Asi málokdo ví, že Jan Železný (16. 6. 1966), slavící právě 41. narozeniny, začínal jako házenkář, s atletikou pak začal v Mladé Boleslavi. Jeho kariéra je obdivuhodná, mezi oštěpařskou elitou se držel neuvěřitelných dvacet let. Je nejen trojnásobným olympijským vítězem (1992, 1996 a 2000), ale i trojnásobným mistrem světa (1993, 1995 a 2001).
Nemohu začít jinak, než se nezeptat, jak se vám líbí tento nový stadion v Písku?
„Je pěkný. Je to jedna z možností, jak přilákat mladé talenty k atletice. Třeba zde jednou vyroste závodník světové úrovně. Pokud mají závodníci jednou dosahovat takových výsledků, potřebují mít k tomu dokonalé zázemí a odpovídající prostředí pro svoji přípravu. Když si vzpomenu na svoje začátky na škvárovém hřišti, musím se nad tím jen usmát. Tento nový stánek je výborný nejen pro atlety, ale i pro město, neboť celý tento sportovní komplex vypadá velice zajímavě. Ostatní města vám jej můžou jenom závidět. Vždyť je zde fotbalový areál, zimní stadion, tenisové kurty, plavecký bazén, a nyní i atletický stadion. To opravdu vidíte málokde.“
close
zoom_in
Svoji sportovní kariéru jste již před časem uzavřel, přesto, neuvažujete o tom, že byste třeba startoval za některé družstvo v české extralize?
„Když jsem viděl poslední extraligu, tak to bylo dost nešťastné. Dosažené výkony byly doslova hrozné. Startovat už nemůžu, protože jsem se ze soutěží odhlásil.“
Řekněte, jaký to byl pro vás zlom, když jste ukončil svoji závodní kariéru, která trvala přes dvacet let?
„Já jsem se s tím vyrovnal docela dobře, protože o tomto rozhodnutí se vědělo již delší dobu. Vlastně už rok dopředu jsem věděl, že skončím. V tom to bylo všechno jednodušší. Má to však dvě strany mince. Když jsem skončil se závoděním, začal jsem s trenérskou prací, takže jsem u atletiky zůstal. To je velká výhoda. Nevýhodou je to, že nejsem pánem svého času. O to je to složitější. Když se vám jeden závodník zraní, tak musíte jít třeba dvoufázově na trénink, a nebo opačně, takže se jim přizpůsobuji. To před tím nebylo.“
Řekl jste, že se nebudete zúčastňovat jako závodník extraligových bojů, a co třeba nějaké exhibice? Uvidíme vás někde?
„To ne! To nejde dělat jen tak ze srandy. Na to bych se musel dobře připravit. Člověk by do toho musel jít naplno, a to už prostě nejde. Já už jsem se ze soutěží odhlásil. Ještě by za mnou chodila dopingová kontrola, a to už se mi opravdu nechtělo (smích). Kdybych měl ale někdy pomoci nějakému klubu k postupu nebo k záchraně, třeba Mladé Boleslavi, tak těch šedesát nebo sedmdesát metrů, co se u nás hází, jsem schopen dát kdykoliv. S tím bych neměl problém. Na lepší výkon bych se musel více připravit.“
Které období z vaší závodní kariéry považujete za nejúspěšnější?
„Já bych to řekl takto. Nemám lepší představu o skloubení práce a zábavy, než co jsem dělal. Byl jsem naprosto spokojený člověk, i když v určitých okamžicích jsem byl na sebe naštvaný, když se mi něco nepovedlo. Kdybych mohl dělat sport profesionálně ještě dalších padesát let, tak bych to udělal. Určité období svého života jsem prožil naprosto úžasně a na to budu vzpomínat vždy v dobrém. Doufám, že mě teď čekají další zajímavé věci, ale nevěřím tomu, že to bude tak komplexní, jako to bylo doteď.“
Jaký je váš názor na kandidaturu Prahy pro pořádání letních olympijských her?
