Kliknutím zvětšíte„Mé filmy se nikdy nepřestaly točit kolem příběhů a herců.“ To o sobě řekl Miloš Forman v knize Jana Nováka Co já vím. Režisér a scenárista, který zanechal silnou stopu v československé nové vlně i ve světovém filmu, neztratil nikdy pokoru k řemeslu ani životu. Pro každého měl úsměv i porozumění – ať to byl bohatý producent, začínající herečka, nebo ten poslední osvětlovač na place.
Čáslavský rodák zatraceně dobře věděl, jaký umí být život pes. Rodiče mu vzali nacisté, respektive koncentrační tábor, protloukat se musel sám už jako malý kluk. Díky buldočí povaze se ale stal tím, kým byl – světovou režijní hvězdou.
Filmem posedlý
„Poprvé jsem ho potkal při natáčení svého filmu Touha v roce 1957,“ vzpomínal režisér Vojtěch Jasný při našem rozhovoru před několika lety na karlovarském festivalu
„Byl to můj debut, milostný příběh, odehrávající se u řeky Otavy. Hrála v něm nesmírně talentovaná a krásná, tehdy teprve osmnáctiletá Jana Brejchová. Budoucí hvězda českého filmu. Náhle se na place zjevil mladý a pohledný muž na motorce. Očima hledal Janu. Byl to Miloš Forman. Od většiny jeho vrstevníků ho už tehdy odlišovalo to hlavní – nikdy nerezignoval na ideály. Nezajímala ho politika, ale lidské příběhy.“
David Ondříček, režisér a producent měl k němu blízko i díky otci, kameramanu Miroslavu Ondříčkovi, jenž byl Formanovým dvorním spolupracovníkem.
„Sledovat Miloše na place byl zážitek, film miloval, byl jím úplně posedlý. Když točil, neexistovalo nic jiného. Měl dar vidění, úžasně pracoval s herci, které měl rád. Bavilo mě ale dívat se na něj i v jiných chvílích, třeba když sledoval sport, kterému holdoval. Atletice, hokeji nebo boxu. Když jsem u něj asi ve dvaceti šťouchl zvědavě tágem do koule, měl totiž doma kulečník, rozzářil se: „Á, kavárenský povaleč…“
„V Milošových filmech byla velká síla. Měl dar oživit na plátně zajímavý scénář. Uměl příběhu vtisknout život. A dařilo se mu to s herci i neherci, to není dáno každému,“ zavzpomínal při jedné z návštěv Česka česko-americký spisovatel a překladatel Jan Novák, který s režisérem sepsal knihu Co já vím.
Život s Janou
„Na festivalu v Benátkách se mně novináři ptali, kolik mám pokojů a jakými květinami si prý zdobím byt. My přitom v té době bydleli s Milošem v odstrašujících podmínkách – já v mrňavém kamrlíku a on v podnájmu, kam návštěvy po šesté hodině večer nesměly. Miloš mě tam jednou omylem zamkl a já nemohla ven,“ vzpomínala Jana Brejchová před lety v knize Jany Klusákové.
Scenárista Jean-Claude Carrière, Formanův přítel a kolega, jenž s ním napsal scénář k filmu Taking Off, se vrací ve svých vzpomínkách k režisérovu neveselému období po odjezdu do Ameriky.
„Natočil film Taking Off, který bohužel komerčně propadl. Milošovi bylo v tu dobu přes čtyřicet, žil v hotelovém pokoji a byl totálně na mizině. Jeho filmy z české nové vlny byly studijní látkou snad ve všech filmových školách světa, ale on neměl ani na nájem. Já se svými francouzskými přáteli jsme mu platili aspoň jídlo a pokoj.“
Cesta synům
Historik Pavel Jiras, jenž má na kontě knihu Barrandov nezapomenutelní: Miloš Forman (2016), shrnul jeho osobní život i otcovství.
„Když někdo dostane do vínku takový talent, nesmí ho promarnit. Něco musí jít stranou. Je to osudová věc. Svojí rodině to odevzdal jinak – tím, co vytvořil. Jeho nadání v zahraničí narostlo do mocných rozměrů. Petra a Matěje zajistil existenčně, koupil jim dům, v němž žijí. Ale hlavně v něm jeho chlapci mají velký příklad. Ukázal jim cestu. Ta je důležitější než cíl. A pro jeho české syny má, myslím, velkou cenu.“
Navzdory své slávě a obdivu řady lidí a osobností nikdy neztratil sám sebe. „Potvrzovaly to jeho filmy a přesvědčil jsem se o tom i během našeho povídání pro knihu,“ řekl o něm Bohdan Sláma, autor knižního rozhovoru s Formanem Povolání režisér (2012).
„I po odchodu do USA zůstal sám sebou. Definoval téma svobody, kterou člověk potřebuje, aby mohl být šťastný. Což je něco, co přesahuje i český region a čemu rozumějí lidé na celém světě. Po emigraci udělal velký střih, ale dál točil filmy a zařadil se mezi absolutní špičku, aniž by kvalita jeho tvorby utrpěla. Uměl sloučit špatné věci života s humorným nadhledem, vysmát se malosti. Tematizoval lidskou hloupost jako příčinu zla.
Z jeho českých snímků si nejvíc cením Černého Petra, z produkce americké Přeletu nad kukaččím hnízdem, kde měl sice skvělou předlohu, ale dokázal ji filmově domyslet a posunout dál. Pro mě je mužem v řadě, jakou tvoří Fellini, Bergman či Tarkovskij. Chlap, s nímž bylo štěstí sedět v jedné hospodě.“
Na kole s Milošem
Karlovarskému festivalu vozil dobrou náladu a posílal hvězdy. Díky němu vítali filmoví fanoušci na kolonádě Michaela Douglase, Woodyho Harrelsona či Edwarda Nortona. „Měli jsme ho rádi jako velkou osobnost, na kterou jsme hrdí, i jako laskavého člověka se smyslem pro humor,“ poznamenala před časem Eva Zaoralová, dlouholetá umělecká poradkyně festivalu.
Přítel, obdivovatel a Formanův žák, jak sám sebe vidí Radim Kratochvíl, o svém „učiteli“ vydal knihu pozoruhodných vzpomínek Ecce Homo Forman.
„Obdivoval jsem ho. Už skrze různé věci, které jsem doma nacházel. Karty, dýmku, festivalové ceny, fotku, kde je na kole nebo mapu Paříže, velkou přes celou stěnu. Miloš byl pro mě zkrátka kdosi tajemný a vzácný, o kom se vždycky mluvilo s respektem. Jako kluk jsem byl zvědavý, kdo to je. Když jsme pak začali později společně na dlouhé výlety na kole Evropou, hlavně po Francii, byl jsem nadšený,“ říká syn Věry Křesadlové a Jana V. Kratochvíla.
„Byl i zábavný. Třeba když vysvětloval, proč se jejich pánských mariášových partií směla jako jediná žena účastnit herečka Stella Zázvorková. „Vždyť to není ženská, to je chlap!“
Poslední vzpomínka patří samotnému Miloši Formanovi. Je to krédo, o němž často mluvil a jež je na místě připomenout: „V životě jsem vždycky dělal všecko pro to, abych vyhrál.“
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
