Focení probíhalo v únoru ve foyer a kavárně Divadla Komedie, o tři týdny později jsme se měly sejít na rozhovor. Vinou koronavirové krize a nemožnosti potkat se tváří v tvář jsme se viděly až teď, uprostřed května. Říkala jsem si, ještě že jsme Vlastinu prozíravě nefotili venku a v zimním oblečení, v červnovém čísle by to působilo poněkud nepatřičně.

Už tenkrát mě zaujalo, jak jste štíhlá. Dnes na mě na netu dokonce vykouklo vaše vysportované břicho. Opravdu jste v karanténě cvičila hlavně kvůli dobrému pocitu?
Popravdě jsem začala cvičit až v době karantény, kdy už nebylo na co se vymlouvat. Seděla jsem doma a byla nervózní, že jenom žeru. Cítila jsem zvláštní vnitřní neklid, tak jsem ho začala vyběhávat. Postupně jsem se po letech zase dostala do kondice a už to nebylo utrpení a dřina, ale radost a dobrý pocit.

Vy jste ale vždycky byla sportovně založená.
Na střední škole jsem dělala aerobik, tančila jako roztleskávačka na turnajích, lyžovala, bruslila a pak běhala. Nejde o hubnutí, ale o ten příval pozitivní energie. Ale někdy to život zařídí za vás, dostanete do velkého stresu nebo těžké situace, kterou musíte sama řešit, a to pak jdou kila dolů. Mám tři děti, musím jim dát najíst, zvládnout s nimi on-line učení, do toho uklidit velký dům a samozřejmě i vydělat nějaké peníze. Nemám zkrátka prostor přibírat. Žiju život, který někdy není vůbec jednoduchý, až z toho někdy padám na hubu.

Nouzový stav jste zřejmě nevnímala jako dovolenou.
Nejdřív jsem se snažila zorientovat, co se to vlastně děje. Nikam jsme nechodili, ani jsme nemohli. Zavřeli jsme se doma a zkoušeli spolu vzájemně fungovat. On-line učení nám dalo zabrat. Hlavně teda mně. Musela jsem se zklidnit, abych své děti vůbec něco naučila, i proto jsem se šla raději vyběhat a pak se vrátila klidná. Navíc jsme byli ze dne na den bez práce. Na krku hypotéka. Mně osobně se život převrátil vzhůru nohama kompletně.

Kdysi jste studovala pedagogiku. Říkám si, jak to asi zvládají rodiče, kteří podobnými schopnostmi vůbec nedisponují.
Obdivuju je. Já jsem sice vystudovaná učitelka, ale děti bych nejspíš nic nenaučila. Všem pedagogům patří můj velký respekt.

Píšete knihy, přinesla vám koronavirová doba námět na další knížku? Spousta lidí tvrdí, že se o sobě i svých blízkých během tohoto čtvrt roku dozvěděli víc než za několik let manželství.
Už je skoro dopsaná.

Ještě pořád své knihy osobně podepisujete i balíte?
Ano, ještě pořád a jsem za to vděčná. Doufám, že brzy budu podepisovat a balit další. Opět si ji vydám vlastním nákladem.

Na sociálních sítích často popisujete své niterné, intimní stavy. Asi to funguje jako terapie. Jenže občas jde o informace značně protichůdné. V únoru jste psala, že jste s manželem šťastná, zcela nedávno jste se naopak svěřila, jak už nedokážete mlčet a potlačovat samu sebe. Teď jste zase na Facebooku hovořila o velkém stresu a extrémní životní změně.
Není na tom nic protichůdného. Vždycky jsem říkala pravdu. Je to vývoj vztahu. Procházíte různými fázemi vztahu, který ovlivňují i další aspekty, jako je narození dítěte, ztráta práce, finanční situace, nemoc nebo třeba karanténa. A častokrát na to nejste dva. Jeden totiž už nechce. Každý se třeba posouvá jiným tempem, někdo stojí na místě, někdo na sobě pracuje po duchovní, terapeutické stránce a snaží se za každou cenu přijít na to, kým je a proč je tady. A toho druhého to irituje a frustruje. A pak se vše zase obrátí. A ten, který byl frustrovaný, našel smysl života a první dostal strach, že o svého partnera přijde. Že ho opustí. Že není dost dobrý, zajímavý, sexy… Právě psaní je můj způsob bytí a vyjadřování. Není to ani tak terapie, jako spíš pocit, že mé autentické sdílení může být někomu dalšímu blízké a může být pro něj inspirací. Jsem přesvědčená, že bychom měli v životě dělat to, co nás naplňuje a co druhé posouvá dopředu.

