1986). Daleko výraznější byl jeho cirkusový veterán Vendelín Malina v seriálu Cirkus Humberto (1988) a především všeuměl a starý mládenec Bohouš Císař v Chalupářích (1975), kde ho v komické dvojici doplňoval Jiří Sovák v roli penzionovaného kontrolora Evžena Humla. Právě v Chalupářích předvedl Kemr i své hudební nadání, když v nich hrál na violu, která k němu vlastně celoživotně patřila.

Herec, koňák, farmář. Legendární Karel Roden slaví šedesátku

Mnoho rolí vytvořil i v pohádkách. Jsou mezi nimi komoří z filmu O Janovi a podivuhodném příteli (1990), královský bubeník v pohádce Honza málem králem (1976), zchudlý kníže ve filmovém hitu S čerty nejsou žerty (1984), rádce Iks v Šíleně smutné princezně (1968) či slepý hastrman v Pohádce o lidské duši (1986).

Věřící člověk a antikomunista

Herec byl dvakrát „zásadně zadaný“. Poprvé pojal za ženu herečku Evu Foustkovou, na kterou vzpomínali jejich kolegové jako na zapřisáhlou komunistku. On sám byl hluboce věřící člověk a antikomunista. „Oba byli zapálení, ale každý na jiné straně,“ glosovala to už též nežijící herečka Luba Skořepová.

Po úmrtí Foustkové se stala hercovou životní partnerkou Marika Skopalová. „Josef byl přesvědčený o tom, že jméno určuje člověka a jeho úděl. Neměl vlastní děti, ale dvě vychoval. Zabydlel se do role Josefa pěstouna a byl přesvědčen, že to tak mělo být,“ řekla v dokumentu Dva chrámy Josefa Kemra jeho múza.

Hasiči na plátně: V české novince nehoří, americké snímky jsou plamenů plné

To, jak myslíme a žijeme, se nám vpisuje do tváře, říkal sám umělec. „Když se pozorně podíváme do partnerových očí nebo do očí jakéhokoliv člověka, všecko se mu v nich zračí,“ říkal Kemr. Ty jeho oči byly velice zkoumavé – díval se prý člověku přímo do duše. Proslul mimo jiné i trabantem, s nímž brázdil ulice Prahy, opravováním kapliček a vlastenectvím. Když se roku 1989 hrnula Národní třídou masa studentů, povzbuzoval je z okna Národního divadla.