Při vyslovení spojení strakonický basketbal se jistě všem vybaví jedno jméno – Miroslav Vondřička. Je nejvýraznější osobností tohoto sportu nejen ve Strakonicích, ale i v celých jižních Čechách a jeho jméno je dobře známé v celé republice. Ve středu se nestor, legenda a duše strakonického basketbalu dožívá významného životního jubilea, 80. narozenin. Slaví je v plné síle a svěžesti, což dokládá i fakt, že je dodnes trenérem týmů mládeže BK Strakonice.

Pane Vondřičko, člověku je tolik, na kolik se cítí. Na kolik se cítíte vy? Jste stále plný energie 
a elánu…
Raději ta léta nevnímám. Na málo energie si nemohu stěžovat, díky Bohu.

Jste člověk, který musí stále něco dělat? Ve svém věku už byste si přece mohl užívat klidu.
Ono mně to nedá, u baráku se vždy najde nějaká práce. Užívat si klidu? To zatím neznám.

Málokdo ví, že jste se narodil
 v Bratislavě. Jak dlouho jste na Slovensku žil a jak jste se dostal na jih Čech?
Tatínek tam pracoval, byl jsem tam do svých šesti let. Rodiče byli od Volyně – Černětice, Úlehle. Proto se před válkou prakticky vrátili domů. Do školy jsem začal chodit ve Strakonicích.

Dříve narození Strakoňáci dobře vědí, že jste se kromě basketbalu věnoval i atletice a dalším sportům. Byla pro vás královna sportů po košíkové druhým nejoblíbenějším sportem? A jaké jste v ní dělal disciplíny?
První byla atletika, dělal jsem všechno. Moje nejmilejší disciplína byla čtvrtka 
a další běhy do 800 metrů.
 V Brně mě učili basket, na atletiku jsem neměl čas.

Co vás na basketbalu uchvátilo, že vás pohltil na celý život?
Klíčem bylo nadšení studentů a studentek, kteří chtěli, abych je trénoval. Pak mě nadchnul docent Emil Velenský při školení trenérů, na které mě přinutil jít spolutrenér Jindřich Frček.

Umíte si představit, že byste basketbal nedělal? Čemu jinému byste se věnoval?
To opravdu nevím. Ale moje praxe veterinárního lékaře a basketbal mi naplnily život.

Máte vůbec potřebu si od basketu odpočinout? Případně jak? V hale jste snad každý den…
Nemám. Když nejsem 
v hale, tak se mi honí hlavou, co by se mělo zlepšit – nejen
 u nás ve Strakonicích, ale
v českém basketbalu obecně.

Když v roce 1992 strakonické basketbalistky vybojovaly
 v památné pardubické kvalifikaci historický postup do nejvyšší soutěže, prohlásil jste něco ve smyslu: „Ježišmarjá, co jsme to provedli?" Z čeho jste měl největší obavy?
Že na to nebudeme mít finance. A tyto obavy mám dodnes.

Kdyby vám tehdy někdo řekl, že Strakonice budou v extralize působit nepřetržitě přes dvacet let, co byste si pomyslel?
Když jsme tam již byli, tak jsem měl vždy hlavní starost ligu udržet.

Před dvěma lety Strakonice získaly historickou ligovou medaili – pod vedením trenérky Marcely Krämer vybojoval tým žen bronz a skončil třetí i v poháru. Napadlo vás někdy, že by to Strakonice dotáhly na medaili v nejvyšší soutěži?
Ne, já měl vždy skromnější cíle a mám je dodnes.

Věříte, že je v blízké době reálné obdobný úspěch zopakovat?
Myslím si, že to můžeme mít jako cíl, ale já jsem vždy raději skromný.

Strakonický klub získal desítky dívčích medailí v žákovských 
a dorosteneckých přeborech republiky. Když se však podíváme na současné áčko žen, běhají po palubovce v dresu BK Strakonice Američanky, Slovenky 
a hráčky z jiných českých oddílů. Proč se více neprosazují, podle vašeho názoru, vlastní odchovankyně?
To je složitá otázka a příčin je víc. Mě to docela mrzí. Trenéři chtějí výsledky a zařazení mladých hráček je určité riziko, i když já si myslím, že občas by zařazení mladých bylo možné. Navíc jejich start v áčku je pokračováním výchovy a ta je mojí, ale i jiných našich trenérů, hlavní snahou. Navíc je to motivace pro děti.