Takže stres a extrémní životní změna souvisely opravdu spíš s karanténou a celospolečenskou situací než s konkrétním stavem věcí u vás doma? Omlouvám se, jestli do toho moc ryju…
Ryjete. (smích)

Nedivte se, stačí zadat do vyhledávače vaše jméno a vylezou hlavně články, které spekulují o vašem osobním životě. Zároveň o sobě říkáte, že jste introvertní člověk a pozornost ostatních vám není zrovna příjemná. Nebylo by pro vás tedy jednodušší dělat jiné povolání?
Ale jaké? Mám zásadu dělat to, co mě baví. Pokud mi to samozřejmě okolnosti a životní podmínky dovolí. Moje práce nemůže být jen místem, kam musím chodit, abych dostala výplatu. Ideální je, když ani nevíte, že jste v práci, a tak to já nastavené mám. Každé setkání, každý nápad je něco, na co se strašně moc těším a jsem vděčná, že můžu. I proto se nevěnuju jenom jedné profesi, ale kromě herectví vyrábím šperky pod značkou Adore, teď jsme během koronaviru vymyslely s kolegyní Zuzanou Šulajovou krásné svíčky, zabývám se módou, dělám přednášky pro děti o poruchách příjmu potravy, o zranitelnosti a přijetí… A do toho samozřejmě píšu. Co se týče bulváru – aniž bych jim cokoliv nabízela, aniž bych jim sama volala, napíšou si, co chtějí. Zřejmě mám zajímavý život, který je fascinuje, když mají tak velkou potřebu o mně psát.

Možná to souvisí s vaší zranitelností a otevřeností – vždyť jiných celebrit si bulvár tolik nevšímá.
Je to dost možné. Přijde mi to přirozené: být otevřená, upřímná, autentická. Když jednou takhle začnete fungovat, jen těžko se zpátky schováte za nějakou personu, za falešnou masku dokonalé ženy. Zároveň je ale v pořádku chránit se a mít hranice. Ještě pořád mě dokáže překvapit, jak jsou lidé zlí, závistiví a nepřejícní.

V rozhovoru k filmu Můj příběh jste říkala, že i vy jste zažila určitý typ psychického násilí, manipulace. Není to tak, že podobné lidi k sobě vlastně přitahujete? Nehovořím jen o partnerství, narážím i na váš zážitek se šílenou fanynkou.
Ano, přitahovala jsem. Když jste velmi empatická, důvěřujete lidem, jste otevřená, dávající a máte pocit, že musíte všem pomoct, neumíte moc říkat NE, tak se na vás podobní lidé lepí jako vosy na med. Já se pro všechny rozdala, každému jsem se snažila pomoct, odepisovala jsem na sociálních sítích úplně všem a pak jsem zjistila, že nemůžu už ani mluvit, jak jsem si pro sebe nenechala ani kousek energie.

V tom je zřejmě ta chyba.
Stalkerka mě vyškolila ze všech nejvíc. Ne nadarmo se lidem, se kterými jsme zažili největší peklo, říká školitel nebo učitel. Začala jsem se hodně vzdělávat, hodně na sobě pracovat a učit se vymezovat a uvědomovat si vlastní hranice. Učila jsem se tak banální věc jako nemít špatný pocit z toho, když někoho odmítnu a řeknu, že nemám zájem. Naučila jsem se nebýt zticha, když na mě někdo zvyšuje hlas. Naučila jsem se být nekompromisní, radikální, tvrdá, silná – nic z toho jsem doteď neuměla, dokážete si to představit? Pokud máme sami sebe na posledním místě, dostane se nám přesně takové úcty a respektu od ostatních: budou nás mít na posledním místě.

Tenkrát jste požádala veřejnost o pomoc, protože policie nevyhodnotila kroky stalkerky jako nebezpečné. To je docela šokující. Jak se situace aktuálně vyvíjí?
Podávám druhé trestní oznámení, tentokrát ale opačnou cestou, přes právníka a státního zástupce. Věřím, že je cesta, jak podobné lidi, kterých je hodně, zastavit. Bohužel jim hodně lidí kyberšikanu a stalking tiše trpí.

Třeba mají pocit, že se jich stejně nikdo nezastane.
Já se snažím najít cestu. Je extrémně vyčerpávající a psychicky vysilující, když si nějaká cizí osoba vezme do hlavy, že máte povinnost se s ní kamarádit, psát si s ní nebo jít na kafe. A pokud odmítnete, zablokujete ji a nekomunikujete, vyvalí se na vás extrémní dávka zloby a agrese v přímém přenosu. Nikdo nemá právo vás nutit ke kontaktu, ani vás nonstop zásobovat nevyžádanou poštou, zprávami a příspěvky, ve kterých vás označuje.

