Druhý zážitek se odehrál poměrně nedávno, v Divadle Viola. Po derniéře inscenace Josefa Somra vzpomínala Táňa v kavárně na jejich společná představení, povedená i ta méně vydařená, a báječně se u toho bavila. Až tak, že si v bílé halence a svátečních kalhotách neváhala zničehonic lehnout na podlahu, aby nám konkrétní – prý obzvlášť trapný – úryvek své role naživo znovu předvedla.

V civilu jste nesmírně zábavná a spontánní, na jevišti Národního divadla ovšem aktuálně ztvárňujete téměř samé vážné role. Hrála jste ale někdy postavu, o které jste si řekla: Tohle jsem opravdu já! Roli, která skutečně vycházela z vás?
Zažila jsem kdysi zvláštní pocit očisty – to možná zní až příliš vznešeně – tak třeba „omytí“. Šlo o Bailegangaire, text určený pro divadlo Kolowrat, hlavní roli hrála Věra Galatíková a já ztvárnila její vnučku Mary, veskrze pozitivní postavu. Tu roli jsem si opravdu užívala, dokonce jsem si říkala, že mě činí tak trochu „lepší“. Čímž ovšem nechci říci, že když hraju zápornou postavu, stávám se naopak horší. (smích) Ale ten zvláštní pocit si pamatuju, vyznění celé figury bylo úlevné a hřejivé. Byla to moc hodná, obětavá holka, ta Mary… Divadelní úlohy si člověk nevybírá, ale díky tomu, že v Národním zrovna hraju dramatické role, užívám si Violu, kde se můžu vyblbnout. Ráda hraju v komediích.

Vaše Lízalka, kterou právě hrajete, mě svou tvrdostí až překvapuje. Z chladnosti jejího vztahu k Maryše na mě padala neuvěřitelná úzkost.
Doufám, že nějak takhle to režisér Jan Mikulášek chtěl. Na zkoušce nám tvůrci četli Mrštíkovy postřehy, působilo to na mě až děsuplně. Vybavily se mi pak zážitky ze zkoušení Macháčkových Furiantů, i on vyprávěl, jak pod povrchem malebné vesnice existují drsné a kruté vztahy. Režisér Mikulášek chtěl Maryšu ukázat jako dívku, která už od dětství není obklopena láskou. Vždyť i my s Vláďou Javorským jako Maryšini rodiče na sebe pořád štěkáme, nemilujeme se. Hraju matku, která se v podstatě své dceři mstí, s vědomím, že „když jsem to musela vydržet já, ty to vydržíš taky!“. Mám ale štěstí, že jakmile svoji roli odehraju, v tu chvíli zlo vyprchá a v tramvaji už sedím zase jako hodná babička, která přemýšlí, co druhý den vnučkám uvaří k obědu. Nerada bych v sobě negativní figury nosila i mimo jeviště.

Podobné temno má v sobě i vaše matka v Kytici. Jen málo lidí si dokáže představit, že ve Vodníkovi nejde jen o baladu o zlém skřetu, jenž stáhl nebohou dívku pod hladinu, ale i o příběh sobecké lásky ženy, která nedovolí své dceři dospět a odpoutat se od ní.
Přístup režisérů Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského ke Kytici byl pro mne objevný, inspirující, na zkouškách dlouze hovořili i o tom, že každá z postav v sobě nese nějakou vinu. Na začátku inscenace všichni přicházíme s klacky na hlavě, s imaginárními vinami, které odhazujeme, a na konci je naopak na jednu z postav znovu vkládáme. Je to obraz našich složitých životů… Při studiu Vodníka mě zděsilo, jak moje postava matky upřednostňuje a nadřazuje svoji lásku k dceři nad lásku své dcery k jejímu dítěti. A kolegyně Jana Boušková se na mě podívala a suše poznamenala: „Co se tý matce tak divíš, vždyť to dítě je zelený!“ Čímž mě naprosto odbourala, protože „odlišnou barvu pleti“ Vodníkova dítěte jsem si nikdy předtím neuvědomila.

Láska může svou sobeckostí i zabíjet.
Ano, už ve chvíli, kdy dcera vkročí do matčina domu, je donucena porušit přísahu, kterou dala svému muži. Ve chvíli, kdy ji matka popadne a obejme, dcera ví, že je všechno špatně, že ji manželovi už nikdy nevrátí. A matka netuší, co všechno svou urputností způsobí – nejen, že ztratí svoje vnouče se zelenými vlásky, ale také ztratí svoji dceru, která ji navždy bude vinit za to, co se stalo.