„Já se na to dívám tak, čemu že pořádání olympiády může prospět. Už jenom to, že se udělaly projekty na to, aby se zjistilo, jaká nám chybí sportoviště nejen v Praze, ale i v různých regionech, se začne jinak přemýšlet a budou se nacházet dotace na to, aby byla postavena. Víte co, olympiády jsou schopny jakoby vydělávat tehdy, pokud jsou dělány rozumně. Příklady tady jsou z jedné i z druhé strany. Všechno záleží na ekonomech a lidech, kteří mají do toho co mluvit. Samozřejmě chápu i obavy těch lidí, kteří argumentují tím, kolik olympiáda stojí peněz a že na to nemáme. Takovým je potřeba všechno dobře vysvětlit – co to vlastně je a jak jsou jednotlivé položky postaveny. Koncepce, kterou jsem viděl, vypadá velice zajímavě s tím, že některé stadiony by se po skončení olympiády využily k docela jiným účelům. Další stadiony už stojí a musely by se pouze rekonstruovat. Ubytovací kapacity v Praze již nyní dosahují hodnot, které vyžaduje Mezinárodní olympijský výbor. Ten má zájem hlavně o to, aby olympijské hry sledovalo co nejvíce lidí na celém světě.“
Takže váš názor – olympijské hry v Praze – ano nebo ne?
close
zoom_in
„Já říkám ano, ale musí to být s myšlenkou, že je opravdu chceme. A i kdybychom kandidaturu nezískali, tak aby tady něco zůstalo a peníze se nevyhodily z okna, nebo si je někdo dokonce nepřivlastnil.“
Takže byste jako člen Mezinárodního olympijského výboru Hry v Praze prosazoval?
„Co se týká kandidatury, tam já hlasovat nemůžu. Je to složitý proces. Dostat se mezi pět kandidátů na pořádání Olympijských her 2016 v Praze, však nemusí být snadné. Já osobně si myslím, že máme velmi malou šanci. Ještě nejsme tak připraveni na pořádání tak významné, a svým rozsahem, velké sportovní akce. Pořádající země se mění a spíše to vypadá na to, že v uvedeném roce se bude olympiáda konat na jiném kontinentě, než v Evropě.“
Před nedávnem se v Písku loučila se svojí bohatou kariérou místní rodačka, olympijská vítězka a mistryně světa v běhu na lyžích, Kateřina Neumannová. Znáte se spolu?
„Katku znám už řadu let. Je to vynikající sportovkyně. Ve své kariéře to dotáhla až na samý vrchol, když se stala olympijskou vítězkou. Neviděl jsem všechny její poslední olympiády, ale například Nagano v roce 1998 jsem sledoval celé, neboť jsem tam byl osobně. Kromě jednoho zápasu jsem viděl všechna utkání našich zlatých hokejistů a byl jsem se podívat i na biatlonu. Neviděl jsem běh Katky Neumannové, ale když získala medaili, tak jsme spolu oslavovali. Její závody na olympiádě v Turíně jsem viděl v televizi, a musím říci, že to byl pro mě veliký zážitek.“
Jaké je vaše přání do budoucna?
„Přál bych si, aby mladí závodníci, se kterými spolupracuji, dosahovali takových výkonů, jaké si představují a se kterými budou oni spokojeni. A také, aby jednou mohli říct, ten trenér nás něco naučil. To jim všem přeji, protože dobře vím, že sportovní život je hodně těžký a strašně krátký.
A novému atletickému stadionu v Písku přeji, aby sem chodilo co nejvíce sportovců, hlavně mládež. A přál bych si, aby zde vyrostl nějaký oštěpařský talent, kterého bych já pak mohl trenérsky vést dál k co nejlepším výkonům a třeba i k olympijským medailím. Kdo ví, třeba se to jednou vyplní.“