Překvapilo mě, že právě v tomto momentu zmiňovaný bulvár nezafungoval. Čekala jsem, že vám média víc pomohou.
Nemám potřebu svůj zážitek bulvarizovat. Ale novinářka Jana Ciglerová mě přesvědčila, že by moje výpověď mohla pomoci dalším lidem. To byl jediný důvod, proč tato citlivá témata sdílím veřejně.

Měla jsem podobnou zkušenost, i když ne tak extrémní. Myslím, že kdo takovou věc nezažije, hrůzu stalkingu a bezmoc oběti nepochopí.
Naprosto souhlasím. Kdo to nezažije, tak mávne rukou a řekne: tak na to nereaguj, prostě ji zablokuj! Jenže to vy samozřejmě víte a děláte. Ale pak zjistíte, že blokujete třeba padesátkrát denně a stalker energii od vás stejně získává. Mým konkrétním případem byla mladá holka, která nedělá od rána do večera nic jiného, než že sedí za počítačem nebo telefonem a hledá cesty, jak se ke mně dostat. Je to nepříjemné i proto, že stalkerka kontaktovala moji rodinu, přátele, lidi, se kterými spolupracuji, a snažila se mě očernit a ublížit mi třeba tím, že řekla, že jsem v sektě nebo že jsem zabila její kamarádku.

Proboha!
Překročila veškeré meze, jaké překročit lze, a já si to rozhodně nenechám líbit. Udělám maximum pro to, aby daná osoba byla potrestána a nemohla už nikdy ubližovat nikomu dalšímu. Tito lidé jsou jako pijavice. Přeskočí na další oběť, ze které sají energii, emoce a sílu, protože sami nemají vůbec nic.

Měla jste z ní strach? Bála jste se, že by vám mohla ublížit fyzicky? Nebo i vašim blízkým?
Ano, měla. Vidím, jak moc dokáže být agresivní a zlá. U takových lidí nikdy nevíte, co je napadne a co se rozhodnou udělat. Mluvila jsem se ženou, kterou takhle pronásledovala přede mnou, a tu i fyzicky napadla.

Mnozí tuzemští umělci si prošli podobným martyriem se šílenou fanynkou nebo fanouškem. Člověk by nevěřil, že něco podobného funguje i v Česku, v zemi, která nepěstuje tak okatý hvězdný kult jako například v zámoří.
Možná právě v zahraničí existuje mnohem lepší právní systém a zákony, které mohou člověka ochránit. Zašla jsem na oddělení policie a koukali na mě jako na blázna, sami ani nevěděli, co je to Instagram a na co se používá. Dotyčné Slovence dali 30 eur pokutu a pak se strašně divili, že nepřestala a směje se nám všem do ksichtu. Možná by to chtělo konečně změnit zákony a najít nový systém ochrany, hlavně našich dětí, které jsou na sociálních sítích jako doma a může je obtěžovat kdokoliv. Já se o to rozhodně pokusím.

Prý to celé začalo tím, že jste tu nešťastnou ženu objala.
Tím to nezačalo. Psala mi delší dobu, já vždy slušně odpověděla. Podpořila ji. Pak se začala objevovat na veřejných akcích, na mých autogramiádách, celá se třásla, bylo mi jí líto. Stála naproti mně, nebyla schopna slova, snažila jsem se zbavit ji stresu a nepříjemného pocitu, takže jsem mluvila jenom já. A pak přicházela znovu a znovu a nakonec, když přede mnou stála a chvěla se, jako empatický člověk jsem ji objala. Nenapadlo mě ani ve snu, že to bude považovat za gesto přátelství a spojení duší. Od toho momentu psala víc a víc, až mi to začalo být nepříjemné, a tak jsem jí to empaticky vysvětlovala. Jak jsem se jí snažila neublížit, ubližovala jsem sama sobě. Až příliš velká empatie je vzácná věc a dnešní svět ji velmi potřebuje. Bohužel ale zároveň neumí příliš empatické lidi ochránit a je spíš pastí než bezpečným prostorem pro život.

Občas píšete i o touze zbavit se závislosti na tom, být milována. A přiznáváte, že všichni vaši partneři věděli, že vás mají naprosto celou, odevzdanou a milující. Když chtěli, abyste se přizpůsobila, začali vyhrožovat, že odejdou, že se se s vámi prý nedá žít. Tak jste se snažila změnit, být pro ně „lepší“ partnerkou. Říkám si – proč krásná a chytrá žena takto reaguje? Proč potřebuje tolik důkazů lásky a ujištění o tom, že ji její protějšek miluje?
Já vím proč. Moje touha po lásce odněkud pramení. Někde nebyla naplněna. V tom nejzásadnějším, nejdůležitějším období. Narodíme se a blízkost mámy nebo jiné osoby, která bude pořád nablízku, je pro nás esenciální. Rodíme se s potřebou být milováni, mít bezpečné pouto. Když se vztah kvůli různým okolnostem porouchá a my jsme odmítnuti nebo odloženi nebo tam není ten, koho potřebujeme, vzniká v nás prázdno – prázdno, které budeme celý život toužit naplnit láskou od někoho jiného. Bezpodmínečná láska rodičů nám zrcadlí, že jsme ji hodni. Když existuje, ale s podmínkami, vyvolává to v nás pocit, že si ji musíme zasloužit.