Během zkoušení jste se všichni svěřovali s nepříjemnými, až traumatickými vzpomínkami z dětství, či naopak svého rodičovství. Vám se podobné zážitky vyhnuly?
Myslím, že ano. Ale člověk se až postupem doby dozvídá, jak jeho děti určité situace vnímaly. Moje holky vždycky říkají: Tys měla štěstí, že jsme byly tak hodný.

Tuhle větu jsem svým rodičům říkala taky.
Vidíte! Moje dcery byly chytré, poslušné, dobře se učily. Ale občas něco problesklo, určitě nenesly snadno, že mají matku-herečku. Starší dcera pobývala v dětství v lázních po těžké operaci slepého střeva. Po návratu se mi svěřila: „Mami, to bylo hrozný, všechny holky jsme byly kamarádky. Jednou ale paní učitelka řekla: ‚Víte, kdo je maminka Kačky Dufkové? Ta herečka, Táňa Medvecká!‘ A v tu chvíli jsem tam neměla kamarádku jedinou!“ A pak Káťa pronesla památnou větu: „Kdybys aspoň byla tak populární jako Ivana Chýlková!“

A mladší dcera?
Ta mě vědomě zapírala, dokonce i písemné práce na FAMU psala pod pseudonymem, to proto, že manžel na FAMU učí. Bůhví, co se v nich dělo, nemohly nevnímat fakt, že divadlo určuje jejich život. Jen si vezměte, kolikrát jsem měla před Vánocemi premiéru. Ostatní maminky chystaly adventní věnec a pekly, já měla hlavu v pejru, před sebou generálky a devatenáctého prosince premiéru. Na Boží hod nebo na Štěpána jsme hráli dokonce dvakrát. Rodina se musela přizpůsobit – „maminka holt hraje“. Jednou jsem se odpoledne natáhla na gauč a mladší dcera neopatrně třískla dveřmi. Manžel ji okřikl, aby dávala pozor, že si „máma šla lehnout“! Kristina vybuchla: „Tady panuje kult matky!“ (smích) A já jí za tu vzdornou reakci byla vlastně vděčná, protože jsem si uvědomila, jak moji „slávu“ asi dcery vnímají. Když chodily na premiéry, tak představení většinou protrpěly, s úzkostí, abych něco nezvorala. Seděly a měly úplně ledové ruce. A já si pak říkala: „Panebože, co já těm svým dětem chystám.“

Vy jste nikdy své dcery nebrala do divadelního zákulisí? Ať už třeba jen proto, že vám je zkrátka neměl kdo hlídat?
Měla jsem štěstí, že sotva se holky narodily, maminka i moje tchyně mi hodně pomáhaly. A navíc jsem se je bála do divadla brát, aby je to prostředí nepoblouznilo. Vím, že to teď zní jako nejhorší možná fráze, ale já si opravdu pamatuju vůni kufříku se starými líčidly. Žádný Max Factor ani Shiseido, ale různé barvičky se specifickou vůní, například kakaového másla. Ten moment, kdy se ona zázračná krabička pro mě poprvé otevřela a slečna Braunová, dcera mojí paní profesorky z baletu, mě začala líčit, si pamatuju dodnes. Nebylo mi ani šest, zmalovala mě tak, že jsem se nepoznala, ale ta vůně! Moje máma se nikdy nelíčila, na její galerce u zrcadla stála vždycky jen rtěnka a kleštičky na řasy. Ta kouzelná krabička s líčidly mě prostě fascinovala a já se bála, abych svoje holčičky divadlem neočarovala.

Proč jste z toho měla takový strach?
Viděla jsem kolem sebe i dost nešťastných a nespokojených herců, kteří se trápili, lhostejno, zda šlo o muže, či ženy. Herectví skutečně není snadné povolání a já měla pocit, že chci své děti chránit. Navíc, holky mi vždycky vyčítaly, že jsem k nim přísná, málo je chválím a všechno beru za samozřejmé. Moje maminka mě nechválila, tak jsem nedokázala chválit ani já. Možná odtud pramení moje celoživotně nízké sebevědomí. Ale vnučky se snažím chválit, co to jde.

Jako herečka jste ráda chválena?
Spíš začnu být najednou ostražitá. Říkám si: bacha, je to zasloužené? Myslí to upřímně? Záleží i na tom, od koho pochvala přijde. V tom je herectví těžké, člověk může žít mnohdy v omylu. Ale když mi můj muž řekne „To pude!“, věřím, že jsem snad na dobré cestě.

