To, co bývalo chloubou Jihočeského kraje a udávalo ráz krajiny, ve které zdejší lidé žijí, se v létě roku 2002 stalo příčinou velkého neštěstí.
Zdejší rybníky se vylily z břehů, u některých se protrhly hráze a veškerá voda se tak přihnala poměrně velkou, ničivou rychlostí do okolních měst, vesnic a osad.

Na smutný den, kdy odešel do práce tehdy jedenadvacetiletý Václav Houdek, nikdo prý podle jeho slov jen tak nezapomene.

Příběh o povodni

„Všichni se ptají, jak jsme to vnímali, jak a kdy jsme co dělali, jak jsme se připravovali a co bylo potom, jenže když se taková věc děje vám, nemáte na nic čas. Dvanáctého srpna jsem se vracel zhruba v jedenáct hodin v noci domů z práce. Než jsem se stačil rozkoukat, už jsem pytloval písek.

Bratr byl tenkrát na vojně, takže jsem na to byl z naší rodiny s tátou sám.

Na návsi to tu noc vypadalo jak na barikádách. Všichni, kdo měli ruce a nohy, pytlovali.

Pak, když nám starosta řekl, že máme opustit svůj dům, že hráz Metelského rybníka asi nevydrží, stihli jsme popadnout jen peněženky, mobilní telefony a doklady.

Když jsme z domu odcházeli, na silnici bylo už půl metru vody. V pět hodin ráno jsme se pak dozvěděli, že „Metelák“ opravdu povolil.

Nikdo z nás nevěděl, jaké to bude mít následky, ale že se všechno změní v tak velkou katastrofu, to jsme opravdu netušili.

Později jsem se šel podívat, jak si náš dům stojí, ale na půl cesty domů jsem viděl ve vodě plavat jeho krov. Jsem sice „mlaďas“, ale tohle pohne člověčím srdcem ať je vám deset nebo sto pět.

Nikomu to nepřeji.

Dnes bydlíme v novém, stěhovali jsme se zhruba po dvou letech, mezi tím nám obec poskytla povodňový domek.

Celou věc beru tak nějak s nadhledem. Jak se říká – nějak bylo, nějak bude, takové věci se prostě stávají.

Ale vím, že pro mé rodiče či prarodiče je to trochu jiný příběh…“