Že musíme být hodní…
… mít samé jedničky, vyhrávat soutěže, být v něčem skvělí, pak teprve přijdou i pochvala a láska. V dospělých vztazích se stáváme spoluzávislými, děláme všechno pro to, aby nás partner měl rád, aby nás neopustil, a tím vlastně říkáme – nevážím si sám sebe. Je to smutné, ale jenom my můžeme změnit svůj osud, přestat být závislí na lásce a ocenění od druhých a naučit se je dávat sami sobě. Tím se obrovsky osvobodíme a začneme vytvářet úplně jinou kvalitu vztahů.

Takže vše souvisí hlavně s vaším dětstvím? O svých partnerech mluvíte velmi otevřeně, se zážitky se svými rodiči se příliš nesvěřujete.
Myslím, že už jsem to zodpověděla. Ale není smyslem obviňovat rodiče, to nás opět jenom udržuje v pozici oběti. A oběť nenese zodpovědnost za změnu. Můžeme se naštvat, můžeme svoji zlost sdělit lidem, kterých se týká. Ale nemůžeme očekávat, že nás někdo přijme, pochopí a najednou bude mít víc rád. Ze své pozice dospělého člověka, matky tří synů můžu změnit jejich život a prolomit kletbu kolektivní výchovy a používání naučených vzorců chování typu ‚Nebreč, kluci nepláčou!‘, ‚Nebuď holka!‘. Můžu jim říkat, že je miluju, a dávat jim lásku často najevo. Můžu jim říkat, že jsou úžasní. Ale taky vím, že častokrát selžu a udělám chybu. Řeknu něco, co mě pak moc mrzí. Ale můžu za nimi přijít a omluvit se. Rodič nemusí být autorita, které se děti mají bát. Rodič může být partner, který je příkladem, i když dělá chyby.

Vaše maminka je Slovenka, otec Čech. Mluvíte na děti někdy slovensky?
Mluvím hlavně česky, pokud žiju tady. Hned jak přijedu na Slovensko, přepínám do slovenštiny, s babičkami mluvím moravsky a na nejmenšího syna někdy anglicky.

V čem jste typická Slovenka, co myslíte?
V energii, ta krev v žilách umí být divoká. Líbí se mi slovenská živočišnost. Jak říká moje jedenadevadesátiletá babička: „Náš dedo bol dobrý chlap. Len raz ma tak naštval, že som mu dala facku, a odvtedy bol kľud!“

Předpokládám, že k rodině na Slovensko se hned tak nedostanete, co tedy plánujete na léto? Anebo naopak – proč by se zhýčkaný český turista měl vydat v srpnu místo k moři například na Myjavu?
Jsem ze západního Slovenska, Myjava je krásné místo, nádherná příroda, folklor. Myjavské folklorní slavnosti jsou vyhlášené. Akorát se bojím, že letos nebudou… Ale jinak nemám absolutně žádný plán. Nejsem vlastně ani plánovací typ, vždycky se něco změní a plány nevyjdou. Takže se nechám překvapit – svojí spontánností, která je opravdu bezbřehá. (smích)

Tak jinak – na co se teď aktuálně těšíte?
Na život, který mě neustále překvapuje a posouvá dopředu. Rozhodně nechce, abych zůstala stát na místě a neučila se nové věci. Respektuju to a přijímám. (smích)

Vlastina Kounická Svátková (*1982)

je herečka a spisovatelka původem ze Slovenska. Vystudovala pedagogiku a mediální komunikaci. Poprvé se objevila před kamerou v bondovce Casino Royale. Hrála ve filmech Hodinu nevíš, Ženy v pokušení, Gangster Ka, Můj příběh a televizních seriálech První republika či Nevinné lži.

Je ambasadorkou nadace Anabell pro lidi s poruchami příjmů potravy, spolupracuje s nadací Sudička. Vydala knihy Modrý slon, Sama sebou a Prostor pro duši, které se prodalo už 20 000 výtisků.

Se svým exmanželem, režisérem Danem Svátkem, má dva syny, Kryštofa a Adama. Její současný muž, Jiří Kounický, má zase z bývalého manželství desetiletou dceru Rozálku. Společný potomek, syn Matyáš, se jim narodil před třemi lety.