Svým rodičům jste se narodila relativně pozdě, alespoň na tehdejší dobu. Souvisí vaše nízké sebevědomí i s pocitem, že jste se zkrátka o rodiče trochu bála, nechtěla jste je zbytečně trápit a snažila se jim neustále dělat radost?
Máte možná pravdu, ale já o tom nijak zvlášť neuvažovala, prostě jsem to brala jako daný fakt, rodiče byli autoritou. Přesto jsem neměla potřebu revolty, protože jsem cítila, že mě naši opravdu milují. I když na mě byli přísní, a nahlíženo dnešním pohledem i dost chudí, neměla jsem pocit, že nějak strádám. Nedávno jsem dělala rozhovor do televize, poprosili mě, jestli mám nějaké obrázky „od stromečku“. To jsem se zasmála. Čím bychom se asi vyfotografovali, žádný foťák jsme doma neměli. První aparát, který se v naší rodině objevil, byl Pionýr 2, který mi koupila mámina kolegyně z knihkupectví. Jak říkám – chudá rodina.

To musela být tedy velká radost, když jste dostala svůj první filmový honorář.
Aby ne! Ale já si přivydělávala už během studií na gymnáziu, pracovala jsem jako průvodkyně na Pražském hradě. Hlavně jsem využívala ruštinu, protože nejvíc turistů bylo z Ruska, když se objevil nějaký Angličan, byl to hotový svátek. Ale chodila jsem i na jiné brigády – prodávala Večerní Prahu, česala jahody, trhala ředkvičky. A když jsem byla poprvé na chmelu, usilovně jsem trhala i ty šištičky. Tu práci jsem ale bytostně nenáviděla, byly to nejdelší tři týdny v mém životě.

Nemají to poslušné děti v životě nakonec těžší? Vy se objevujete i v mnoha alternativních inscenacích, možná i proto, že máte pověst „hodné“ herečky, která v podstatě vyjde s každým. Upřímně, baví vás všechny vaše projekty?
Stanislavskij říkal, že je rozdíl, jestli miluje člověk sebe v umění, nebo umění v sobě. Zase to bude znít jako klišé, ale mě opravdu vždycky zajímalo divadlo. Takže jsem samozřejmě zvědavá, jak ho dnes dělají mladí. No a moje role v něm – ať už hraju velkou, střední, nebo malou úlohu – není to hlavní. Spíš se ptám, jestli je inscenace dobrá, jestli diváka oslovuje. Měla jsem možnost být v Našich furiantech u režiséra Miroslava Macháčka. Hrála jsem Kristýnu, to není nijak velká role, ale já byla šťastná, že jsem jedním z koleček soukolí, které do sebe skvěle zapadá, které funguje, kde lidé hrají spolu, jeden pro druhého, navzájem se respektují a mají se i rádi.

To se ale nepovede vždycky.
Máte pravdu, vznik opravdu úspěšné inscenace se podobá malému zázraku, a recept, kudy na to, neexistuje. Zažila jsem to vlastně jen párkrát v životě. Třeba v už zmíněných Furiantech, v Krobotově Roku na vsi a teď nedávno v Kytici. Všechny tři inscenace jsou si podobné v tom, jak vnímám sebe samu uvnitř kolektivu, který dohromady funguje. Kolikrát člověk hraje velkou roli, ale inscenace není třeba ve všech složkách dobře vyvážená nebo se nesejde s divákem – což je pak dřina, únava i pocit zmaru. Teď mám malou úlohu starého pastýře v Oidipovi a nevadí mi to, protože jsem před lety hrála v Orestei Klytaimnéstru a v rozhlase Iokasté, takže mám pocit, že vlastně divadlu splácím dluh.

Ne náhodou jde o silné, archetypální příběhy.
A navíc se všechny dobře propojily s prostorem historické budovy Národního divadla. Vložená energie všech zúčastněných se nějak zmnoží, ve spojitosti s geniem loci místa a diváky se něco uděje. Nemůžu si pomoct, nezbavím se toho za celý život, ale mně Národní divadlo připadá krásné. Takhle jsem ho vnímala dávno před tím, než jsem sem nastoupila, a jsem neustále vděčná, že tu můžu hrát. Mně zlaté portály nevadí. Chápu, že přicházejí generace, které mají pocit, že je to svazuje. Vnímám to opačně. Ten prostor mě povznáší.

