S Magdou žijete už přes rok, takže ji máte dokonale pod kůží?
Doufám, že ano. Její podstatu jsem snad chytila, ale jak už jsem říkala hned od začátku, Magda má mnoho slupek a je předem těžko říci, jak se vyrovná s nejrůznějšími situacemi, z nichž každá je jiná. Takže teď se ty její slupky pomalu odloupávají a já i diváci začínáme zjišťovat, že Magda má více podob. Ale její základ je dobrý: protože má hluboko v sobě svoje učitelské řemeslo, snaží se být důsledná až přísná, pokud se dějí nějaké nepravosti. Je zásadová, bojuje za pravdu a slušnost mezi lidmi.

Když je postava mnohobarevná, je to pro herečku skvělé, ne?
Samozřejmě. Je tam co hrát. A odpovídá to také životní realitě, v níž žádný člověk není jednolitý a na některé situace reaguje tak, jak by od něj nikdo nečekal.

Co jste Magdě dala ze sebe?
Už od začátku se snažím trošku ji odlehčit. Ve scénáři byla nejdříve poněkud strohá a konzervativní a já jsem se jí pokusila dodat trochu hravosti. Daří se mi to zvláště od chvíle, kdy do seriálu vstoupila Yvetta Blanarovičová, která hraje Magdinu maminku, protože jakousi „ztřeštěnost” máme v sobě obě. Takže si rozumíme, naše energie se okamžitě spojily a je radost s ní hrát.

Magda je mnohobarevná i doslova. Jak se vyrovnáváte s jejím pestrým šatníkem?
Nejen já, ale i diváci si už podle mne zvykli na Magdin netradiční styl v oblékání, který je částečně způsobený tím, že je barvoslepá. Ale myslím si, že další důvod je, že Magdu prostě skrytě baví bořit nějaké zajeté představy o tom, co si má člověk oblékat. Někdo by se možná děsil z toho, co mi zase kostymérky vyberou a do čeho mě oblečou, ale já s tím nemám problém. Vezmu si na sebe cokoliv a dokonce mě to baví. Kdysi jsem i v reálu rovněž nosila velmi barevné oblečení, takže Magdě rozumím.

Dalším styčným bodem je například hra na klavír. Prý jste na něj taky dlouhá léta hrála…
Je sice pravda, že jsem se učila hrát na klavír, ale problém je, že jsem nebyla úplně poctivá žáčka. Moc mě nebavily různé škály, stupnice a předepsané skladby. Spíše jsem hrála, co se zrovna líbilo mně. Takže dnes neumím na klavír to, co by se asi očekávalo od někoho, kdo léta poctivě cvičí. Ale před dvěma lety jsem dostala od manžela k Vánocům klavír, oprášila jsem své znalosti a občas, když mě přepadne Múza, sednu si k němu a zahraju si jen tak pro sebe. Baví mě to a pomáhá mi to.

Vaším dalším koníčkem jsou zvířata. Jaký máte doma zvěřinec?
Mám pejska, australského ovčáka, který se jmenuje Joey Tribbiani podle mé oblíbené postavy ze seriálu Přátelé (jsem absolutním fanouškem Přátel). Měla jsem krajtu královskou, které říkám Jeníček, ale ta je teď u mé tety, jež má doma samičku krajty královské, Mařenku, takže jsou spolu a je jim dobře. A pak mám agamu vousatou jménem Bobiš, kterou jsem zachránila ze Zverimexu, kde péče o ní byla doslova běsná.

Když jsme u toho zachraňování zvířat, vy prý jste se díky tomu dostala až do Konga?
To bylo díky mojí kolegyni kynoložce Haně Böhme, ke které jsem kdysi začala chodit se štěňátkem Joeym, a posléze jsem s ní začala spolupracovat i na projektu Malina pro slona. Ten spočívá ve výcviku psů, kteří pak umějí vyhledávat slonovinu, luskouní šupiny, šimpanzí chlupy, ale i zbraně a náboje, což jsou oblíbené produkty afrických pašeráků. A mě vždycky fascinoval svět zvířat a přírody, zvláště té exotické.

Váš manžel, herec Hynek Čermák, mi prozradil, že si před časem pořídil motorku, a vy že jste to nejen akceptovala, ale že dokonce jezdíte s ním…
Já jezdím jenom na skútru a na motorku se teprve chystám. Víte, pro padesátikilovou ženu to je přece jen těžší kalibr. Ale motorky mám ráda odmalička. S tatínkem jsem sledovala závody Moto GP, protože táta miluje Valentina Rossiho. Takže jako spolujezdec si s Hynkem motorku užívám.

Manžel Veroniky Hynek Čermák:

Jaké je žít s nespoutaným Hynkem Čermákem?
Báječné. Oba jsme Vodnáři, takže každý máme svůj svět, v němž si poletujeme, ty světy se propojují a jindy je máme každý pro sebe, a proto se nám oběma dobře a svobodně létá.

Vaši kolegové si pochvalují, že jste prý nejen výborná herečka, ale i skvělá masérka…
Občas někoho namasíruji a asi mám pro to nějaký cit, protože například kolegům v pardubickém divadle jsem pomohla od různých potíží. Masíruji i Hynka a vůbec si nestěžuje. (smích)

Hynek Čermák fotí i ženské akty:

K vašim dalším nespočetným zájmům patří i akrobacie na šálách. Ještě se tomu věnujete?
Akrobacii jsem dělala při studiu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě asi dva roky a moc mě to bavilo. Bylo to mnohem zábavnější než třeba cvičit v posilovně. Když jsem pak přišla do Prahy, měla jsem s akrobacií chvíli pauzu, ale minulý rok jsem si to oprášila během ročního kurzu, nicméně vzhledem k mému povolání, kdy mám nepravidelnou pracovní směnu, bych musela mít spíš nějaké soukromé hodiny, což je zatím v nedohlednu.

Když vás poslouchám, získávám pocit, že vaším základním motivem je hravost. Jak se tato vlastnost projevuje ve vašem životě?
Občas jsem trochu ulítlá, hraju si třeba z legrace na Jima Carreyho, který je můj velký oblíbenec a vzor. Mnohé herečky mají jako svou vysněnou roli například Julii, ale já bych si chtěla zahrát právě Jima Carreyho nebo jednu z jeho rolí.

Co vás nabíjí a dělá vám radost?
Uklidňuje mě zmíněná hra na klavír a ráda poslouchám vážnou hudbu, zvláště novodobé autory, jako je třeba Max Richter anebo Nils Frahm. A skvělý relax je také jen tak si popovídat u sklenky vínka s manželem anebo s mojí nejlepší kamarádkou, ostravskou herečkou Karolínou Hýskovou. A nemůžu zapomenout na chvíle s mým „navždy pozitivním“ pejskem Joeym, který se na mě pořád směje.

JIŘÍ RENČ