K tomu se, jak sama říká, dostala jako slepý k houslím. „Jsem vyučená v oboru kuchař – číšník – prodavač. Jak to ale tak v osmdesátkách bylo, po vyučení jsem založila rodinu a po mateřské už se mi už do restaurací nechtělo. Tak jsem nastoupila do prachatické nábytkářské firmy Jitona do kuchyně, do půl roku na čalounění. A už jsem v tom lítala,“ vzpomínala Bedřiška Staňková na začátky s úsměvem na tváři.

Po revoluci si při zaměstnání začala přivydělávat opravami a výrobou drobného nábytku, v roce 1993 si založila OSVČ a spolu s rodinou rozjela i firmu na výrobu sedacích souprav. V současné době se vedle renovace klasického nábytku věnuje také těm poněkud starším. „První historický kousek se mi pod ruce dostal někdy v polovině devadesátých let. Bylo to secesní křesílko. Co s tím? Kde seženu výplně, pružiny, kvalitní potahový materiál? Říkala jsem si. Internet v té době ještě tolik nefrčel a kolegové používali náhrady. To mi ale nestačilo. Dodnes děkuji panu majiteli křesla. Ukázal mi jiný svět, kterému jsem podlehla a kterému mu věnuji z devadesáti procent současné práce,“ vyprávěla sympatická dáma, že dnes kromě retro nábytku renovuje také kousky ve stylu brussel, biedermeier či z doby secese a první republiky.

V praxi to dle jejích slov vypadá tak, že lidé buďto zavolají, nebo přijdou osobně a přinesou alespoň fotografii nábytku, kterému chtějí vrátit zašlý lesk. „Řekneme si jejich představy, já ukáži kolekce potahového materiálů a propočítám předběžnou cenu. Když obě strany souhlasí, domluvíme termín dodání zakázky,“ nastínila. „Co se týče doby renovace, to záleží na tom, co lidé přinesou a co chtějí udělat. Když je to novodobá souprava, tak to trvá tak čtrnáct dní. Stane se ale, že zakázku rozeberu a ta se celá zhroutí, protože to pohromadě drží pouze látka a pár hřebíků. Nejsou tam žádné typle, vruty či lepidlo. Pak je mojí prací dát dohromady kostru a začít nanovo. Poté přidat molitany, udělat potah či kompletace. Naštěstí dnes existuje whatsapp a e-maily, tak každý postup fotografuji a přeposílám,“ popisovala svou práci dáma, která má v diáři plno až do příštího jara.

Příběh uvnitř nábytku

Úplně jinou kategorií je dle jejích slov historický nábytek, kde renovace trvá měsíc a déle. Jak říká Bedřiška Staňková, záleží na tom, jaký příběh se odehrává pomyslně uvnitř nábytku, jak moc je zničený. „Když je kostra hotová, začíná to, na co se těším nejvíc - moje umění. Popruhy, výplet pružin. Na tom záleží nejvíce. Je-li špatný výplet, sedáky, nebo opěráky už nesrovnáte a můžou ujíždět na jakoukoliv stranu. Poté přijde na řadu filc, žíně, africká tráva, nebo molitan, pavučina, rouno, potah. Pochopitelně dělám též dřevo. Brus, kolikrát ručně pouze Cidlinou. Výřezy a ornamenty dělám jemně speciálními dlátky, vyhlazení houbičkami. Používám na to pouze olejové nátěry, to znamená, že první nátěr nechám zatáhnout do dřeva a poté bavlnou doleštit. Já tomu říkám malý šelak. I ten mám za sebou. Ale to je o jiných penězích,“ řekla se smíchem.

Jejíma rukama prošly za těch 30 let stovky kusů nábytků. „Každý historický kousek mi bere dech. Když je hotov, hladím jej a děkuji předchůdcům, že mi dovolili jejich dílo zrenovovat, aby mohlo sloužit dál,“ řekla Bedřiška Staňková. „Někdy mám pocit, že cítím původní majitele. Uvedu příklad. Renovovala jsem nádherné, mohutné celočalouněné křeslo, které mělo vysoké područky zároveň s opěrákem. Po celou dobu rekonstrukce mně provázela neskutečná tíseň. Při odstrojení jsem našla znak orlice a poté jsem se dozvěděla, že to bylo oblíbené křeslo Heinricha Himmlera z roku 1942,“ dodala dáma, která renovovala nábytek i pro herečku Jiřinu Jiráskovou. „Říkala mi moje dvorní čalounice,“ vzpomínala Jihočeška. Na otázku, jestli pro ni byl někdy něco oříšek, odpověděla: „Jednou jsem dostala za úkol vypolstrovat rakev. Naštěstí to ale bylo jen do divadla,“ smála se Bedřiška Staňková, která má na svém kontě ocenění Živnostník roku 2018.

Jak už to bývá, v jejím případě ale chodí kovářova kobyla bosa, nábytek z bazarů totiž nekupuje. „Nejste první, kdo mi tuto otázku položil. Mám moderně zařízený byt. Nábytek od výrobců, obývací soupravu, letiště a postele vlastní výroby. Před bazarovými věcmi mám respekt. Bojím se toho, kdo je používal,“ řekla s úsměvem na tváři.

Umí tahle 60letá dáma, která miluje život, vůbec odpočívat? „To je asi nejtěžší otázka,“ smála se Bedřiška Staňková. „Neodpočívám. Neumím to. Prostě to neumím. Samotnou mne to štve. Mám tři úžasné vnučky. Tříletou a rok a půl stará dvojčátka. Je to dar od Boha. Jak říkám. Vrátili mi smysl života, vrátili mi pohyb, cestování. Vrací mi zpátky ženskost. S nimi odpočívám,“ řekla na závěr.