Zmínila jste i další své oblíbené divadlo, Violu. To může být pro někoho téměř archaická záležitost, pár lidí sedí u stolečku, popíjejí víno a poslouchají literaturu.
I tady jde o dlouholetou lásku. Poprvé jsem navštívila Violu ještě na gymnáziu. Jiří Adamíra přednášel text Čapkova Kulhavého poutníka, byla jsem fascinována blízkostí, poezií, celým prostředím. A když jsem byla ve druháku na DAMU, oslovili mě Jirka Kvasnička a Honza Vágner do inscenace Nezbední Robinsoni. Byl to takový studentský rozpustilý kabaret, některé písničky si dodnes pamatuju. Šťastnou shodou okolností jsem se pak připletla i k projektu Ententýky, který dělali režisérka a choreografka Alena Skálová s Pavlem Jurkovičem a Alfredem Strejčkem. Za tenhle zážitek děkuju Bohu, zejména proto, že jsem se potkala s Pavlem. Vždycky říkám, že kdyby se měl nějaký muž klonovat, tak právě on.

Proč?
Protože kdyby bylo na světě víc Pavlů Jurkovičů, bylo by o moc lépe. Neskutečně dobrý, laskavý člověk, zpěvák a muzikant, který objel celý svět s Pražskými madrigalisty, aby se pak vrátil a učil hudební výchovu na základní škole. Mimochodem, kdysi dávno jsem dostala desku starých českých lidových písní. Poslouchala jsem skladbu Proč kalino v struze stojíš a tekly mi slzy. A představovala jsem si muže, který ji tak nádherně zpívá – nevím proč –, jako vysokého urostlého blonďáka s modrýma očima. Pak jsem Pavla Jurkoviče poznala naživo. Pravda, vysoký blonďák to nebyl, ale byl to ten nejúžasnější kolega, jakého jste mohli zažít. Laskavý, empatický, múzický, s ohromným smyslem pro humor. Ententýky jsme hráli osmnáct let, v publiku seděli i potomci původních diváků. Potom jsem tam zažila pár krásných let s panem profesorem Lukavským v pořadu Kouzelník Nezval.

A poslední vlna přišla před sedmnácti lety.
Oslovila mě režisérka Lída Engelová. Udělaly jsme spolu tři čechovovské večery, posléze Život jako smršť – podle knihy manželky Antoine de Saint-Exupéryho – a teď čerstvě Skopové na porážku podle Roalda Dahla. Moc bych si přála, aby se do Violy vrátilo i víc poezie. Nemusí jí být moc, koneckonců dneska lidi už nejsou zvyklí ji číst, ale mnohým se po tom stýská. A říkám si, že by si Viola tuhle svoji exkluzivitu mohla uchovat. Doba je jiná, všechno je vizuální, ale já pořád věřím v sílu slova.

Hovoříte dobře anglicky, souvisí to s vaší zálibou v cestování? Ve vaší generaci přece nebyla znalost cizích jazyků tak automatická.
Myslím, že to bylo rodinným zázemím. Oba rodiče byli Slováci, ale tatínek mluvil maďarsky i německy, celý život studoval angličtinu, tím pádem jsem k jazykům měla už od dětství blízko. Jedna z našich nejohmatanějších knížek, zakoupených v Ruské knize, byla The Prince and the Pauper, tedy Princ a chuďas od Marka Twaina. Dvojjazyčné anglicko-ruské vydání s vysvětlivkami. Bavilo mě učit se vyluzovat ty zvuky a intonace, tak vzdálené mé mateřštině.

Využila jste jazyky i při natáčení?
Párkrát ano, ale hrát v jiném jazyce je hodně těžká disciplína. Ve chvíli, kdy máte myslet na to, abyste se co nejvíc přiblížila původnímu znění, zažíváte zvláštní pocit. Při hraní v češtině nemusíte myslet na to, jak mluvíte, to je ve vás hluboce zakořeněné. Ale po revoluci, v devadesátém pátém roce, jsme s režisérem Ewanem McLarenem nastudovali v angličtině Slavíka k večeři, jeli na festival do Edinburghu a já jsem si tak splnila svůj sen hrát v Anglii anglicky. Tedy vlastně ve Skotsku…

Mluvili jste doma slovensky?
Ne, mluvili jsme česky. Já už se narodila v Praze a naši chtěli, abych byla asimilovaná. Když jsem natáčela na Slovensku film Dom, museli mě dokonce předabovat. Říkala jsem si, ještě že se toho tatínek nedožil! Slováci jsou totiž na akcent velmi citliví. Hlavní roli hrála Judit Bárdos, maďarská herečka žijící a tvořící na Slovensku, a i ji režisérka občas opravovala. Tady v Čechách jsme daleko benevolentnější.

