Vodáci z českobudějovického raftařského oddílu Hanace Rafters dokázali, že stále patří mezi elitu.
Minulý měsíc se v daleké Indonésii na řece Citarik konalo mistrovství světa v raftingu a Jihočeši si přivezli bronzovou medaili ze slalomu. Celkově se umístili na na velmi dobrém pátém místě.
O nevšedních zážitcích jsme si popovídali se zadákem týmu Liborem Peškou.

Ve slalomu jste byli třetí, celkově pátí, jaké další disciplíny jste absolvovali?
Když to shrnu, ve sjezdu jsme byli pátí, ve sprintu sedmí a v disciplíně head to head jsme dojeli dvanáctí. Celkově v součtu všech disciplín jsme skončili na pátém místě. Jinak jsme byli nejlepší ze všech evropských posádek a toho si vážíme asi nejvíc. Podařilo se nám totiž obhájit prvenství z mistrovství Evropy.

Takže spokojenost?
Určitě. Medaile z mistrovství světa je takový bonus navíc. Doufali jsme, že alespoň na jednu medaili dosáhneme, a to jsme splnili.

Jaké bylo složení vaší posádky?
Jeli jsme v tradiční sestavě. Vedle mě byl na zadáku Michal Cuc, uprostřed jeli Jan Zdráhal a Jiří Irain a na háčku pak Martin Novák s Antonínem Halešem. Ten se střídal s Pavlem Foukalem. Dohromady nás tedy bylo sedm.

Co byste řekl k mezinárodní konkurenci?
Mistrovství světa se koná jednou za dva roky a konkurence jde neskutečně nahoru. Před deseti lety platilo, že Evropa táhne světový rafting, teď už tomu tak není. Třeba výkon Brazilců ve slalomu mi doslova vyrazil dech. Zbytek světa je momentálně lepší, a to zejména díky Brazilcům a Japoncům, kteří se začali tomuto sportu věnovat profesionálně, a to je znát. S Evropou stále držíme krok, ale svět nám trochu utekl.

Šampionát se jel na indonéské řece Citarik. Je tento vodní tok podobný těm evropským?
Můj první dojem byl docela smutný. Pracuji na Povodí Vltavy a nějaké řeky a vodní terény znám, řeka na které se jel světový šampionát mě ale zaskočila. Ani v Asii není počasí, jaké by mělo být, a přestože zrovna panovalo období dešťů, zpočátku nepršelo. Říkali jsme si, že na takové řece nebude možné závodit. Postupně se ale počasí zlepšovalo a ten terén byl hodný mistrovství světa. Řeka však byla hodně kamenitá a voda kalná. Na něco podobného nejsme v Evropě zvyklí.

Jaké panovalo v této části světa počasí?
Tamní klima trochu připomínalo saunu. Bylo asi třicet pět stupňů a pršelo zhruba dvě hodiny denně. Déšť však byl velice intenzivní, takže hladina vody v řece se zvedla třeba i o šedesát centimetrů. Přes noc déšť ustal, takže voda v řece zase klesala, a ráno jsme závodili.

Jak vypadalo vaše ubytování a veškerý servis okolo závodů?
Byl jsem překvapen ubytováním a veškerým servisem okolo. Bydleli jsme v turistickém raftovém centru. Vzhledem k velkému teplu nám stačila střecha nad hlavou, aby na nás nepršelo a pořadatelé nám poskytli také moskytiéry proti hmyzu a plazům.

Co tamní jídlo?
Jídlo bylo také perfektní. Jedli jsme hodně rýže a zeleniny. Maso je tam poněkud méně dostupné, ale nám to zase tolik nevadilo.

Pokud vím, pobyt v Asii jste si ještě zpestřili cestováním. Je to tak?
Zůstali jsme v Indonésii tři z našeho raftu a zdrželi jsme se tam ještě měsíc. Cestovali jsme na Bali a snažili se ještě víc poznat tamní kulturu.

A poznali jste ji?
Hodně jsem se bavil s místními lidmi a dozvěděl se spoustu zajímavostí o hinduismu. Předtím jsem o něm příliš nevěděl.

Zřejmě by bylo třeba v Indonésii strávit ještě delší dobu, aby si člověk udělal obrázek o životě lidí v této části světa?
Takový výlet je třeba vstřebat. Pro středoevropana je těžké si představit, v jakých podmínkách tam lidé žijí. V Indonésii jsou extrémně chudí lidé, najdou se však i tací, kteří se snaží využít maximálně turistický ruch a daří se jim.

Které zážitky byste označil jako vaše nejsilnější?
Mám dva zážitky. Jeden je ze závodů poté, co jsme dokončili slalom a tušili jsme, že naše jízda se povedla. Moc mě potěšila pochvala od staršího a zkušenějšího parťáka Michala Cuce. Ocenění od něho si považuji.

Předpokládám, že druhý ze zážitků jste prožil při vašich cestách po skončení mistrovství v raftingu?
Je to tak. Dalším velkým zážitkem pro mě bylo cestování na motorce. Provoz ve velkých městech byl velice hustý, a kdo měl hlasitější klakson, ten měl přednost.