Jako trenér národního týmu jste byl na několika mistrovstvích Evropy, světa i olympijských hrách. Byla olympiáda v roce 1992 v Barceloně vaším trenérským vrcholem?
Asi ano. Ale já si velmi cením výhry na mistrovství Evropy juniorek – navíc proti SSSR – nebo druhého místa na evropském šampionátu žen. Navíc od té doby jsme nikdy nevyhráli mistrovství Evropy juniorek. S tím titulem je spojen i stín nebo výtka. Juniorky si výhrou na šampionátu vybojovaly postup na mistrovství světa, které se hrálo v USA. Nás tam naše bdělost nepustila 
a SSSR tam vyhrál. Vlastně nás okradli…

Šesté místo v Barceloně bylo tehdy bráno téměř jako neúspěch. Jak se na to díváte s odstupem času vy?
S odstupem času to zase tak špatné nebylo, jak se tenkrát zdálo. Mně se to tenkrát také nelíbilo, v kvalifikaci o postup na olympiádu jsme hráli skvěle, ale po měsíci přišel útlum. On je logický, dva vrcholné výkony za sebou v průběhu měsíce jsou téměř nemožné.

Na loňské olympiádě v Londýně, kde byl mimochodem v roli asistenta současný trenér Strakonic Ivan Beneš, chyběl českým basketbalistkám k účasti v semifinále a k možné medaili pouze pověstný krůček. Myslíte si, že v dohledné době podobná šance opět přijde?
I když bych to všem přál, tak si myslím, že to není možné. Rád bych neměl pravdu, ale také je logické, že být dlouhodobě na vrcholu je skoro nemožné. Navíc české hráčky jsou v evropských pohárech trochu odstrčeny, podobně jako naše dorostenky v lize. Takže jejich herní zkušenosti jsou omezené.

Jako trenér jste dlouhá léta vedl reprezentace kadetek, juniorek a žen i ligové Strakonice. O nabídky odejít jinam v té době nebyla jistě nouze. Proč jste Strakonice vlastně nikdy neopustil?
Klíčové pro mé rozhodnutí bylo, že jsem nechtěl odejít od našich dětí a našich Strakonic. Nedovedl jsem si představit, že bych odešel. A také jsem nechtěl opustit své družstevníky. Byl jsem se vším spjat.

Bavilo vás víc trénovat ženy, dorůstající dívky nebo úplně nejmenší děti?
Pro mě v kategoriích nebyl rozdíl. V začátcích, kdy nás trenérů bylo málo, jsem během odpoledne přecházel 
z jedné kategorie do druhé.

Co bylo vaším trenérským krédem?
Krédem se postupně stala týmová obrana a protiútok, který jsem nacvičoval již
 s první partou, což je ročník 1944. A základ všeho individuální vyspělost. Dosažené úspěchy mě v tom utvrdily.

Kdy jste při pohledu na palubovku nejšťastnější?
Logicky to přináší každá naše výhra a pak nadšení dětí a jejich radost ze hry i vítězství. A potlesk diváků našim týmům. Ale také mě těší, že máme céčko, veteránky nebo mužské Straky. To je důkaz, že těmto lidem basketbal přirostl k srdci.

Máte ještě nějaký sen?
Vím, že děti mají své sny 
a chtěl bych, pokud budu moci, jim pomáhat, aby se jim splnily.

MVDr. Miroslav Vondřička

Narozen 29. května 1933 v Bratislavě
Jako aktivní hráč se zapojil do činnosti ve strakonickém klubu počátkem 50. let
Po návratu ze studií v roce 1955 se stal oporou mužstva a také aktivním trenérem mužů
Od roku 1976 byl asistentem
u kadetek ČSSR
V roce 1981 byl povolán k trénování reprezentačního celku juniorek, které v roce 1983 na ME ve finále v italské Pecaře porazily neporazitelný Sovětský svaz
V roce 1984 tým uhrál 3. místo na ME ve španělském Toledu, čtyři roky nato byl druhý na ME v bulharském Velkém Tarnovu
Ženskou reprezentaci začal trénovat v roce 1988, již za rok získal 2. místo na ME v bulharské Varně
Na MS v Malajsii 1990 dovedl české hráčky ke čtvrtému místu
Na olympiádě v Barceloně v roce 1992 se tým umístil na šestém místě
Pod jeho vedením bylo dosaženo řady úspěchů na klubové úrovni. První titul přebornic ČSSR získaly mladší dorostenky v roce 1976, pak následovalo 27 medailí z přeborů ČSSR a ČSR, kde dominuje 9 titulů přebornic v kategoriích mládeže

Miroslav Vondřička byl v rámci ankety o Nejúspěšnějšího sportovce Strakonicka za rok 2006 uveden do síně slávy strakonického sportu, dva roky předtím byl vyhlášen trenérem roku, za rok 2012 se stal osobností roku