Dost klamete tělem – obrazně i fakticky. Kvůli vaší štíhlé postavě vás kdekdo pokládá za fanatickou sportovkyni. A přitom se netajíte tím, že vás sport zajímá hlavně pasivně.
Jako dítě jsem nenáviděla běh, osm set metrů jsem zaběhla snad jen jednou v životě. A myslím, že jsem pak dokonce zkolabovala a už mě na ovál nikdo raději nepustil. (smích) Krátké tratě jsem ještě nějak zvládla, pomohl mi trénink z baletu. Nadechla jsem se a odtančila celou frázi se zadrženým dechem, což je samozřejmě špatně. Sporty mě nelákaly, ale celý život jsem tancovala, taky hodně chodím pěšky, a to hodně rychle. Nesportuju, ale sledovat Ligu mistrů nebo finále Diamantové ligy, pozorovat lidi, co jsou ve sportu skutečně výjimeční, je přece radost. Ne, že bych měla nějak moc času se na to koukat. Ale když zahlídnu v televizi nějaký sportovní přenos, fascinuje mě pohyb lidského těla stejně jako umění.

Myslím, že divadlo a sport mají hodně podobného, při výkonech nadprůměrných sportovců zažívám podobný katarzní zážitek jako divák na dobrém představení.
Katarzi na divadle přece jen stavím výš (smích), ale baví mě fotbal, líbí se mi týmová souhra, mám ráda, když hráči hrají srdcem. A nesnáším, když taktizují, rozbíjejí hru a kopou malou domů. To mě může vzít čert! Miluju, když se hra rychle přelévá z jednoho konce hřiště na druhý. Ale třeba hokej tolik neprožívám, tam dokonce pociťuju úzkost, když se hráči narážejí na mantinely. Přes spoustu reklam občas nevidím ani puk. Obecně nemám ráda surové sporty, třeba box.

Chodíte fandit i do ochozů?
Víte, že naživo jsem byla na fotbale jenom dvakrát? Poprvé s tátou na mezistátním utkání s Maďarskem, to jsem fandila tak mohutně, až jsem ochraptěla, a podruhé na Spartě. Myslím, že se tam za mě dcery trochu styděly. Až mě to samotnou zaskočilo, jak moc mě to bere.

Máte prý řidičák, a nikdy neřídíte. Platí to stále?
Ano a už se na tom nic nezmění.

A přitom jste v seriálu Most! hrála velmi praktickou a šikovnou spolumajitelku autoservisu.
Už při čtení scénáře, který je napsán s velkým talentem, jsem se bavila. A natáčení s Jirkou Schmitzerem mě těšilo o to víc. Režisér Jan Prušinovský si umí dobře vybrat herce, dát jim prostor a pracovat s nimi. Dobrý herec zase umí takovou příležitost ocenit a využít ji. Myslím, že nikdo z nás nečekal, že seriál bude mít až takovou odezvu.

Řekněte mi, proč vás tak často dávají do dvojice právě s Jiřím Schmitzerem?
Začínali jsme spolu v Marečku, podejte mi pero! – a možná tenhle fakt nějak podprahově působí i na diváky a režisérům se líbí. Máme prostě na tvářích napsáno, jak šel čas.

Taťjana Medvecká

Herečka Taťjana Medvecká (*1953) se narodila v Praze. Po studiu DAMU nastoupila v roce 1975 do Činohry Národního divadla, kde působí dodnes. V současnosti ji tu lze vidět v šesti inscenacích, například v Maryše, Netrpělivosti srdce, Kytici či nedávno premiérovaném Králi Oidipovi. Na jejím kontě je i dlouhá řada filmových rolí (mj. Marečku, podejte mi pero!, Bathory, Vrásky z lásky, Milada, Úsměvy smutných mužů) či seriálových postav (První republika, Policie Modrava, Já, Mattoni nebo Most!). Věnuje se i rozhlasu, sedmkrát byla oceněna v anketě Neviditelný herec. Je dvojnásobnou držitelkou Ceny Thálie (2000, 2002), za roli ve filmu Dům získala Českého lva (2012). Má rovněž Cenu Františka Filipovského za dabing (1997). Jejím manželem je scenárista a dramaturg Jiří Dufek, mají dvě dcery.