Stěží jsme zachránili své dva psy

„Z každé strany ulice k nám směřoval malý potůček a my se chodili dívat, kdy se ty dva čůrky vody spojí,“ vypráví Jana Sodomková: „V deset hodin večer ale starosta obcházel dům od domu a že prý musíme okamžitě pryč.

V tom zhasla všude elektřina a my, abychom mohli rychle vynést pár věcí na půdu, jsme museli nejdříve po domě rozestavět svíčky. A hledejte v panice sirky, svíčky, boty, a nezbytnosti na cestu jako chleba, nůž, baterku a podobně. I když jsme si nejdříve říkali, že snad přežijeme noc na půdě, bála jsem se, co by bylo, kdyby voda vystoupala až tam, nebo kdyby se dům rozpadl. Nakonec jsme tedy přeci jen příkaz k evakuaci poslechli,“ popisuje okamžiky plné strachu Jana Sodomková.

Boží dopuštění

Její muž Vladimír pokračuje: „Když jsme půl hodiny po půlnoci vyšli před dům, bylo venku boží dopuštění. Z kanálů stříkala voda jako na karlovarské kolonádě. Vojáci, kteří všechny sousedy pobízeli, aby si pospíšili s nakládáním věcí do nákladního auta, protože voda nebezpečně stoupala, nás odvezli na křižovatku k bývalému Fezku.

Tam nás i s věcmi vyložili a jeli pro další sousedy. Do ulice vždy vjeli popředu a zpátky couvali, protože tak velké auto nešlo v ulici otočit. Když couvali s námi, najednou se autu nějak nechtělo.

Motor řval na plné pecky, pomalu jsme se posouvali vzad a až na mostku se zjistilo, že pod autem vězel kmen zhruba metr v průměru a my jej tlačili před sebou,“ uzavírá stěhování narychlo Vladimír.

Když kolem půlnoci praskla hráz, objevila se v ní asi šedesátimetrová průrva a voda se rázem s hukotem vylila ven směrem do pole.

Pomohla sláma

„To je ale v kopci, takže náš dům vyplavila až zpětná vlna, která se od meze odrazila. Brala s sebou ploty, vrata, stromy nastojato – prostě všechno, co jí stálo v cestě,“ popisuje minuty hrůzy paní Jana. „Měli jsme ale i štěstí v neštěstí. Protože místní zemědělec nestačil z pole uklidit slámu. Když ji pak velká voda spláchla, nalepila se na náš plot a zadržela jako filtr velké množství bláta. Přesto jsme o hodně věcí přišli. Nepřežili ani králíci, ani slepice, zachránili jsme jen naše dva psy,“ dodává.

„Jsem vášnivým rybářem, muškařím,“ chlubí se Vladimír Sodomka. „Když jsem po návratu domů uviděl kufr s peříčky, háčky, muškami – celý ten můj malý poklad – jak je plný bláta, špíny a v podstatě na vyhození, věřte mi nebo ne, málem jsem brečel. Ale život jde dál, co naděláte. Když voda opadla, plivli jsme si – jak se říká – do dlaní a začali opravovat. Na Vánoce jsme už jakž takž bydleli, ale některé věci nemáme hotové dodnes.“

Děkujeme

„Navzdory té smutné události se obec i starosta osobně snažili všemožně pomoci,“ podotkla ještě Jana Sodomková. „Prvních pár dnů zajistili donášku obědů až do domu. Neměli jsme totiž na čem vařit, všechno bylo vzhůru nohama a špinavé skrznaskrz. Rozdávali čisticí prostředky, rukavice, hasiči pomáhali vystříkávat dvory, čistit sklepy a zdi. Jen mě mrzí, že už nikdy neuvidím některé fotky, knížky a další osobní věci. Voda je vzala neznámo kam.“

Srpen 2007. Nová hráz spíše vypadá jako estetický záměr, než jako oprava po katastrofě. Foto: Městys Katovice

Další příběhy čtěte zde.